Chyby v PostScriptu a způsoby jejich řešení (1): Charakteristiky a způsoby využití - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

sazba

sazba

24. března 2003, 00.00 | Nedaří se vám tisk či osvit a na vině je PostScript? V našem seriálu se podíváme na to,
proč postscriptové chyby vznikají a hlavně, jakými způsoby je lze diagnostikovat a
řešit.

Jazyk PostScript patří k základním prostředkům pre-pressových pracovišť. Pokud funguje jak má, najde se jen málo uživatelů, kteří by potřebovali vědět něco více o jeho principech či omezeních. Občas s ním ale něco není podle našich představ či požadavků. Uveďme alespoň několik modelových situací: Kontrolka výstupního zařízení signalizuje zpracování výstupu, ale ani po velmi dlouhé době se nic neobjevuje. Tisk je z neznámých důvodu předčasně ukončen a na výstupu se zobrazuje značně nesrozumitelné chybové hlášení. Namísto požadovaného výstupu se tiskne výpis postscriptového kódu nebo dokonce jen zcela nesmyslné znaky ("rozsypaný čaj"). Soubor, který jsme předtím úspěšně vytiskli na stolní tiskárně, se nedaří zpracovat na osvitové jednotce. Až v hotové zakázce nalézáme chyby, jako jsou substituovaná písma, chybějící či nesprávně interpretované znaky, špatně reprodukované barvy atp. Ve výčtu těchto, mnohdy hororových, ale bohužel reálných nepříjemných situací, bychom mohli dlouho pokračovat. Ne vždy, nicméně velmi často, zde bývá na vině přímá či nepřímá chyba, vznikající z nasazení PostScriptu. Jak je vlastně možné, že takovéto chyby vznikají, a hlavně, co je možné udělat pro jejich odhalení a eliminaci? Odpovědi na tyto otázky bychom rádi přinesli v našem seriálu.

Charakteristiky a podoby PostScriptu

Náš výklad musíme zahájit přiblížením základních vlastností jazyka PostScript a dalších technologií či postupů, které souvisí s využitím tohoto standardu v pre-pressové praxi. Jejich pochopení je totiž zcela nezbytné k tomu, abychom porozuměli důvodům, pro které vznikají postscriptové chyby i způsobům, umožňujícím takovéto chyby odstraňovat.

PostScript patří mezi tzv. jazyky pro popis stránky, které dokáží popsat vzhled a umístění nejrůznějších typů grafických objektů (text, čáry, křivky, bitmapy apod.) v rámci dvourozměrného zobrazení (tisková stránka). Uveden byl firmou Adobe v polovině 80. let, a spolu s dalšími technologiemi (počítače Apple Macintosh, laserové tiskárny LaserWriter, sázecí aplikace Aldus PageMaker), nastartoval tzv. DTP (Desktop Publishing) revoluci, tedy éru přípravy tiskoviny s pomocí stolního počítače. Hlavními vlastnostmi, které vedly k všeobecnému rozšíření PostScriptu coby základního standardu předtiskové přípravy, byly především jeho výborné vyjadřovací schopnosti (vlastní písmové technologie Type 1 a 3, podpora vektorových i rastrových grafických objektů atd.), a dále jeho nezávislost na zařízení (tentýž postscriptový soubor lze bez úprav zpracovat na různých zařízeních) i výrobci (Adobe dala zdarma k dispozici specifikaci PostScriptu a každý výrobce má možnost zakoupit licenci na zabudování aplikace pro zpracování PostScriptu - tzv. RIPu - do svého zařízení).

Ukázka postscriptového kódu.

Od doby svého uvedení až do dnešních dnů prošel PostScript několika modifikacemi. Základní podobu, označenou jako PostScript Level 1, postupně nahradil PostScript Level 2, přinášející nárůst výkonnosti a značné vylepšení zejména při správě barev a tvorbě separací. Další zajímavá rozšíření obsahuje PostScript 3 (bez přívlastku Level), který se nicméně do dnešních dnů zatím výrazněji neprosadil. Dále musíme v souvislosti s různými podobami PostScriptu zmínit jeho "zapouzdřenou" variantu pro reprezentaci počítačové grafiky EPS (Encapsulated PostScript), formát pro separace DCS (Desktop Color Separation; vytvořen společností Quark) a konečně i Portable Document Format, neboli PDF, což je specificky modifikovaná verze PostScriptu, určená primárně pro reprezentaci dokumentů nezávisle na platformě.

Jak a čím se PostScript zpracovává?

To, co je na PostScriptu (a jeho výše zmíněných klonech s výjimkou PDF) unikátní, je to, že se jedná o specifický programovací jazyk (pracující na bázi tzv. postfixového zápisu s využitím tzv. zásobníků /stacks/ a slovníků /dictionaries/). PostScriptový dokument je tedy vlastně programem, zajišťujícím vykreslení specifikovaných objektů na stránce. Ke zpracování postscriptových souborů - programů je zapotřebí speciální program, tzv. interpret, který bývá (vzhledem k tomu, že postscriptové příkazy převádí na bitmapové vyjádření daného výstupního zařízení) označován jako postscriptový RIP (Raster Image Processor). V současnosti se můžeme setkat v podstatě s dvěma druhy postscriptových RIPů: jedny bývají zabudovány přímo do zařízení (tzv. hardwarový RIP), druhé mají podobu specifické softwarové aplikace (tzv. softwarový RIP - příkladem nám mohou být Ghostscript či Acrobat Distiller). Způsob, jakým RIP provádí zpracování postscriptového kódu, může být rozdílný (různé způsoby práce s pamětí, přenosu rastrovaných dat do zařízení, podporované verze PostScriptu atd.). Stejně jako v případě jiného vybavení se tedy i zde setkáváme s produkty více či méně kvalitními, v případě hardwarových RIPů je přitom nepříjemný fakt, že obvykle nelze provést jejich upgrade - při neuspokojivých výsledcích je potřeba vyměnit celé zařízení. Právě ve fázi zpracování postscriptového souboru RIPem dochází často k výše naznačeným chybám, příčinou zde ovšem v mnoha případech nemusí být nedokonalost samotného RIPu: podrobnější výklad o této problematice přineseme později. Nyní se podíváme na jinou klíčovou oblast, spojenou s nasazením PostScriptu, kterou je tvorba postscriptového souboru.

Tentýž kód vykreslen s pomocí softwarového RIPu Ghostscript.

Jak se vytváří postscriptový soubor?

I když dnes existují aplikace, které pracují přímo s PostScriptem coby svým nativním formátem, je mnohem obvyklejší tvorba postscriptového kódu prostřednictvím odpovídajícího tiskového driveru systému. Uvedeným způsobem lze převést data z prakticky libovolné aplikace do postscriptového vyjádření, přičemž vytvořený PostScript se zasílá buďto přímo do zvoleného výstupního zařízení nebo je uložen do diskového souboru (pro přenos na jiné pracoviště, preflight, převod do PDF atd.). Odpovídající tiskové drivery lze získat buďto jako součást výbavy daného operačního systému (Mac OS, Windows, grafické nástavby Unixu) nebo (v průběžně aktualizovaných verzích) na serverech některých výrobců (pozornost zde zaslouží zejména driver AdobePS). Kvalita daného driveru a rovněž způsob jeho použití (nastavení odpovídajících parametrů) samozřejmě významně ovlivňují výslednou podobu výstupu (opět zde máme co do činění s potenciálním zdrojem mnoha chyb a komplikací) a je jim tedy třeba věnovat maximální pozornost. Ke slovu přitom vedle samotného driveru přichází tzv. postcriptové záhlaví, definující procedury a definice potřebné pro výstup, dále tzv. PPD (PostScript Printer Description) soubor, obsahující instrukce pro využití na zařízení závislých charakteristik. Výkonnější pre-presové aplikace (typu Adobe Illustratoru či QuarkXpressu) na druhou stranu obvykle činnost tiskového driveru v mnohém obcházejí, aby mohly generovat vlastní, v různých ohledech výhodnější kód - to je obvykle ku prospěchu věci, někdy ovšem zdrojem problémů.

Typické nastavení postscriptového tiskového driveru v Microsoft Windows.

Ještě jinou možnost tvorby postscriptového souboru představuje převod pomocí exportního filtru či samostatné aplikace. Exportní filtry bývají u pre-pressových aplikací využívány zejména při ukládání do formátu EPS, samostatné aplikace pak v rámci komerčních a (zejména unixových či na platformě nezávislých) open-source řešení (například převodník dvips pro TeX). I zde se můžeme setkat s kvalitativně velmi odlišným kódem, působícím při dalším zpracování méně či více potíží.

Závěrem

Otevřenost a všeobecné rozšíření PostScriptu jsou hlavními přednostmi tohoto standardu, ale rovněž zdrojem většiny potíží, které při jeho nasazení vznikají. Tatáž úloha může být totiž řešena velmi různorodým způsobem, a tak se můžeme často setkat s kódem, jehož podoba není pro další zpracování právě optimální. Další potíže vznikají při migraci postscriptových souborů napříč platformami a také díky omezením či chybám použitých výstupních zařízení, přenosových kanálů a postscriptových RIPů. Svébytným zdrojem chyb je také lidský faktor, projevující se zejména ve fázi konfigurování odpovídajících aplikací a zařízení. Všem těmto i dalším možných chybám a zejména způsobům jejich odstraňování se budeme podrobněji věnovat v dalších dílech tohoto seriálu.