Kontrola výstupu dat z pre-pressu z pohledu zadavatele tiskových zakázek - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

kontrola praxe film osvit

kontrola praxe film osvit

6. ledna 2004, 00.00 | Úloha zadavatele tiskových zakázek při kontrole připravovaných či již předávaných podkladů k tisku závisí ve velké míře na podmínkách sjednaných při zadávání tiskové zakázky. Ve většině případů je to však právě zadavatel, který před tiskem posuzuje a schvaluje různé typy korektur a mělo by tak pro něj být velmi důležité vědět, co od kterých korektur vyžadovat a očekávat.

Úloha zadavatele tiskových zakázek při kontrole připravovaných či již předávaných podkladů k tisku závisí ve velké míře na podmínkách sjednaných při zadávání tiskové zakázky. Ve většině případů je to však právě zadavatel, který před tiskem posuzuje a schvaluje různé typy korektur a mělo by tak pro něj být velmi důležité vědět co od kterých korektur vyžadovat a očekávat. V tomto článku se proto podrobněji podíváme na jednotlivá hesla, se kterými se může zadavatel setkat jak v dalších článcích Grafiky, tak především v praxi.

Softproofing
Moderní anglický název znamená klasické prohlížení korekturních náhledů na obrazovce monitoru - buď ve studiu, nebo třeba vzdáleně u samotného zadavatele. Většinou jde o jednu z prvních fází korektur, která vzhledem k minimálním nákladům předchází všem finálním "tištěným" korekturám.
Ve fázi softproofingu lze většinou se sazbou dále pracovat a zadavatel by si měl proto v této fázi všímat všech nejasností a nepřesností, které se v korektuře mohou vyskytovat. Na náhledech je třeba se zaměřit především na samotný layout (zdali jsou všechny prvky sazby umístěny správně) a především texty. U textů je třeba se soustředit na to, zdali jsou v dokumentu obsaženy všechny informace a zdali nejsou v textu chyby. V této fázi korektur je třeba mít na paměti, že barevnost je většinou pouze orientační a obrázky bývají na obrazovce zobrazeny pouze v nízkém náhledovém rozlišení. Vykřičník je třeba udělat právě u barevnosti, neboť pouze drahé a odborně zkalibrované monitory umístěné ve studiích dokáží barvy zobrazit dostatečně věrně, aby se podle softproofingu dala barevnost posuzovat.
Zajímavou moderní alternativou elektronických náhledů je možnost vzdálených korektur - klient si vysazenou stránku prohlédne na svém monitoru a nemusí za korekturami cestovat do studia. Korektury lze navíc provádět týmově, přičemž jednotliví účastníci procesu je mohou doplňovat svými korekturními znaménky a poznámkami. Dnes nejrozšířenějším způsobem zmíněného přístupu je zasílání souborů ve formátu PDF, které obsahují text vysazený stejným způsobem, jako je zobrazen na monitoru grafika ve studiu. Pro doplnění dodejme, že existuje i celá řada proprietárních systémů, sloužících právě ke vzdáleným korekturám a náhledům.

Výtisk z tiskárny
Klasickým nástrojem korektur jsou výtisky z kancelářských tiskáren. Ty mají podobnou funkci, jako náhled na monitoru (softproofing) a často mohou vznikat např. ze zaslaného PDFka. Hlavním rozdílem oproti softproofingu je jejich vytištěný formát, který přeci jen pomáhá k pozornějším korekturám obsahu. Stejně jako u softproofingu je třeba na výtisku kontrolovat layout tiskoviny a nepřesnosti v obsahu. Pozor především na nejrůznější barevné výtisky - jejich barevnost je většinou pouze naprosto orientační a může se výrazně lišit od výsledného tisku (viz dále odstavec věnovaný barevnému nátisku).
S ohledem na technologické možnosti kancelářských tiskáren je třeba věnovat také pozornost formátu tiskoviny. Např. běžná tiskárna formátu A4 nikdy netiskne až do krajů a tak na kontrolním výtisku buď informace obsažené u krajů chybí (jde o několik milimetrů na každé straně), nebo je výtisk zmenšen tak, aby obsahoval veškeré informace. To pochopitelně není na závadu, ale je třeba se zmenšením tiskoviny počítat. Ideální stav je, pokud se tiskovina tiskne na větší formát - např. A4 na A3, či A3 na A3+ , pak je vytištěna 1:1 a obsahuje všechny informace.

Barevný nátisk
Korekturní nástroje jmenované v předcházejících odstavcích jsou běžné a vesměs považované za samozřejmé. Oblastí, kde začíná ta správná magie, je barevný nátisk - tedy takový, který by měl poskytnout věrnou podobu budoucího finálního výtisku (např. vytištěného ofsetem) ještě ve fázi, kdy je možné s daty pracovat a později posloužit i jako kontrolní podklad pro tiskaře.
V praxi se dnes můžeme setkat se dvěma pojmy - "klasický" a "digitální" nátisk. Klasickému (někdy také analogovému) nátisku se budeme věnovat dále - jde o nátisk vytvářený z polygrafických filmů. Mnohem častěji se setkáváme s tzv. digitálním nátiskem vytvářeným z běžných počítačových dat - tedy stejně jako tisk na libovolné tiskárně.
Potíž s barevným digitálním nátiskem je v tom, že barevně dnes umí tisknout kdejaká, i ta nejlevnější tiskárna, takový barevný výstup ale není možné považovat za barevně věrný nátisk. Za zařízení pro barevný nátisk je možné považovat pouze takové systémy, které mají barvu opravdu pod kontrolou a to nejen jednorázově, ale také konzistentně v čase. Blíže zařízení v této skupině příliš určit nelze - obecně totiž platí, že i dobře nastavená levnější inkoustová tiskárna s příslušným programovým vybavením (RIPem a profily) a erudovanou obsluhou dokáže coby nátiskové zařízení plnit svoji funkci velmi dobře a na druhou stranu ani high-end specializované digitální nátiskové zařízení za statisíce korun nepředstavuje bez kvalitní obsluhy záruku kvalitního, barevně věrného nátisku.
Pokud zadavatel nedisponuje drahou měřicí technikou, nemůže si bohužel sám ověřit, nakolik je digitální nátisk věrný - zde nezbývá než doporučit využívat služeb osvědčených a zkušených grafických studií. Je-li digitální nátisk vyráběn v dobře fungujícím systému, získává zadavatel velmi silný kontrolní nástroj. Nátisk lze totiž často vytvářet na stejný papír jako finální tisk (záleží však na omezeních konkrétních tiskových systémů) a současně je možné simulovat veškeré náležitosti finálního tisku (tiskový bod, jeho nárůst, omezení barevného gamutu). Takový digitální nátisk lze posuzovat jak po stránce barevnosti (pozor na světlo, pod kterým je nátisk posuzován!), tak jej lze posléze použít jako kontrolní a závazný podklad pro tisk a smluvně ošetřit, že výsledná tiskovina bude v barevnosti odpovídající nátisku.

Nyní malá odbočka odpovídající na časté dotazy. Co když je za nátisk prezentován výtisk z běžné inkoustové tiskárny - např. provedený na drahém fotopapíru? S takovým barevným výtiskem lze pracovat opět jen a pouze jako s pěkným barevným obrázkem nic neříkající o barevnosti, jakou bude mít výsledná tiskovina (tištěná například na ofsetu). Inkoustová fototiskárna umí vytvářet pestré barevné fotografie tak, jak je mají lidé rádi. Ale běžný čtyřbarvový ofsetový tisk pracuje na jiném principu a barvy nemohou být tak pestré - leták nebo inzerát prezentovaný klientovy podobnou formou může po vytištění ofsetem působit úplně jiným dojmem - a to rozhodně není účel barevného nátisku.

Shrnutí předcházejících odstavců by mohlo znít následovně. Posuzujeme-li podle nátisku vytvářeného digitální cestou barevnost výsledné tiskoviny, či budeme-li takový výtisk předávat do tiskárny jako "barevný etalon", je třeba pracovat pouze s takovými výtisky, které splňují přísná kritéria a to rozhodně není každý barevný výtisk, ani ten vytištěný na draném fotoapapíru. Za věrný digitální nátisk lze považovat pouze výtisk připravený pomocí pečlivě udržovaného a správně nastaveného tiskového zařízení, které dokáže věrně simulovat výsledný tisk.

A co tedy tzv. klasický, či analogový nátisk (nebo také Chromaline podle obchodní značky neznámějšího nátiskového systému této kategorie)? Tento druh nátisku nevzniká digitálně (tedy z dat zaslaných do nějakého tiskového zařízení), ale speciální mechanickou cestou z vyrobených polygrafických filmů. Jde tedy především o proces kontroly filmů s možností částečné barevné kontroly. Částečné? Vždyť Chromaline byl ještě před několika lety považován za etalon v oblasti nátiskování. Je to tak - z dnešního pohledu je kvalitní digitální nátisk se svými možnostmi simulace finálního tisku coby kontrolní nátisk mnohem flexibilnější. Nevýhodou "klasického" nátisku z filmů je skutečnost, že tisk má jinou křivku nárůstu tiskového bodu než klasický ofsetový tisk a používaná podložka je krásně bílá a lesklá. Samotný nátisk tak vypadá často lépe, než finální tisk.
Nicméně připravují-li se data pro tisk klasickou cestou s použitím filmů, má analogový nátisk stále svoji nezanedbatelnou úlohu. Především je možné zkontrolovat, zdali jsou filmy v pořádku a navíc, tiskaři jsou zvyklí z "Chromalínů" tisknout a existuje alespoň rámcové vodítko, jak by výsledný tisk měl vypadat. Výhodou klasických nátisků je také skutečnost, že jejich výroba není tolik náročná na obsluhu a výstup je tak z různých studií velmi konzistentní.
Rozhodně však není rozumné požadovat výrobu "Chromalínů" v případě, že filmy nejsou potřeba (například při předávání podkladů pro inzerci v datovém formátu). Je to zbytečné a nákladné. Pokud si to shrneme, tak klasický analogový nátisk představuje poslední kontrolu před tiskem. Vzhledem k tomu, že jsou již vyrobeny filmy, je každá oprava nákladná - často se musí předělávat celý film. Tento druh nátisku by tedy neměl být místem, kde se nalézají chyby v textu či v layoutu.

Kdy požadovat barevný nátisk?
Barevný nátisk není levný - a to jak analogický (ten především ne), ani digitální. Kdy jej tedy požadovat? Samozřejmě u stránek, u kterých záleží na barevnosti. Konkrétní odpověď závisí na rozpočtu zakázky, její specifikaci a exkluzivitě. U rozsáhlejších projektů se většinou vytvářejí barevné nátisky pro obálku a vybrané stránky. U letáků s vyšším nákladem, inzerátů a podobných tiskovin s menším rozsahem se vyplatí zkontrolovat barevnost celé plochy.

Kontrola vyřazených stránek
Velmi častým typem závěrečného kontrolního výjezdu zakázky připravené k předání do tiskárny jsou tzv. "plotry" - výtisky z velkoformátových tiskáren obsahující již vyřazené stránky. Tyto kontrolní výtisky zákazník většinou získává při zpracování dat technologií Computer to Plate. Při tomto postupu nevznikají žádné filmy, které by bylo možné zkontrolovat, a data se exponují rovnou na tiskové desky. Teoreticky by pochopitelně bylo možné kontrolovat místo filmů desky, ale neděje se tak - především proto, že na rozdíl od filmů jsou desky neskladné a samozřejmě jsou také velmi citlivé na jakékoliv poškrábání. Dobrý důvod pro kontrolu tiskových desek ani neexistuje - stejně tak jako zákazník nekontroluje tiskové desky vyráběné klasickým způsobem z filmů. Jednoduše odsouhlasí kontrolní výjezd vyřazených archů z plotrů a další technologický postup je již na studiu či tiskárně.
"Plotry" jsou dnes tištěny na velkoformátových inkoustových tiskárnách.V principu by tedy tyto nátisky mohly být věrné nejen po obsahové stránce, ale i barevností. Z naší zkušenosti jsou však plotry pro výrobu náhledů většinou ve studiích nastaveny na nejvyšší rychlost při relativně stále rozumné kvalitě - výstup pak lze zkontrolovat po obsahové stránce, ale nikoliv barevné. To je opět třeba mít na paměti a je dobré se v případě barevné nekonzistence s předchozími nátisky zeptat na důvod.
Kontrole plotrů je třeba věnovat náležitou pozornost - pokud projde chyba i touto poslední kontrolou, patrně se objeví i na finálním tisku. V této fázi je třeba především hledat chyby, které mohly vzniknout zpracováním dat v RIPu - různé špatné přetisky, vypadané objekty a podobně.

Kontrola filmů
Hovoříme-li o kontrole výstupu podkladů pro tisk, nemůžeme nezmínit problematiku kontroly filmů v klasickém "filmovém" workflow (tedy bez CtP). Kvalita výstupu na filmech se dá měřit ze dvou hledisek, a to z hlediska obsahu a pak z hlediska technologické kvality.
Z hlediska obsahu je třeba vždy zkontrolovat zda je na filmech vše, co tam má být. Kromě výsledného obsahu stránky, jsou to řezací a rýlovací značky, popisky barev, barevné škály, pasovací znaky a další prvky, které na výsledku vidět nebudou. Filmy se kontrolují na prosvětlovacích stolech a stejně jako u "plotrů" je třeba především zkontrolovat, zdali nevznikly chyby zpracováním dat v RIPu - tj. zdali někde nevypadl nějaký objekt, jsou-li nastavené správné přetisky (např. malého textu) atd.

Technologická kvalita filmu jde již opět nad rámec možností běžného zadavatele, který by si měl být nicméně vědom skutečnosti, že není film jako film. Kvalitní filmový výtažek je náročný především na správnou denzitu (stupeň zčernání), přesnost autotypického rastru a rozměrovou opakovatelnost. Proto se některé hodně staré osvitové jednotky používají pro přípravu pouze černobílých osvitů a kvalitní barvotisky s přesným soutiskem je třeba připravovat tam, kde používaná technologie a pravidelný servis dávají záruku kvalitně připravených filmů.