Kresba chladné zbraně – Corel Draw versus Adobe Illustrator - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Navigace:  » Úvodní stránka  » Rubriky  » Vektory  

3. prosince 2002, 00.00 | V dnešním tutoriálu si přiblížíme postup tvorby líbivé, elegantní a dynamicky působivé zbraně - dýky. Porovnáme funkce Corelu Draw a Illustratoru. Chcete se dozvět podrobnosti? Tak čtete dále.

{Úvod}

Ilustrace, kterou vám za okamžik představím, má svou historii. Vznikla původně jako ruční kresba pro soutěž designu chladných zbraní před několika lety. Protože se jedná o autorský model, prošla během tohoto období mnoha změnami a úpravami ještě dřív, „než se jí dotkl kurzor myši.“ Již tehdy jsem si při práci uvědomoval, že pokud bych získal nástroj, který by mi umožňoval modifikovat a deformovat jednotlivé části vyvíjené zbraně a libovolně je kombinovat, velmi by mi to usnadnilo „vývojovou“ část práce. Odtud byl jen krok k užití počítače a vektorových ilustračních technik. Možná vás to překvapí, ale první kroky tímto směrem jsem podnikl s textovým editorem starým více, než deset let a bylo jím AmiPro 3. společnosti Lotus. Nečekejte od tohoto článku žádné převratné odhalení, spíše dojem běžného uživatele po přechodu z jedné kultovní aplikace na jejího nejprestižnějšího konkurenta, považovaného dnes za profesionální standard. Abyste mohli zhodnotit mé postupy a cíl v obecné rovině, přidám tři řádky teorie chladných zbraní.

Předmět, o němž dnes píši, se jmenuje „tlačná dýka“ (z původního angl. push dagger) a vznikl pravděpodobně v pozdním středověku z asijské zbraně „katar“. Vyznačuje se podélnou osou čepele kolmou na podélnou osu rukojeti. Mým cílem v tomto případě bylo vytvořit líbivou, elegantní, dynamicky působící zbraň, která by designem zapadla a doplnila svou „sestru“ – dýku běžného typu – vytvořenou v předchozím období.

Protože se jedná o zbraň celokovovou (nikoliv celoocelovou), čekalo mne zejména stínování matných ploch a „odlesků“ působících „kovově“. Pokud odhlédnu od samotného úkolu vytvořit design exempláře (což je podle mého názoru z hlediska grafické práce na jednu stranu jednodušší, neboť nejste nuceni přesně dodržet tvar, poměr nebo barevnost předlohy, na stranu druhou to však komplikuje práci na ilustraci, protože nemáte pevný cíl a úkol). Já se zde ale budu soustředit na technický popis postupů. Nakonec je třeba dodat, že se vždy pokouším dosáhnout výsledku efektivně, s co nejmenším počtem kroků, objektů a efektů, neboť plánuji zpracování mnoha stovek podobných ilustrací v publikaci, kterou připravuji.

Ilustrace v Corel Draw 8.0

Původně jsem zamýšlel popsat do detailu práci v obou aplikacích, spolu s detaily postupů, ale když jsem dokončil obrázek v Illustratoru a pustil se do rozboru jeho ekvivalentu v Corelu, zjistil jsem, že jsem již „načichl“ poněkud odlišným pracovním prostředím aplikací Adobe, takže nejsem schopen okamžitého a plynulého přechodu do Draw, nehledě na to, že některé nástroje a efekty v jedné aplikaci nemají svůj protějšek v editoru druhém (mimo jiné i správce objektů v Corel Draw, který má nepatrně odlišnou strukturu a generuje informace o projektu jinak, než jak jsme zvyklí v aplikacích Adobe (obrázek 2).

Popíši tedy svůj postup tak, jak jsem toho schopen zpaměti.

Čepel zbraně je nakreslena v Bezierově režimu a složena ze dvou sloučených polovin, z nichž druhá je zrcadlově otočená podle svislé osy, abych si bezezbytku zajistil úplnou přesnost poměru stran. Objektu jsem nadefinoval přechodovou výplň jednoho z „kovových“ válců, doladil táhly stínování a protože v Draw neznám nic, co by mohlo suplovat přechodovou síť v Illustratoru (myslím, že v Draw to také existuje, ale nikdy se mi to nepodařilo aplikovat), musel jsem použít několik vrstev s hotovým objektem čepele, nadefinovat jim nepatrně odlišnou barvu a průhlednost a přiřadit odlišnou sytost, odstín a směr natočení přechodové výplně, abych získal zdání plynulého stínování (obrázek 3).

Vnitřní „vybrání“ – středový žlábek na čepeli – mělo budit dojem „vyfrézování“ a příliš se nepodařilo (v porovnání s projektem z Illustratoru). Malý pětiúhelník se stylizovaným „S“ v patě čepele je značka výrobce, jež pro mne zhotovil podle návrhů model první dýky, pana Lubomíra Staňka.

Kování zbraně (to kulaté mezi čepelí a rukojetí, na co jsou napojena mezikruží záštit), je složeno ze čtyř prvků, které jsou spolu spojeny do skupiny. Při stínování jsem postupoval naprosto stejně, jako při tvorbě čepele. Kruhy, představující záštitu zbraně, jsou napojeny na druhý segment a měly by se spolu s touto částí „tvářit“ jako jeden prvek.

Rukojeť je vyprofilována ergonomicky (dva prsty patří dovnitř mezikruží) a je opletena ocelovým drátkem. Nejdříve jsem vytvořil celý tvar v Bezierově režimu a vnitřní část s opletem oddělil přidáním bodu v požadovaném místě a příkazem „rozdělit“ s následným uzavřením vzniklého objektu v křivkovém režimu. Oplet je velmi jednoduše vytvořen z čar o síle 0,175 mm, které jsou pod úhlem 45 stupňů otočeny, duplikovány a seskupeny do objektů (u prolnutých čar jsem nebyl schopen aplikovat síťovou deformaci). Vznikl tak objekt, který jsem ořízl na obdélníkový a nástrojem síťová deformace jej přizpůsobil tvaru rukojeti. Tím se zároveň rovné čáry „pokřivily“ tak, aby vyhovovaly dojmu zaobleného profilu rukojeti. Kování rukojeti po stranách vzniklo z původního tvaru jako „odpad“ při definici vnitřní části rukojeti. Tyto objekty bylo pouze třeba uzavřít a vyplnit barevnými přechody. Abych byl schopen simulovat zaoblené odlesky, musel jsem objekty opět duplikovat, zařadit nad sebe, nastavit jim vhodnou průhlednost a směr výplně několikrát změnit. Nakonec jsem se rozhodl ještě této části přidat „sražení hran“, zde jsem zkopíroval původní kování, vložil jej zpět a zmenšil na 95 procent původní velikosti, vycentroval vůči původní části kování a zařadil nahoru (obrázek4) .

Vše jsem doladil průhledností jednotlivých objektů. Hotovou část stačilo zkopírovat, zrcadlově otočit a zařadit na druhou stranu rukojeti. Přes celou rukojeť jsem ještě pro zvýšení dojmu „stínování“ umístil jednu vrstvu s dalšími stíny v jiných směrech, vytvořenými opět barevnými přechody, nakonec vše seskupil do jednoho objektu a uložil. Pracnost – cca dvanáct hodin pokusů a omylů.

Ilustrace v Adobe Illustrator 9.0

Když jsem přistupoval k testu vytvoření stejné kresby v Illustratoru, předpokládal jsem, že musím dojít k totožnému výsledku. Protože se mi nepodařilo importovat grafiku z Corel Draw bez komplikací a ve výsledném souboru Illustratoru byly vždy výrazně změněny parametry jednotlivých objektů (stíny, barevnost, průhlednost, umístění objektu „vypletení“ drátkem na rukojeti, rozhodl jsem se (mino jiné i z důvodu řádného procvičení a poznání aplikace) celý návrh vytvořit znovu od počátku.

Hned v úvodu práce na obrázku mne zarazila výrazná odlišnost pracovních postupů v Illustratoru v porovnání s Corelem. Tam jsem byl zvyklý všechny čáry a křivky tvořit v tzv. Bezierově režimu, který v Corelu umožňuje intuitivní a přesné deformace křivek buď pomocí kotevních bodů, anebo přímo uchopením a tažením dané křivky, jak znázorňuje série obrázků 5a, 5b, 5c.

Tato metoda pouze vyžaduje převedení objektů, jako jsou mnohoúhelníky a ovály do režimu křivky.

Naproti tomu, Illustratoru tato metoda editace chybí, nebo jsem prostě nepřišel jak na to. Je třeba použít vodící linky, které se objeví po kliknutí nástrojem „přímý výběr“ nebo nástrojem pro „konverzi kotevního bodu“. To mi zpočátku u nepravidelných tvarů činilo vážné problémy při dosahování potřebné přesnosti deformace linky a občas jsem měl chuť práci vzdát. Nyní k jednotlivým krokům.

[-more-]{Jednotlivé části dýky}

Čepel zbraně:

Nejdříve jsem vypnul funkci „zarovnání na mřížku“, dále si natáhl vodící linku ve svislém směru na středu dokumentu, vytvořil pravou polovinu čepele a vyladil její křivku. Když jsem cítil vyváženost tvaru, zkopíroval jsem neuzavřený objekt, vložil jeho kopii schránkou do dokumentu a provedl jeho převrácení zrcadlově podle svislé osy, abych měl zaručenu stoprocentní souměrnost. Poté jsem při větším zvětšení srovnal obě poloviny budoucí čepele koncovými body k sobě a příkazem „Unite“ (asi sjednotit) z menu „Combine“ paletky Pathfinder je sloučil do jednoho objektu. Tím jsem získal základní tvar čepele, který jsem ještě jednou zkopíroval (pro zachování vnějších linek) a původní tvar jsem převedl na přechodovou síť (doufám, že se to tak jmenuje, já to znám jen jako „gradient mash“). Při tomto kroku je třeba zvolit počet vertikálních i horizontálních segmentů. Zvolil jsem v obou směrech osm přechodů, abych si zajistil dostatečnou jemnost nastavení barev. Při převodu na přechodovou síť mne nepříjemně překvapilo, jak se převodní „filtr“ chová nevyzpytatelně. Předpokládal jsem, že jednotlivé uzly se vytvoří právě v místech, kde jsou původní kotevní body, ale z důvodů které neznám se vytvořily (a opakovaně vytvářejí) poněkud chaoticky. Další práce již byla pohodlná, snadná a příjemná. Označoval jsem jednotlivé uzly sítě, nebo jejich skupiny a v paletce barev jim přiřazoval potřebné hodnoty. Přechodová síť umožňuje pomocí kotevních bodů i jejich táhel opravdu bez nadsázky plynule definovat barvy, chce to jen trošku praxe a trpělivost. Pokud potřebujete, můžete také přidávat další body na jednotlivá vodítka (a také je posléze odebírat), jednotlivé body původní, předdefinované sítě však odebírat nešly. Střed čepele jsem ponechal ve světlých odstínech, neboť jsem věděl, že jej překryje vrstva s „vybráním“ čepele (obrázek 6)

Abyste si dokázali lépe představit, čeho jsem se snažil dosáhnout, nakreslil jsem (čistě pro vaši orientaci, pro kresbu to žádný význam nemá) jednoduchý průřez středem čepele s vyznačením profilu středového žlábku (obrázek 7).

Středový žlábek:

Tato část kresby vznikla stejným postupem jako tělo čepele. Nakreslil jsem perem obrysový tvar a převedl jej opět na přechodovou síť, tentokrát pouze se třemi řadami bodů. Oba kraje jsem nastavil na 75 – 95 procent černé a středovými body jsem doladil světlejší místa, abych žlábku dal nepatrný dojem nepravidelnosti, popřípadě navodil pocit, že zbraň „neleží“ zcela rovně, v důsledku čehož žlábek „hází“ na některých místech odlesky světlejší barvy.

Kování zbraně:

Tuto část dýky jsem, na rozdíl od předchozí práce v Corelu, nakreslil vcelku. Až později mi došlo, že původní corelovská mutace se skládala z částí proto, že jsem prostě netušil, k jakému konečnému tvaru dospěji. Nyní jsem měl kování již před sebou, nemusel jsem tedy experimentovat. Tvarem se jedná o polygon a jednotlivé části představují přední a zadní objímku kování, které jsou nasazeny na trn čepele a dva vnitřní segmenty, zadní z důvodu estetické vyváženosti a přední, který nese mezikruží záštity. Protože se jedná o oddělené prvky, musel jsem kresbou a stíny vzbudit tento dojem. Nad vrstvu s tvarem celého kování je proto nakreslena čára vždy v místě, kde se jednotlivé části kování setkávají (obrázek 8).

Přední díl jsem ještě vylepšil „skosením“, které je vytvořeno jako další vrstva ze dvou čar, z nichž druhá je převedena do režimu křivky a vytažena do tvaru „nehtového lůžka“. Také tuto část jsem duplikoval a převedl na přechodovou síť, u níž jsem nadefinoval tmavé okraje a vnitřní prostor na cca patnáct procent černé, aby plocha nevypadala moc bíle a budila zdání kovu vyleštěného do matného odstínu.

Kruhové prvky záštity zbraně jsou dvě kružnice totožných proporcí, z nichž druhou jsem proporcionálně zmenšil a umístil nad střed kružnice předchozí. Funkcí „pathfinder“ příkazem „exclude“ (vyloučit – obrázek 9)

byl vytvořen objekt. Tzv. mezikruží, tedy tvar dvou spojených kružnic. Ten jsem označil a nadefinoval mu přechod barev dle obrázku 10,

aby bylo zdání stínů věrohodné. Odlesk světla jsem se pokusil ještě vylepšit aplikací štětce uvedeného na obrázku 11,

který jsem aplikoval na kruhovou stopu a nastavil mu bílou barvu s krytím přibližně 18 procent
(obrázek 12).

Drátěný oplet a kování rukojeti:

Ačkoliv jsem v Corel Draw vytvořil drátěný oplet rukojeti ke své plné spokojenosti (což můžete vidět na obrázcích rukojetí tlačné dýky „Senator I.“ i dýky „Streetfighter I.“ (obrázek 1 a 4), v Illustratoru mne kromě štětců na cestu nenapadlo nic, čím bych tento prvek kresby zhotovil. Stejně jako v Corelu jsem použil duplikovanou čáru, otočenou pod úhlem cca 35 stupňů. Ani zde se mi prolnutí dvou objektů (čar) neosvědčilo při další manipulaci, proto jsem od něho raději upustil a síť zhotovil ručně. V Illustratoru jsem však nenalezl vhodný nástroj ani efekt, který by mi umožnil dosáhnout dobrého výsledku – dojmu drátěného opletu rukojeti. Původní čáry jsou příliš rovné a nepřirozeně vymezují zaoblenou část rukojeti jako „plochu“, takže spíše vypadá jako „rybina“ než jako oplet (obrázek 13a).

Nakonec jsem se rozhodl vyříznout tuto část grafiky z původní kresby a nějak ji do projektu zakomponovat až ve Photoshopu. Testoval jsem několik efektů, ale s výsledkem žádného z pokusů jsem nebyl spokojen. Nakonec vše opět vyřešila křivková korekce barev (Ctrl+M). Vrstvě s „výpletem“ rukojeti jsem nastavil výrazně deformovanou sinusoidu se třemi vymezujícími body a dosáhl tak velmi pěkného výsledku se skutečným efektem pleteného drátku (obrázek 13b).

Ale vraťme se nyní zpět do Illustratoru. Kování vzniklo podobně jako v Corelu – z ořezaného odpadu rozděleného objektu rukojeti. Křivku jsem opět uzavřel, převedl na přechodovou síť (obrázek 14a)

a vyladil stínování stejně jako u čepele a kování. Nakonec mne napadlo, že pro zlepšení úchopu jinak poměrně hladké rukojeti zbraně by kování slušely „nýtky“. Ty představuje malý kruh vyplněný radiálním přechodem podobných vlastností a nastavení, jako u kruhových prvků záštity. „Nýtky“ jsem rozmístil po plošce kování rukojeti tak, aby alespoň relativně odpovídaly symetrii zbraně. Tím jsem měl kresbu v Illustratoru přibližně hotovou.

[-more-]{Dokončovací práce ve Photoshopu}

Dokončovací práce ve Photoshopu:

Když jsem si podrobně prohlédl vyexportovaný tif, nebyl jsem zcela spokojený s podobou obrázku. Nástrojem „přesun“ jsem umístil grafiku na střed plátna, a dorovnal kontrast obrázku křivkou (Ctrl+M) tak, aby byl „živější“. Vzápětí mi došlo, že jsem při vykreslování stínů v Illustratoru udělal dost vážnou chybu, když jsem nenamapoval „stín“ v místě „sváru“ kruhů záštity s kováním rukojeti. Nástrojem „ztmavení“ nastaveným na střední tóny s expozicí kolem dvaceti pěti procent jsem proto malovacím štětcem vykreslil na segmentu záštity ještě zaoblenou stopu představující „zrcadlící se stín“ v prohlubni mezi oběma částmi (obrázek 15 a 16).

Poté jsem celou zbraň vyřízl, umístil pod ni černé pozadí, a abych alespoň zčásti zvýraznil tmavší partie stínování od černého pozadí, použil jsem u vrstvy s objektem zbraně efekt „vnější záře“, snížil krytí a nastavil drobný šum. Ještě tomu ale něco chybělo (já vím, stále tomu něco chybí). Zbraň by se měla zatřpytit. K tomu dobře posloužil štětec se stopou crosshatch, kterým jsem na vhodných místech hran a světlých ploch zhotovil několik „odlesků“, jež jsem zjemnil ve středu hvězdiček měkkým štětcem s krytím okolo šedesáti pěti procent (obrázek 17).

Zbývalo již jen vytvořit nápis „Senator I.“ tak, aby evokoval pocit, že dýka „vstupuje“ do světa ze „tmy zrození“ (zde čekám váš smích). Vytvořil jsem další vrstvu rastru a patkovým písmem napsal požadované slovo. Odstínem světle fialové jsem jej s desetiprocentním krytím ponechal svému osudu, kombinací Ctrl a klikem na vrstvu s nápisem jej označil, v paletce vrstev přepnul na kanály, uložil selekci jako obligátní kanál Alfa1 a nápis odznačil (Ctrl+D). Potom jsem zduplikoval vrstvu se zbraní, dýku otočil o 180 stupňů a umístil rukojetí a kováním pod místo s nápisem, abych získal zajímavý zdroj zrcadlení, zkratkou Ctrl+M vyvolal křivkovou korekci barev a trošku potrápil nastavení vrstvy několika body. Získal jsem tvrdě kovově vypadající obraz. Ve stejné vrstvě jsem aplikoval filtr vykreslení světelných efektů, nastavil bodové světlo, maximum lesku, vyladil ohnisko a expozici na požadovaný dojem a u kanálu ještě nastavil gaussovské rozostření hodnotou jedna, aby byl dojem z písma realističtější a plynulejší. Tím jsem dosáhl velmi jemného odrazu tvaru vlastní zbraně v jejím názvu, což dodalo nápisu nepatrně na zajímavosti. Ve vrstvě s obrácenou grafikou dýky jsem invertoval selekci a celý zbytek zbraně vymazal, všechny vrstvy textového efektu jsem sloučil do jedné, nadefinoval jí opět styl s vnější září a šumem, abych tmavý nápis poněkud „vypíchl“, ozdobil jej ještě stejným leskem jako předtím čepel a vše sloučil s vrstvou pozadí. Výsledek můžete vidět na obrázku 18.

Tím jsem svou první grafiku z Illustratoru prohlásil za hotovou a její finální kompozici naleznete na obrázku 19.

Rád bych se s ostatními podělil i o další zkušenosti. Již několikrát jsem četl názory uživatelů Apple, že Corel je nástroj bez hodnoty. Jeden můj bývalý kolega při rozhovoru se svým parťákem prohlásil o mladé grafičce, která u nás nezvládla nástup: „A nebyla vona nakonec nějaká Corelová?“ – Znělo to jako „malomocná.“ Já se přikláním k názoru skupiny, která by spíše těžila z výhod obou programů. Corel má své přednosti v některých funkcích a efektech, například deformace křivek mi v tomto programu připadá uživatelsky mnohem přívětivější. Musím se ale přiznat, že to také jistě bylo zapříčiněno mou počáteční zmateností při přechodu na Illustrator. V neprospěch Corelu hovoří jeho některé nedostatky při produkování výstupů, kdy ani mezi jeho sesterskými aplikacemi Draw a Photopaint nelze, například při přípravě grafiky pro web (dokonce i při dodržení webové palety barev a hexadecimální definice odstínu), přenést grafiku bez rizika nečekané změny barev. Také obtížná definice ořezových cest a další drobnosti z něho činí nástroj vynikající, ale omezeně využitelný. Proto nakonec dávám přesvědčivou jedničku Illustratoru, neboť i při jeho nedokonalé znalosti a využití jsem dosáhl lepších výsledků, než v Draw. Aby se uživatelé Corel Suite necítili dotčeni mým jednoznačným stanoviskem, přiznám se, že jsem dokončovacím rastrovým úpravám ve Photoshopu věnoval mnohem více času, než v corelovské verzi. Zcela na závěr bych podotkl, že s použitím tabletu by bylo zřejmě možné stíny kreslit přímo od ruky (například simulovat techniky americké retuše), tuto pomůcku jsem ale neměl k dispozici. Další hodnocení je již čistě na vás.