O skenování a skenerech podrobně III. - První skenování - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

21. prosince 2004, 00.00 | Ve třetím, a závěrečném, dílu o skenování si popíšeme základní postupy jak připojit skener a správně ho nastavit. Dozvíme se, jaké barevné prostory existují a pro co jsou dobré, jak nejlépe odstranit chyby expozice, jak skenovat čb film, negativ, nebo diapozitiv.

Dovolím si parafrázovat klasika J.Cimrmana a použiji jeho výrok pro dvě fáze procesu skenování. V první fázi se fotograf probere stohy svých archivovaných filmů a rozhodne se, že svoje mnohaleté úsilí digitalizuje. I zakoupí filmový skener, pročte návod a zařízení připojí k počítači. Vloží film do podavače skeneru a ukončí tak první fázi - očekávání. Očekávání jsou vždy veliká. Fotograf poslouchá záhadné zvuky, které přístroj vydává, a čeká, že za okamžik se obrazovka rozzáří úchvatnými barvami vybraného záběru (nebo z hluboké černi budou tajemně vystupovat polotóny jeho černobílé vize).
Věřte mi, že jsem si tím prošel a věřte mi, že Cimrman se nemýlí. Obraz naskočí a dostaví se fáze zklamání. Obraz je často neostrý, plný nečistot, prachu, škrábanců, barevné plochy jsou při větším zvětšení zrnité a barvy samotné jsou jaksi nereálné nebo úplně mimo.
Důležité je zhluboka se nadechnout, uklidnit se a začít od začátku. Rozhodně nerozbíjet skener, udělal jen to , co jsme mu zadali.

Připojení skeneru k počítači
Připojení skeneru k počítači je jednak záležitost hardwaru - tedy do jaké "zásuvky" skener napojíme a jaké minimální požadavky na hardware počítače provoz skeneru má, a jednak záležitost softwaru - jaký operační systém skener vyžaduje případně s jakými operačními systémy je kompatibilní.
V současné době již snad nenalezneme skener, který by se připojoval do paralelního portu počítače, nicméně i tento vstupní počítačový konektor může být použit. Jedná se o port, do kterého se nejčastěji připojovaly tiskárny, většinou je označen jako LPT. Jeho zásadní nevýhodou je pomalost, proto v současné době se pro připojení skeneru (ale i tiskáren, digitálních fotoaparátů, databank apod.) používá port USB (universal serial bus), který je podstatně rychlejší. V počítači je USB zapojen přes plochý konektor, který si těžko spleteme s jiným vstupem. Rozhraní USB se vyvíjelo a z původního USB 1.1 vzniklo současné USB 2.0. USB 1.1 zvládá rychlost komunikace s připojeným zařízením jen do 12 Mb/s. Taký objem dat již nestačí ani na tiskárnu, natož na výkonný skener. Rozhraní dnes nejpoužívanější - USB 2.0 již zvládne přenést až 480Mb/s, proto většina periferií v současné době toto propojení s počítačem používá. USB umožňuje komunikovat s počítačem na vzdálenost až 5 metrů, umožňuje připojit více zařízení a hlavně podporuje současný nejrozšířenější standart plug & play (automatické rozeznávání připojení zařízení k počítači, vyhledání ovladačů a jejich nainstalování v operačních systémech Windows 95, 98, NT, 2000, XP).
Setkat se stále častěji můžeme také s připojením FireWire. Zajišťuje také vysokou rychlost toku informací - až 400Mb/s a v literatuře se uvádí, že méně zatěžuje procesor počítače. Označuje se také jako IEEE 1394.
Předpokládejme, že máme moderní počítač s rozhraním USB 2.0, nově zakoupený skener, který toto propojení s počítačem vyžaduje. Skener připojíme k vypnutému !! počítači a počítač zapneme. Ten okamžitě rozpozná nový hardware a provede nás celou instalací skeneru. Pokud je ke skeneru dodán i ovládací software, je třeba jej vložit do příslušné CD mechaniky a počítač při instalaci využije ovladače z tohoto CD. Majitelé počítačů MAC by před koupí měli zkoumat, zda není s kompatibilitou softwaru skeneru a operačního systému MACů nějaký zádrhel, možnost připojení zařízení k PC nebo MAC je pravidelně zmíněna v přiloženém návodu a většina výrobků dodává také pro obě varianty instalační software.

Nastavení skeneru

Barevný prostor
První a jedna z nejdůležitějších věcí, které musíme na připojeném skeneru nastavit, je barevný prostor. Barevný prostor je způsob, jak spolu mohou komunikovat různá digitální zařízení a shodnout se na určitých barvách a odstínech. Pomocí určitého barevného prostoru ví tiskárna jakou červenou jí počítač posílá k tisku a v jiném případě zase počítač pozná, jaký odstín např. zelené mu posílá skener. Kouzlo barevných prostorů je pak v tom, že při použití určitého barevného prostoru dostaneme v zásadě shodné výsledky (tedy barvy a odstíny barev) na kterémkoli počítači kdekoli na světě a souhlas dat vytvořený v určitém barevném prostoru rozeslaný po internetu se na všech monitorech po světě zobrazí (samozřejmě s odchylkami danými nastavením jednotlivých monitorů).
Samotný barevný prostor je vlastně jakýsi kód, ve kterém je obraz digitálně zašifrován a říká počítači, který obraz dekóduje, jakou barvu a odstín má přiřadit určité kombinaci čísel. Pokud se pro dekódování digitálního obrazu použije nesprávný kód (jiný barevný prostor) bude se zobrazené barvy od originálu více či méně lišit, protože v jiné prostoru je týž obraz vyjádřen jinými čísly.
Základní rozdělení barevných prostorů asi nejlépe reprezentují prostory RGB a CMYK. Nejčastěji se dnes setkáme s celou škálou RGB prostorů, tyto barevné prostory používají téměř veškeré digitální fotoaparáty, skenery a počítačové monitory. Takže o prostoru CMYK (azurová (Cyan), purpurová (Magenta), žlutá (Yellow) a černá (blacK)) zmíním pouze tolik, že se tradičně používal - a stále používá - pro tisk a to zejména pro ofsetový tisk, takže s tímto barevným prostorem přijde do styku fotograf, který připravuje obrazovou publikaci do tisku. Veliké tiskárny stále většinou pracují na čtyřbarvových tiskařských strojích a to právě s použitím barev CMYK.
Jak už bylo řečeno, dnes ve většině použití dominují barevné prostory RGB. Někoho možná zaráží, proč o RGB hovořím stále v množném čísle, ovšem to není stylistická chyba. Barevných prostorů RGB je celá řada a nejlépe si to uvědomíme, když si v nabídce nastavení skeneru otevřete okno Color matching, česky - Soulad barev. Např. Minolta Dimage Scan elite 5400 vám jich nabídne hned sedm. V čem se liší, když jsou to všechno prostory RGB.
Rozdíl je v rozsahu barevných odstínů, které je ten který prostor schopen reprodukovat. Někdy se hovoří také o "šíři" barevného prostoru. Několik si jich uvedeme i se stručnou charakteristikou.

Apple RGB : velmi rozšířený barevný prostor, používá se např. pro grafiku na počítačích MacIntosh

Color Match RGB : velice široký barevný prostor, vhodný pro předtiskovou přípravu

sRGB : sRGB navrhla firma Hewlet Packard ve spolupráci s Microsoftem. Byl vytvořen jako model barevného prostoru průměrného CRT monitoru PC s operačním systémem Windows, jedná se o standardní prostor pro multimediální použití a internet, příliš se nehodí pro svoji menší šířku k profesionální předtiskové přípravě

Adobe RGB : prostor širší dokonce než Color Match RGB, používá se pro přípravu pro tisk, velice vhodný pro tisk na injektech, pro svůj rozsah ale může obsahovat barvy již mimo možnosti čtyřbarevného tisku

Wide Gamut RGB : extrémně široký barevný prostor, obsahuje mnoho barev a odstínů, které již nejsou téměř reprodukovatelné tiskovou technikou

Je zřejmé, že je na každém, aby si vybral barevný prostor takový, jaký vyhovuje jeho práci, zejména pak použití obrazu v digitální formě. Pokud pracuji s grafickým editorem Photoshop a mám ho nastavený na Adobe RGB (mimochodem protože je to širší barevný prostor vhodný pro náročné aplikace a tisk a protože fotoaparát Pentax *ist D umožňuje pracovat v Adobe RGB), pak i na skeneru nastavím tento barevný prostor. Jestli ale potřebuji skenovat většinou pro potřeby internetu a posílání fotografií e-mailem, nejvhodnější bude práce v sRGB, protože máte jistotu, že na většině monitoru PC na světě se barvy zobrazí tak, jak od vás odešly (naopak čím širší barevný prostor, tím je větší nebezpečí posunu barev při zobrazení na jiném monitoru nebo při tisku). Jakou praktickou poznámku je třeba zdůraznit, že rozhodnete-li se pracovat v širokých barevných prostorech RGB, je třeba pracovat navíc také v 16 bitové barevné hloubce, aby se šířka barevného prostoru měla možnost projevit.

Dávkové skenování
Dávkové skenování je způsob skenování, kdy je film vložený do skeneru skenován najednou. Postup je přitom obdobný situaci, kdy skenujeme jednotlivé filmové políčko. Zásadním rozdílem je, že hodnoty nastavení skenování platí pro celý vložený film. Dávkovému skenování by proto zásadně mělo předcházet náhledové skenování (zobrazení náhledu filmového pásu, obvykle ve velmi nízkém rozlišení. Teprve po zjištění, že pás filmu je neexponovaný rovnoměrně, že neobsahuje snímky výrazně pod nebo přeexponované, lze celý pás filmu naskenovat dávkově najednou. Dávkové skenování proto s výhradou nemožnosti upravit jemně jednotlivé záběry je cestou, jak skenování velkého počtu snímků zpříjemnit a urychlit.

Index a náhled
Náhled toho, co chceme skenovat probíhá ve dvou fázích. První je tzv. indexové skenování. Výsledkem je obdoba indexprintu, který lepší fotolaboratoře zdarma přibalí k hotových fotografiím - tedy zobrazení filmového pásu ve skutečné velikosti. Zde si lze již udělat hrubou představu, jak skener film zobrazuje, vybrat si snímek, který se bude skenovat, lze i obrázkem otáčet, měnit strany (pravou za levou např.). Vybraný snímek dostaneme jako náhled na obrazovku volbou "prescan". Zde už máme na obrazovce monitoru snímek zvětšený, byť stále v nízkém rozlišení . V tomto režimu se skeneru zadávají veškeré pokyny pro výřez, zaostření, úpravy obrazu, většinou však tomto režimu již není možné dodatečně nastavit úpravy k automatickému vylepšení obrazu, jako odstraňování prachu a škrábanců, redukce zrna apod. Tyto volby již musí být nastaveny před provedením náhledu (náhled se tím také změní, protože skener pracuje v jiném režimu).

Zaostřování
V rámci práce s náhledem je třeba obrázek zaostřit. Tato část se týká zejména filmových skenerů, které pracují s výkonnou optikou a propracovaným zaostřovacím systémem. Jednou z voleb, kterou každý z lepších filmových skenerů nabízí je volba zaostření. Zaostřovat můžete ručně nebo za vás zaostří autofocusem skener. Zaostřuje vždy na střed filmového políčka. Tady může vzniknout problém v případě, kdy film, ať již vinou nevhodného skladování, nebo vzhledem ke svým vlastnostem, neleží v rámečku skeneru rovně, ale je prohnutý. Lepší skenery (např. výše již zmiňovaná Minolta ) umožňují výběr libovolného místo filmového políčka, které chceme mít bezpodmínečně ostré. V označeném místě pak skener s pomocí autofocusu zaostří. Zaostřování je podle mého názoru vždy vhodnější ponechat na skeneru již jen proto, že i velice kvalitní obrazovka počítačového monitoru přeci jen není matnice fotoaparátu nebo bílá plocha s promítnutým negativem nebo diapozitivem pod zvětšovacím přístrojem.

Úprava expozice aneb napravujeme chyby
Každý skener obsahuje programové vybavení, které umožňují aktivně zasahovat do procesu skenování tak, aby výsledný obraz byl co nejlepší. Některé funkce jsou dostupné již jako hotová nastavení a lze je aktivovat na stavové liště, která se nám zobrazí po připojení skeneru k počítači. Každý skener je jiný, ovšem u všech vyspělejších přístrojů naleznete program pro zlepšení barevnosti snímku, vyrovnání jeho kontrastu a vyhlazení zrna, některé skenery nabízejí navíc odstranění prachu a škrábanců na povrchu filmu. Tyto funkce nemá smysl detailně popisovat, protože jejich účinek se nedá nastavovat. Obecně tyto funkce nejsou příliš třeba u perfektního gradačně vyrovnaného snímku, nenahraditelné rodinné dokumenty postižené např. pod nebo přeexpozicí na druhou stranu mohou tyto zachránit i když zázraky nelze čekat. na druhou stranu šetří čas a jsou velice dobře propracované, takže dosáhnout stejného výsledku v grafickém editoru je nepoměrně náročnější na schopnost práce s editorem a na čas. Samotnou kapitolou je odstranění prachu a škrábanců, tuto funkci mohu vřele doporučit v případě, že je film některým z těchto neštěstí postižen. Retušovat se snímek dá samozřejmě i např. ve Photoshopu, ale kdo to někdy zkusil potvrdí, že je to práce zdlouhavá a přímo úmorná. Použít ji lze na barevné negativy, barevné diapozitivy a také na černobíle filmy, které se vyvolávají procesem C-41, jako např. Kodak T400CN, Ilford XP2 apod. Klasické černobílé filmy takto skenovat nelze. ICE (tak se tato funkce jmenuje) je sken v infračerveném spektru, který pomíjí barviva (kterými je tvořen obraz na barevném filmu), ale skenuje pouze prach a mechanická poškození filmu. Vysrážené stříbro na klasickém čb filmu je pro tento druh skenování považováno za prach.
Skenery umožňují i některé úpravy, které bychom hledali spíše v grafickém editoru. Je to např. úprava obrazu pomocí histogramu, pomocí korekční křivky nebo úpravou jasu, kontrastu a vyvážení barev. Pokud máte kvalitní grafický editor, můžete si většinu práce s úpravou obrazu nechat až na práci v tomto editoru, většinou vám poskytne více možností. Pro toho, kdo ale takový editor buď nemá, nebo nemá kvalitní, je softwarová výbava skeneru umožňující upravit snímek ještě před naskenováním, pravý poklad. Veškeré úpravy, které s obrazem provádíme, vidíme na náhledu, některé skenery umožňují navíc zobrazit více variací úprav snímku podle parametru snímku, který je upravován (saturace, jas, kontrast, vyvážení barev apod.). Pak stačí jen požadovanou variantu vybrat.
Velmi šikovnou možností úpravy snímků disponuje Minolta Dimage Scan Elite 5400. Stejně jako většina skenerů umožňuje volbu mezi manuální expozicí a automatickou expozicí. Rozdíl mezi těmito dvěma nastaveními skeneru je ten, že nastavením na manuál skener naskenuje veškeré snímky na filmovém pásu s jedním nastavením, aniž by zohlednil individuální parametry každého obrázku tj. jeho kontrast, rozložení stínů a světel podexpozici přeexpozici apod. Při volbě automatické expozice provede skener vlastně jistou obdobu určení správné expozice, kterou provádí automatika fotoaparátu při fotografování a výsledkem je filmový pás snímků tonálně a jasově vyvážený. Specialita Minolta je v tom, že umožňuje nastavit v náhledu oblast, kde má skener expozici měřit a dodatečně tak upravit jeho expozici. Opět je volba na každém jednotlivém fotografovi, ale moje osobní zkušenost je, že automatická expozice pracuje natolik precizně, že mám skener nastavený stabilně na automatickou expozici a pokud se mi výsledek nelíbí, upravuji jej právě funkcí určení výřezu, kde má měření skener provést. Opět jde zejména o šetření času, neboť upravovat jen rozdíly - např. jen v jasu - po každém filmovém pásu je něco, co s radostí přenechám automatice.

Volba filmu
Filmové skenery si dokáží poradit plnohodnotně s jakýmkoli filmem, záleží tedy pouze na fotografovi, na jakou značku a druh filmu fotografuje. Opatrnější s výběrem filmu musí být uživatelé skenerů plochých. Pro plochý skener je vhodnější diapozitiv a některé levnější nebo starší ploché skenery dokáží z průsvitných předloh skenovat pouze diapozitiv. Diapozitiv je totiž méně krytý a je to vlastně malý brilantní kontrastní pozitivní obrázek. Negativní film je naproti tomu velice krytý a je třeba silnější zdroj světla k jeho prosvícení, navíc jsou barevné negativní filmy opatřeny tzv. maskou (jedná se o doplňková barviva, která napomáhají věrnému zobrazení barev), která se projevuje silným žlutozeleným závojem. Některé levnější ploché skenery mají problém hustým negativem proniknout a poradit si se silným závojem. Pro skenování barevných negativů je tedy vhodné použít kvalitní filmový skener, který je již tak vybaven, že závoj není třeba odstraňovat barevnými korekcemi, ale obrázky se v náhledu objeví ve správných barvách a bez závoje.
Obecně lze doporučit používat ke skenování filmy značkové a pokud možno jemnozrnné. Prvním, čeho si všimneme, když naskenujeme svůj první obrázek, je zrno. Pokud zrno není úmyslně zvýrazněno a není výtvarným záměrem snímku, lze je potlačit jednak rovnou při skenování (před světelný zdroj je předřazena rozptylná destička, která opticky zmírní zrnitost; je to obdoba známého principu používaného při zvětšování fotografií, kdy se do cesty světlu vkládala opálová destička, nebo přímo jedno z krycích skel držáku filmu bylo matné s funkcí rozptylovat světlo) další možností je využití specializovaných programů k odstranění šumu a zrna - např. Noise Ninja apod.

Skenujeme ČB film
Dostupnost skenování filmů vrátila mnoho fotografů tam, odkud před lety vyšli - do fotokomory. To, že dnešní fotokomora je digitální a fotograf sedí u skeneru a poté u počítače, je pro mne nepodstatný detail a náplní nekonečných a pro mne naprosto jalových diskuzí mezi zapálenými digitalisty a nesmlouvavými analogisty. Podstatné je, že se fotograf vrátil tam, kam patří a zase si sám vytváří své obrazy tak, jak je cítí a jaké je chce mít.
Pro mnoho lidí možnost skenování znamenala návrat k černobílé fotografii, která se do té doby dala praktikovat je klasicky ve fotokomoře. Je třeba jistě přiznat, že černobílá fotografie není pro digitální práci ten pravý šálek čaje, ale výsledky jsou velice slušné. Jediný problém lze spatřovat v poněkud omezené škále odstínů šedi, které digitální systémy zvládnou zobrazit - 256. Ale i toto omezení lze obejít.
Skenovat lze jak klasický "stříbrný" čb film, tak čb filmy vyvolávané procesem C 41. Filmové skenery mají nastavení výběru pro : barevný pozitiv, barevný negativ, čb negativ a čb pozitiv. Při nastavení na čb negativ nebo pozitiv nebudou fungovat některé funkce, jako např. ICE (viz výše), skenování bude probíhat pouze v odstínech šedé, tedy skener bude rozlišovat 256 odstínů mezi černou a bílou barvou. Jak jsem uvedl výše, dá se na tento problém vyzrát. Čb film můžeme naskenovat jako barevný negativ. Skener bude podle nastavení rozeznávat miliony barevných odstínů a škála šedé se rozšíří. Není to ovšem rozšíření tak na první pohled zřejmé, sám jsem zkoušel stejný snímek skenovat oběma způsoby a zásadní rozdíl jsem nepozoroval. Podstatné ale je, že místo odstínů šedé získáte soubor v RGB barvách a získáte tak v obrazovém editoru více možností úprav včetně možnosti hýbat s nastavením jednotlivých barev spektra, čímž se mění vzhled i čb snímku.
Čb filmy C 41 je vhodnější rovnou skenovat jako barevné negativy, protože lze bez obav použít i funkci ICE a zbavit se tak retušování prachu a poškození filmu, čemuž se bohužel klasického čb filmu neobejdete. Výhodou těchto filmů navíc je, že jejich zrnitost je téměř zanedbatelná.
Jediným záporem popsaného způsobu je, že skener pravidelně jednotlivé snímky posune vždy do nějakého odstínu, což je třeba odstranit v pozdějších úpravách.

Skenujeme barevný negativ
Barevný negativ bude asi nejčastějším skenovaným filmem i když přináší některá úskalí, jakkoli se jeví bezproblémovým. Barevné filmy prošly obrovským vývojem a postupem času byly stále více upravovány zejména pro bezproblémové zpracování v minilabech. tyto filmy dnes vykazují obrovskou expoziční pružnost, zvládnou ještě před několika lety neuvěřitelný rozsah chromatičnosti světla a použitelné obrázky z takového filmu získáte od tropické pláže zalité sluncem do nočních snímků. Tento obrovský rozsah spolu s přizpůsobením pro minilaby má však ten negaivní důsledek, že zatímco minilab za použití příslušných korekcí vydoluje z barevného negativu fotografii v celkem reálných barvách, snímač skeneru naskenuje skutečně to, co na negativu viděl. Negativ nasnímaný v obtížných světelných podmínkách bývá často barevně "rozhozený" a nezbývá, než jej upravit.

Skenujeme diapozitiv
Diapozitiv přináší stále v průměru nejlepší výsledky ze skenovaných předloh a to jak v zobrazení detailů tak přirozenosti barev. Některé špičkové negativní filmy vykazují jemnější zrno, ale z diapozitivu - alespoň já - mám pocit jasnějšího přirozenějšího obrazu. Z diapozitivu lze naskenovat při nejvyšších rozlišeních obrovské soubory (běžně i přes 200Mb), ze kterých lze získat obrovské zvětšeniny. Jediným negativem diapozitivů je jejich citlivost na naprosto přesnou expozici při fotografování. I malá přeexpozice, kterou negativní film ani nezaznamená, způsobí na diapozitivu vypálená světla bez kresby a zvýšení zrnitosti. Také podexpozice výrazně snižuje obrazovou kvalitu diapozitivu.
Při skenování diapozitivu lze využít funkce ICE, redukce zrna i programů na úpravu obrazu (většinou se jedná o program, který vyjasní často slité stíny a koriguje přepálená světla).

Závěrem aneb proč skenovat
Otázka proč vlastně skenovat v době, kdy každý den na nás někde vykoukne reklama na zase nový digitální fotoaparát, kdy fotografujeme digitálními zrcadlovkami a začínají se prosazovat až 8MP snímače, napadne nepochybně mnoho z nás. Každý máme jinou zkušenost, každý fotograf fotografuje jiné věci a hodlá s výsledkem své práce jinak nakládat. Jistě asi nebude pravidelně skenovat sportovní fotoreportér, jemuž jde hlavně o rychlost a téměř v reálném čase přenos fotografií redakci. Ani novinoví fotografové se nebudou zdržovat skenováním, když mohou digitální zrcadlovkou nafotit tisíce záběrů s vědomím, že největší rozměr fotografie bude A4 a záleží spíše na obsahu fotky než na technické kvalitě. Na druhé straně každý fotograf, který bude potřebovat technicky nekompromisní fotografii např. do knihy, na plakát, na výstavu, použije techniku, která bez ohledu na pracnost je ve výsledku nejkvalitnější. Zcela paradoxně jsem i uvědomil kvalitu kinofilmového negativu poté, co jsem zakoupil kvalitní digitální fotoaparát a měl možnost srovnání. Každá technika má své kouzlo a výhody a nevýhody a v současné době je ideální mít analog i digitál v nejvyšší kvalitě současně. K tomu se váže také skutečnost, které já říkám Malá óda na zrno. Digitální fotografie má své veliké plus v tom, že je ve své podstatě bez zrna. Do určitého rozměru tak fotografie např. z digitální zrcadlovky vypadají lépe, ostřeji než fotografie z filmu, také barvy jsou čistější a výraznější (kromě červené, ta dává digitálů dosud zabrat). Zvětšujeme-li neustále fotografii, rozpadne se v jistém rozměru na základní prvky, což je u analogového snímku zrno a na digitálním pixely. Zjednodušeně řečeno, tečky proti čtverečkům. A dostáváme se k základnímu rozdílu. Digitální fotografie kromě toho obsahuje šum, který se někdy nesprávně srovnává se zrnem. To je ale omyl. Šum totiž netvoří obraz, je to něco navíc, velmi zhruba to lze přirovnat k nedostatečně vypranému filmu, kde jsou usazeniny, které nemají s obrazem co do činění. Šum není zrno. Takže i když film a fotografie z filmu jsou zrnité, je toto zrno samo nositelem obrazové informace. Šum je něco, co na fotografii vadí, je to cizí prvek. Zrno může být i zvýrazněno jako estetický prvek, šum můžeme a musíme pokud možno co nejlépe za pomoci specializovaných programů z obrazu odstranit. Proto, kdo zrno potřebuje pro svůj umělecký záměr, nemá jinou volbu, než fotografovat na film a opět nemá jinou volbu než skener, pokud zároveň chce digitální výstup.
Konečně je zde také černobílá klasická fotografie, která zatím nejlépe vychází na filmu (a tvrdím to přesto, že mám celý soubor černobílých fotografií z digitální zrcadlovky). I zde umožňuje fotografům, kteří se chtějí vyjadřovat ve dvou barvách, přináší skener možnost digitalizovat své archivy a tvorbu.

Závěrem doufám, že celý cyklus o skenování byl alespoň pro některé z vás přínosem, nahlédnutím pod pokličku, kde se vyloučené stříbro a barviva mění na jedničky a nuly.