Minulost a budoucnost polotónových nátisků - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

22. září 1999, 00.00 | Potřebujeme dnes ještě na nátisku vidět tiskové body, nebo se bez nich již obejdeme? Názorová bitva sice probíhá zejména v zahraničí, tuzemsku se ale určitě nevyhne.

Stále více profesionálů se častěji a častěji zabývá myšlenkou opustit "klasické" způsoby přípravy nátisků. Otázka zní: Potřebujeme dnes ještě na nátisku vidět tiskové body, nebo se bez nich již obejdeme? Názorová bitva sice probíhá zejména v zahraničí, tuzemsku se ale určitě nevyhne.

Naše úvahy umocňuje zejména stále se zrychlující nástup technologií CTP a nové, dokonalejší modely ink-jet tiskáren. Vztah nastupujících technologií k jejich předchůdcům je ale přece jen o trochu složitější a pouze na nástup CTP jej zužovat nemůžeme. Souboj technologií se neodehrává jen ve volbě, jaký typ rastru pro nátisk použijeme. Pokud chceme pochopit všechny souvislosti, bude dobré se kromě popisu technických parametrů podívat i na filozofii použití nátisků a jejich nedávnou historii. Zkusíme ukázat, že současné spory nejsou tak nového data, jak by se mohlo zdát, a že má smysl se nad nimi podrobněji zamyslet.

Kristova léta polotónových nátisků

Nechám na posouzení čtenáře, zda bude počátek sedmdesátých let považovat za prehistorii, nebo dobu nedávno minulou, záleží na úhlu pohledu. Pokud ale vezmeme za průkopníka soudobých nátisků technologii Cromalin, zjistíme (možná s podivem), že "moderní" nátisky brzy oslaví 30. rok svého života. To jen současné krátké inovační cykly dávají často rychle zapomenout i na blízkou minulost.

Tehdy počátkem sedmdesátých let sice ještě nikdo nesnil o možnosti vytvořit obraz přímo z digitálních dat, ale potřeba věrného nátisku tu zřetelně byla. Vzhledem ke stupni vývoje polygrafie patřila přirozeně k představě ideálního nátisku i možnost vidět skutečné tiskové body. A právě v té době uvedl koncern DuPont v Evropě systém Cromalin. Původně měl systém jako součást nové řady skenerů usnadňovat a urychlovat kontrolu barevnosti skenů. Ale navzdory tomu, že nátiskování skenů ve studiích zdomácnělo, jako schvalovací nátisk jej tiskařská veřejnost nepřijala. Ve srovnání s v té době pro nátisky používanými plochými tiskovými stroji mu přitěžovalo, že výsledný tisk vůbec nepřipomínal. Tiskařům vadila vysoce lesklá vrchní laminovaná vrstva a také nemožnost provést nátisk na finálním druhu papíru.

Naštěstí si po několika letech, před chystaným stažením Cromalinu z trhu, objednal DuPont studii, proč se se svým nátiskem u tiskařů neuplatnil. Měřením se zjistilo, že opakovatelnost výsledků (rozdíly mezi jednotlivými přístroji) a jejich přiblížení se k výslednému ofsetovému tisku je daleko lepší, než může stávající technologie nabídnout. Kromě relativně malých úprav a doplnění bylo vlastně jen potřeba naučit se správně jeho výsledky interpretovat. Najednou se vše zlomilo a Cromalin se stal úspěšným produktem. Proti jeho lesku a tuhé, standardní podložce stála (a zvítězila) stálost výsledků a schopnost reprodukovat barvy podobně jako tiskový stroj. Cromalin si vydobyl výsadní postavení. Na následujících asi 10 let se stal de facto průmyslovým standardem; toto postavení si do jisté míry ponechává a jako pojem v pre-pressu doslova zdomácněl.

S nezadržitelným nástupem dostupnějších pre-press systémů ale přestal být i trh nátiskových zařízení tak jednoduchý. Stále více se ozývalo volání po digitálních systémech, tedy po možnosti nátisku přímo z digitálních dat, bez výroby filmů (je tak vidět, že zdaleka nejde o trendy, vyvolané až CTP). Takže s přelomem osmdesátých let do dalšího desetiletí přichází skok a o zákazníky bude bojovat více koncepcí. Digitální nátisk proti analogovému, a v oblasti digitálního tisku polotónový nátisk (s tiskovými body) proti nátiskům na principu kontinuální barvy ("stochastických rastrů"), jak je známe třeba z výstupu dnešních ink-jet tiskáren. Mimochodem, i počátek tohoto souboje bude již brzy znamenat vlastně deset let starou historii. I když pro to v tuto chvíli nalezneme těžko nějaké úplně racionální a exaktní vysvětlení, až do dnešní doby přetrvává stav, kdy digitální nátisky (a koneckonců nejen ony), tvořící tiskové body, jsou obecně dražším zařízením. V souvislosti s tím se často považují i za nástroje pro "pravé" profesionály - uživatele, kteří jsou ochotni a schopni akceptovat vysoké pořizovací a často i provozní náklady.

Na přelomu desetiletí byla na trh uvedena první zařízení všech zmíněných kategorií. Šlo o zařízení, jejichž jména jsou nám známa, stejně jako u Cromalinu, dodnes. Digitální polotónové nátisky reprezentovali Kodak s technologií Approval a 3M se známým zařízením Digital Matchprint. Obě řešení nabídla uživatelům možnost tvorby tiskových bodů přímo z dat, samozřejmě za odpovídající cenu (nad 200 000 USD). Ani jeden z nich ale v té době nezaznamenal masivní rozšíření. Na vině nebyla ani vysoká cena (jak jsme již naznačili, někteří uživatelé ji berou spíš jako záruku profesionální kvality), ani určitý nesoulad mezi rastrem nátisku a výsledné litografie. Překážkou pro široké užití byla rychlost práce: zařízení byla schopna produkovat kolem tří formátů A3 za hodinu, což bylo pro řadu uživatelů nepřijatelné. Digital Matchprint opustil trh po zhruba dvou letech. Kodak byl se svým nátiskem přece jen o něco úspěšnější, prodal podle zahraničních zdrojů během následujících pěti let celkem asi 200 zařízení.

Vedoucí výrobci ale neopomněli ani nátisky bez polotónového rastru.

DuPont uvedl na trh (na japonské technologii založený) termotransferový nátisk 4Cast. Technologie také označovaná jako sublimační (dye-sublimation) byla ale příliš drahá, jak co do pořizovací ceny, tak i pokud jde o provozní náklady (spotřební materiál). Podobné zařízení nabídla i firma 3M, šlo o opět dodnes známý 3M Rainbow. Výrazně nižší cenová náročnost oproti 4Cast dopomohla firmě 3M ke slušnému úspěchu na trhu, celkem se prodalo na 5 000 přístrojů.

Posledním známým velkým dodavatelem digitálních nátisků se stala firma Iris Graphics, založená krátce předtím Scitexem. Nechali jsme si ji na konec, protože dosáhla na trhu nátisků opravdového průlomu. Tiskáren Iris se prodalo nejméně dvakrát víc, než zařízení 3M Rainbow. Celosvětový úspěch přinesly dva faktory. Za prvé většina uživatelů dokázala své stroje zkalibrovat do velmi dobré shody s výsledným ofsetovým tiskem. Za druhé, provozní náklady byly řádově nižší než u výše zmíněných zařízení (v celosvětovém měřítku). Byť bez zobrazení polotónového rastru, stala se zařízení Iris široce uznávaným standardem pro tvorbu digitálních nátisků.

Jak je vidět, karty byly rozdány a spor vyvolán dávno před příchodem CTP a novodobých ink-jet tiskáren. Shrňme prozatím, že navzdory tradičnímu požadavku na polotónový nátisk a nemožnosti vynechat osvit filmů si digitální nátisky bez polotónů, a to zejména "ink-jetový" Iris, získaly masivní oblibu uživatelů a v mnoha případech i pozici schvalovacího nátisku. V čem je tedy dnes situace odlišná? Nejde jen o změny jmen?

Vliv CTP technologií

Dnešní rozhodování mezi polotónovým nátiskem a nátisky se stochastickými rastry je ovlivněno právě postupným (ale nezadržitelným) přechodem na CTP technologie a stále dokonalejšími levnými ink-jet tiskárnami. Vliv CTP technologie nesmíme hledat jednoduše jen v tom, že odstraňuje osvit na film. Samozřejmě, vynechání filmů diskvalifikuje klasický nátisk, pro který bychom museli vyrábět filmy zvlášť. To ovšem neznamená, že by se uživatelé nutně museli vzdát polotónového nátisku. Za prvé jsou stále k dispozici nové modely digitálních nátisků s tvorbou polotónového rastru, odrážející současné pokročilé technologie - ovšem za patřičnou cenu.

Je pravda, že většina ink-jetových tiskáren standardně tisk polotónového rastru při nátiskování nepoužívá. Přesto je možné pořídit i k nim RIPy (není jich mnoho), které dokáží požadovaný rastr simulovat. Nevýhodou je opět jen cena - výrobci RIPů si za možnost simulace nechají slušně zaplatit. Zásadnější útok proti polotónovému rastru ze strany CTP spočívá ale v tom, že se všeobecně očekává větší míra využití stochastických rastrů přímo i při ofsetovém tisku. Připomeňme si, že stochastické rastry (FM screening, frekvenční rastr) rovněž nejsou módním trhákem poslední doby. Metody FM rastrování jsou dostupné již delší dobu a ti, kdo je úspěšně použili, si je chválí. Po počátečním nadšení, kdy se všichni snažili novou technologii ovládnout, ale přišel útlum. Má zatím své praktické důvody. Filmy nelze snadno vizuálně kontrolovat, ani proměřovat na denzitu apod. Dosažení kvalitního tisku je náročné na vybavení, použité materiály i zkušenosti personálu. Již jsme o tom ve Světě tisku psali, jak není snadné vyrobit kvalitní filmové podklady, stejně jako je správně kopírovat na desku. Navíc je klasický proces přípravy tiskové desky pro stochastický rastr velmi citlivý na prach a nečistoty.

CTP systémy slibují vyřešení většiny z uvedených problémů, a tak by mělo dojít i na častější, rutinní používání stochastických rastrů. A když už nebudeme polotónově ani tisknout, proč vyrábět polotónové nátisky?

Levné ink-jety útočí

Jak jsme poznali, žádný polotónový nátisk nedokázal v minulosti ohrozit velmi dobrou pozici Irisu. Dnes už ale nemusí stroje typu Iris bojovat jen s konkurencí odlišné koncepce. V původně do kanceláří zamýšlených levných ink-jet tiskárnách jim nenápadně vyrostla konkurence nebezpečnější. Současné ink-jet tiskárny stojí neuvěřitelně málo, jejich parametry se přitom neustále zlepšují. Tradiční slabiny byly odstraněny - jednak dosažením velmi malých množství inkoustu na jednu kapku (kolem 6 pl), nebo třeba použitím dodatečných inkoustů pro tisk slabých odstínů od cca 5 %. Pokud vezmeme za měřítko vizuální, barevnou shodu nátisku s výsledným tiskem, zkušenosti ukazují, že ink-jetové tiskárny a jejich nepolotónové nátisky vykazují obecně lepší shodu, než jejich polotónoví kolegové. Velká část nátisků, včetně konvenčních, totiž svým zobrazením výsledný tisk "předstihuje", a při tisku je pak potřeba umět nátisk "interpretovat". Spolu s vlivem CTP se tato velmi dobrá shoda zdá být druhým hlavním důvodem, proč se objevují úvahy o nástupu stochastických nátisků na úkor polotónových.

A co stojí proti?

Nejprve musíme od sebe oddělit nátisky analogové a digitální, a potom uvažovat i o možnosti digitálních nátisků pracovat bez polotónového rastru.

Pokud jde o digitální nátisky, je jasné, že jejich použití se bude stávat nutností všude, kde bude nasazeno digitální workflow a CTP technologie. Cenová, nákladová a časová výhodnost zejména levných ink-jet nátisků je zřejmá již dnes. Digitální nátisky ale stále nejsou běžně přijímány pro schvalování a kontrolu finálního tisku. Ať s polotóny nebo bez nich, při prvním konfliktu mezi pre-press studiem a tiskárnou se objeví otázka důvěryhodnosti digitálního nátisku a možného rozdílu mezi nátiskem a kvalitou dodaných filmů. Bohužel se zřejmě dá očekávat, že i tam, kde budou rutinně používat digitální nátisky, bude třeba pro kontrolu a do tiskárny vyrábět nátisky tiskárnou uznávané. Nadějnější situaci vidím v případě odzkoušeného workflow přímo ve vlastním studiu tiskárny, tam by mohly být bariéry nedůvěry odstraněny mezi prvními.

A polotónový rastr? Dlouhé roky čekala polygrafická veřejnost na cenově přístupnou možnost nátisku s polotónovým rastrem. Mnozí profesionálové stále považují nepolotónové nátisky za cosi jednoduššího, druhořadého, navzdory objektivní velmi dobré barevné shodě s výsledným tiskem. Na druhou stranu je pravda, že jsou okamžiky, kdy polotónový rastr poslouží lépe, např. při kontrole trappingu. Nové stroje jsou samozřejmě dostupné i dnes, stejně jako speciální RIPy s touto možností i pro levné tiskárny. V obou případech se ale volba zařízení pro polotónový rastr prodraží.

Naopak tisk standardním stochastickým rastrem na nových, cenově přístupných ink-jet tiskárnách přináší velmi dobrou shodu s výsledným ofsetovým tiskem, tištěným polotónově i stochasticky.

Článek byl převzat ze zářijového čísla polygrafického měsíčníku Svět tisku, které právě přichází do distribuce. Časopis obsahuje 98 stran za cenu 49,- Kč vč. DPH, poštovného a balného!. Zářijové číslo obsahuje již zpravodajství ze Seyboldu v San Franciscu! Neváhejte proto a předplaťte si časopis tímto formulářem.