Matte Painting a jeho uplatnění v CGI filmu - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

5. srpna 2008, 00.00 | Zdravím všechny čtenáře u dalšího článku pojednávajícího o technikách tvorby a digitální úpravy současného filmu, a to jak plně počítačem generovaného, tak kombinovaného, kde jsou záběry skutečných herců a pozadí doplňovány těmi digitálními. V předcházejících článcích v této souvislosti velice často zazněl termín „matte painting“, jehož význam a úloha v CG filmu nemusí být každému ihned zřejmá. Co se skrývá pod tímto pojmem a kdy se používá, to si nyní ukážeme na několika příkladech ze světa trikového filmu.

V doslovném překladu by zněl nejspíše tento termín jako matné malování, přesnější je ovšem název malování masek, který lépe vystihuje význam této techniky, jenž se dnes hojně používá v mnoha oborech digitální tvorby, jako je například reklamní fotografie a televizní šoty. Prapůvod této techniky ovšem spadá do hluboké historie tvorby filmu, kdy filmové společnosti zaměstnávaly malíře, kteří požadovaná pozadí záběrů malovali na velká plátna či skleněné tabule, jenž se následně umisťovaly v různých vzdálenostech a úhlech tak, aby navodily dojem trojrozměrného obrazu. A jak je to v dnešní době? V případě CGI filmu je postup takový, že se nejčastěji nejdříve vymodelují v 3D softwaru (Maya, 3ds Max, Softimage XSI, Cinema 4D aj.) požadované objekty či postavy (charaktery), které se opatří texturami, poté náležitě nasvítí a zanimují. Následně se tyto digitální záběry za pomoci vrstev a masek vkládají do záběrů skutečných, které byly natočeny pro snažši vyklíčování pozadí před zeleným či modrým plátnem, a za použití softwaru, jakým je například Photoshop, After Effects či Combustion, se dále editují. To se může dít jak ručně, za pomoci kreslicích nástrojů, tak využitím různých pluginů, skriptů a již hotových a nastavených knihoven. Pokud se již dříve v rámci 3D programu nevytvořily pomocí částicových systémů (Particle Systems), přidávají se 2D efekty, jako jsou například mraky, mlha a déšt, ale také letící střely či záblesky při střelbě. Dle požadavků na finální obraz se dále upravují barevné a světelné hodnoty záběru.

Tímto způsobem se tedy z původní scény mnohdy stane zcela jiná, sdílící s tou první pouze některé znaky a někdy ani to ne, což zvláště vynikne při pohledu na pracovní záběry, které někdy filmová studia uvolní v rámci pořadů o natáčení. Výhod této technologie je mnoho, z nichž ta zásadní spočívá v tom, že za minimální náklady můžete přizpůsobit obraz zcela svým požadavkům. Producent tedy například nemusí poslat drahou filmovou hvězdu s celým štábem na severní točnu mezi tučňáky kvůli několika záběrům, ale pověří k tomuto úkolu pár lidí s kamerou, kteří přivezou požadovaný materiál, jenž se doplní scénami natočenými před modrým plátnem. Čacký herec má mezitím dostatek času vylíčit před užaslými fanynkami, jak mu šlo o život, když byl nucen zardousit holýma rukama ledního medvěda.

Na matte painting se v dnešní době specializují i celá studia, jako je tomu v případě společnosti Hatchfx, která má již například ve svém portfoliu snímky Hellboy, Scorpion King a taktéž Shooter (2007). Jak je vidno na výše uvedených snímcích, byly v tomto filmu danou metodou upraveny nebo kompletně vytvořeny nové digitální záběry, které se měly odehrávat v Africe, ale natáčely se v Kanadě, dále byla použita pro vymaskování pozadí místo něhož se dodaly nové objekty, pro vytvoření hořící vesnice atd. Celkem se jednalo o devadesát záběrů a studio pro tyto práce, které zabraly asi půl roku, použilo Softimage XSI, RealViz, Particle Illusion, After Effects a mnoho různých pluginů.

Metoda matte paintingu se ale používá i ve snímcích, které jsou plně vytvořeny v počítači a skutečné objekty a krajina zde sloužily pouze jako volný zdroj inspirace pro skicy a návrhy, takže výsledný obraz již nemá s předlohou nic společného. Například specialista na tuto problematiku Bob Scifo, jenž spolupracoval na filmech From Hell, X-Man 2 či Predator, nastínil pro server fxguide.com postup při práci na snímku Van Helsink, který se natáčel mimo jiné i u nás. Tento umělec použil pro modelování Draculova hradu a Baziliky svatého Petra Cinemu 4D, kterou preferuje pro její „výborné modelovací náystroje, texturaci, osvětlení scény, jakož i pro maximální kontrolu nad texturami díky výborné integraci modulu Maxon Body Paint.“ Samotné textury byly pak vytvořeny ve Photoshopu a na objekty naneseny právě v Body Paintu. Ve výčtu použitých programů se objevila i Strata Studio Pro, renderovalo se opět v Cinemě 4d a pro 2D efekty a závěrečnou kompozici byly použit Adobe After Effects.

Bob Scifo zároveň zavzpomínal na tvorbu efektů ve filmu Super Mario Bros. (1993), kde po několika týdnech ručního malování kulis zkusil totéž provést v Macintoshi za pomoci Photoshopu. Výsledek byl takový, že od této doby již veškerý matte painting prováděl digitálně a kromě dílčích prací na jediném snímku se již k tradiční studiové malbě nevrátil.

Velmi dobrým příkladem použití této techniky, nasazené jak u kombinovaných, tak u plně počítačem generovaných scén, je film King Kong (2005) režiséra Petera Jacksona. Zadání pro společnost Weta Digital, která měla na starost VFX, znělo tak, aby se tento remake co nejvíce přiblížil po vizuální stránce původnímu snímku z roku 1933, k čemuž podle Jacksona měly dopomoci současná vyspělá technika, softwarové vybavení a v neposlední řadě právě tato metoda editace obrazu.

Ateliéry byly tedy za použití skutečných dřevin a hornin či jejich maket stylizovány do podoby ostrova s prehistorickou florou. Tyto kulisy byly jako základ umístěny blíže ke kameře a doplněny CG modely stromů, umístěnými do další vrstvy tak, aby plynule na ně navazovaly, doplňovaly je a případně i zcela nahradily. Pozadí a určené plochy vůbec, kde bylo náležitě nasvícené modré plátno, byly vyklíčovány a nahrazeny high-poly modely určené pro detailní záběry a low-poly objekty, umístěnými dále od kamery. Nejvzdálenější, rozmazané a do oparu zahalené pozadí s horami a pralesy bylo v dalších fázích výroby domalováno rozličnými nástroji právě technikou 2D matte painting.

Ještě složitější situace nastala při tvorbě města New York třicátých let minulého století, kdy bylo potřeba budovu po budově vymodelovat a otexturovat. Celkově bylo takto vytvořeno více jak 90 tisíc budov o různém počtu polygonů, které se skládaly z 22 milionů částí. Budov o vysokém rozlišení, jako byl známý Empire State Building, museli modeláři připravit celkem jedenapadesát. Tyto modely byly následně použity jak samostatně, tak i v kombinaci se záběry skutečného velkoměsta či kulis v ateliérech. Na tvorbě efektů se podílelo na 450 lidí a pro finální rendering měla Weta Digital k dispozici 4 500 procesorů. Zde si můžete prohlédnout tvorbu trikových záběrů z natáčení níže uvedené scény (QuickTime-1,3 MB)

Tolik tedy ve zkratce k této technice, která má i přes krátkou dobu své existence řadu odborníků, jenž se na daný obor specializují. S potěšením lze konstatovat, že i u nás jsou umělci, jejichž schopnosti jsou v tomto směru skutečně na světové úrovni, jak můžete vidět například na webu Stanislava Petery a Tomáše Müllera či na stránkách patřících Jiřímu Štamfestovi, kde si můžete prohlédnout portfolio a pracovní postupy těchto profesionálů.