Photoshop tutoriál: Malování vlasů - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

20. února 2008, 00.00 | Postup malování vlasů od prvních tahů až po finální doladění můžete krok za krokem sledovat v dalším tutoriálu digitální malby, určeném pro Adobe Photoshop.

Postup, pro který se při malování vlasů můžete rozhodnout, je otázkou mnoha různých okolností. Vlasy mohou mít tisíce podob - k blonďaté slečně s vlasy vlajícími v protisvětle oproti modré obloze je nutné přistupovat jinak, než k rozcuchaným vlasům akční hrdinky nebo ke klasickému fotorealistickému statickému portrétu, atd. Dnešní ukázka není ani jedním z jmenovaných případů. Pro zjednodušení jsem vynechala jakékoli dramatické osvětlení, jakoukoli "akci" a nesnažila jsem se ani o důsledně fotorealistické zobrazení. Zvolila jsem relativně neutrální "scénu", tj. boční pohled bez komplikovaného účesu s přirozeně splývajícími plavými vlasy oproti bílému pozadí, a to v relativně volném provedení.

Nástroje a techniky, které jsem použila, nijak nevybočovaly z běžných postupů. K malování posloužilo několik základních štětců, pro změkčování nebo rozmazání některých míst jsem použila různé varianty Nástroje rozmazání (Smudge Tool), a to všechno probíhalo v několika málo vrstvách, u kterých jsem podle potřeby měnila režimy prolnutí. Během finálního doplňování jednotlivých vlasů jsem pak ještě párkrát využila jednoduchou masku pro změkčení přechodu okrajových vlasů do pozadí. A samozřejmě tlakově citlivý tablet, bez něj by to tentokrát nešlo.

Obecný postup

Ilustrace se rámcově vyvíjela směrem od stínů ke světlům, od nejhrubších tahů směrem k nejjemnějším jednopixelovým detailům. Některé dílčí mezifáze se různě střídaly a opakovaly, takže jich ve skutečnosti bylo mnohem víc - v rámci omezeného rozsahu nemohu popsat úplně každý provedený tah štětcem, ale pokusím se popsat alespoň kroky, které měly pro vývoj ilustrace zásadnější význam. Popsaný postup je použitelný pro jakoukoli verzi Photoshopu (nejlépe vyšší než 7); malování by samozřejmě bylo možné i v nižších verzích, v těch ale chybí rozšířené možnosti ovládání štětců, takže by bylo nutné více improvizovat.

Použité štětce

Využívala jsem různé podoby standardního malovacího štětce (Brush Tool) a několik variant rozmazávacích/rozmývacích štětců (Smudge Tool).

Malovací štětce sloužily k definování základních tvarů, k doplnění textury nebo drobných detailů,

rozmazávací štětce sloužily v různých fázích práce ke změkčení nebo k vytvarování už existujících tahů do potřebné podoby.

Tento typ štětců je pro malování stejně důležitý, jako standardní štětce. Nejde vlastně o štětce v pravém slova smyslu (to je také důvod, proč pro ně má Photoshop samostatnou kategorii, jsou samostatným nástrojem), využívají však hroty/špičky standardních štětců - a tím pádem s nimi sdílí řadu společných parametrů. V základním nastavení (1) je nástroj Smudge Tool prakticky téměř k ničemu, ale upravíte-li jeho vlastnosti, dokáže úžasné věci (2, 3, 4).

Technice rozmývání/rozmazání pomocí nástroje Smudge Tool a jeho možnostem se dnes zatím podrobněji věnovat nebudu, vrátím se k nim v příštím samostatném tutoriálu.

Technika práce

Během přípravy jsem téměř celou dobu používala vlastně jen dvě vrstvy: základní spodní vrstvu a nad ní jednu dočasnou pracovní vrstvu, ve které se odehrávaly všechny úpravy. Pokaždé, když jsem byla s nějakou fází práce spokojená, sloučila jsem horní pracovní vrstvu se spodní vrstvou (příkazem Sloučit dolů / Merge Down z lokálního menu paletky vrstev) a mohla jsem začít "z čisté vody" s další fází; tzn. nová vrstva, další úpravy, pak opět sloučení dolů atd. Víc než dvě vrstvy vlastně během malování obvykle nepotřebuji; více vrstev využívám jen u náročnějších detailů nebo úprav vyžadujících kombinované prolínání apod.

Práce v samostatné vrstvě nad ilustrací mi dává jistotu, že případným chybným krokem nezničím celou svou dosavadní práci, ale maximálně pár posledních kroků, a kromě toho tak získávám mnohem širší manévrovací prostor pro přesnější nezávislé úpravy - nanesené tahy mohu (díky variabilitě vrstev) velmi jednoduše dostat přesně do podoby, kterou potřebuji, např. snížením krytí, změnou režimu prolnutí, event. posunutím apod. Teprve ve chvíli, když jsem spokojená, provedu sloučení se spodní vrstvou. Ve spodní vrstvě se tak postupně vyvíjí celá ilustrace, zatímco veškerá práce se bezpečně a pod kontrolou odehrává nad ní.

Použité barvy a režimy prolnutí

S barvami jsem během přípravy zacházela relativně volně - jinými slovy: přesný výběr barev jsem běhěm malování příliš neřešila a konkrétní barvy pro jednotlivé tahy jsem vybírala víceméně jen orientačně s přesností "světlý oranžový tón", "trochu tmavší hnědý tón", "víc červený tón" apod., většinou kapátkem z nějakého místa už hotové ilustrace. Pouze na počátku práce jsem si stanovila orientační barevné schéma, v rámci kterého jsem se chtěla pohybovat. Všechny ostatní barvy viditelné ve finální ilustraci jsou výsledkem nějakého vzájemného smíchání (např. pomocí režimů prolnutí nebo díky sníženému krytí štětce) těchto základních barevných odstínů.

Přesnější výběr barev v tomto případě nebyl nutný, protože téměř celou dobu jsem pracovala v nějakém režimu prolnutí (nejčastěji v některém zesvětlovacím nebo ztmavovacím režimu); každá nově přidaná stopa štětce se tedy okamžitě smísila s předchozími už nanesenými tahy a výsledný vzhled tahu jen málokdy přesně odpovídal barvě, se kterou jsem pracovala; barevná informace za těchto okolností hrála jen vedlejší roli. Kdybych snad přece jen s celkovým vývojem barevnosti nebyla spokojená, mohla bych ilustraci kdykoli později dodatečně relativně snadno upravit standardní kolorovací technikou (např. pomocí vrstvy v režimu Barva), to však díky stanovenému rámcovému barevnému schématu nebylo nutné. Mnohem důležitější než barevnost však byla tonalita (světla a stíny), která modeluje objem ilustrace. Tu jsem během malování hlídala mnohem pečlivěji, což umožnila právě variabilita vrstev a používané režimy prolnutí.

Pro zesvětlování jsem využívala režim Závoj (Screen), naopak pro ztmavování či stínování jsem používala režim Násobit (Multiply). Kromě toho jsem občas využila také ještě režim Měkké světlo (Soft Light) a Překrýt (Overlay), a to buď pro práci se strukturou, světlem nebo pro zvýraznění málo výrazných částí spodní vrstvy (což dobře zvládá právě režim Překrýt, který dokáže zesílit nejen obě krajní tonální hodnoty, tj. světla i stíny, ale současně také barevnou saturaci spodních vrstev).

Pro malování vlasů mají interakce (tj. vzájemné prolínání pomocí režimů prolnutí) ještě jednu kouzelnou vlastnost: i nejjednoduššího obyčejného štětce se dá výborně využít k vytváření nejrůznějších nahodilých struktur či nepravidelně se překrývajících pruhů, proužků a různých protínajících se úzkých plošek, což je u podobného typu ilustrace výborný základ pro další práci.

Pokud jde o místo, kde se režimy nastavují (ve Photoshopu na ně narazíte téměř na každém kroku), pak platí: malujete-li štětcem přímo do základní vrstvy, pak interakce nastavujte přímo u štětce, tzn. v horní liště. Pracujete-li ve vrstvách nad ilustrací (což byl můj případ), pak interakce nastavujte u vrstev, nikoli u štětce, tzn. přímo v paletě vrstev. Štětec naopak v tomto případě musí zůstat v základním Normálním režimu, jinak by docházelo k duplicitní interakci, což by vedlo ke zcela jinému výsledku.

Ještě pár obecných rad …

Při malování je dobré co nejdéle pohlížet na vlasy jako na celek, nebo maximálně jako na plochu tvořenou skupinami větších pramenů. Nesnažte se už odpočátku pracovat na úrovni jednotlivých vlasů, nemá to smysl. Ve výsledku jsou viditelné stejně jen horní a okrajové vlasy, takže energie vynaložená na malování spodních vrstev po jednotlivých vlasech je zbytečná. Navíc samotné ilustraci často mnohem víc prospěje volnější přístup, tzn. střídání zcela jasně a detailně zobrazených částí v kontrastu s jen letmo naznačenými plochami. Není nutné, aby každý kousek ilustrace byl zcela detailně propracovaný. Prakticky to znamená, že můžete pracovat mnohem volněji a rychleji, protože si relativně dlouho vystačíte s většími nástroji. Detailní jednopixelový štětec pak můžete nechat až na finální fázi.

A ještě drobnost - rozměry souboru. Nemá smysl pokoušet se o jakoukoli detailní práci na příliš malém prostoru o rozměrech několika málo stovek pixelů; vytvořte si (v rámci možností) rezervu v podobě dostatečného pracovního prostoru, tj. alespoň cca 1000 x 1000 px (plánujete-li tisk na A4, pak minimálně 2400 x 2400 px, nechcete-li obrázek dodatečně přepočítávat na vyšší velikost). Relativní velikost detailních štětců vzhledem k velikosti hlavy a pracovní plochy pak bude mnohem lépe odpovídat charakteru jednotlivých vlasů i jemnému přirozeně vypadajícímu strukturování.

Fáze 1: definování základního tvaru

Začala jsem základním definováním celkového tvaru budoucího účesu. Plochu jsem pomocí obyčejného středně měkkého a měkkého štětce jen velmi zhruba a bez řešení přesnějších detailů vyplnila tmavou barvou, která bude základem pro následující postupné zesvětlování.

Fáze 2: první tahy

Měkký airbrushový štětec jsem pak vyměnila za obyčejný základní štětec s tvrdým kulatým hrotem (viz vzorník štětců na začátku článku, štětec č. 1), u kterého jsem nastavila relativně velkou velikost. Vybrala jsem skořicovou barvu, vytvořila prázdnou vrstvu, kterou jsem rovnou přepnula do režimu Závoj, a rychlými lehkými tahy jsem velmi zhruba definovala nejzákladnější uspořádání budoucích dominantních pramenů.

Vždy po několika tazích jsem pracovní vrstvu sloučila se spodní vrstvou a začala s další fází, tzn. opět vytvoření nové vrstvy, kterou jsem znovu přepnula do režimu Závoj, pak opět pár tahů jinou barvou - a opět sloučení, atd. Další barvy jsem pak už různě odečítala přímo z plochy ilustrace. Jednotlivé různobarevné tahy se díky nastavené interakci pokaždé okamžitě vzájemně smísily s už nanesenými tahy ve spodní vrstvě - a díky zesvětlujícímu režimu Závoj se celá ilustrace postupně vyvíjela od tmavých barev směrem ke světlům. Během práce jsem navíc různě měnila také velikost štětce i směr tahů, abych zajistila větší variabilitu a vlasy tak mohly postupně získat členitý vzhled. Tímto způsobem jsem pokračovala, dokud vlasy nezískaly základní hrubou podobu, od které jsem se mohla "odrazit" při následujících úpravách.

Fáze 3: základní liniová struktura

Teď, když byl základní tvar vlasů definován, bylo na čase přidat detailnější strukturu. Postup byl vlastně stejný jako doposud, tzn. opět jsem použila štětec a množství postupně přidávaných tahů v samostatné vrstvě nad základní vrstvou, tentokrát však práce se štětcem vypadala trochu jinak. Místo obyčejného štětce jsem použila štětec se vzdušnějším hrotem a přidanou liniovou texturou (ve vzorníku č. 6), místo barev jsem tentokrát pracovala střídavě pouze s bílou a černou, a kromě toho jsem použila také jiný režim prolnutí: pro práci s texturami jsou mnohem vhodnější režimy ze skupiny kombinovaných režimů, tj. režimy začínající položkou Překrýt (Overlay), resp. hlavně první dva z této skupiny: Překrýt a Měkké světlo (Soft Light).

Použijí-li se tyto režimy v kombinaci s černou a bílou (tzn. nevnášíte-li do interakcí další barevnou informaci), můžete přidávat nebo zvýrazňovat strukturu, aniž by přitom docházelo k nežádoucímu barevnému posunu původního obrazu; dochází pouze k většímu či menšímu zvýraznění už existujících "spodních" barev.

Několik nanesených tahů a jejich podoba po přepnutí do zmíněných dvou režimů je vidět v následující srovnávací ukázce: různě přes sebe vedené tahy (střídavě bílým a černým štětcem) se po přepnutí do režimu Měkké světlo nebo Překrýt projeví jako přidaná struktura. Zatímco režim Měkké světlo zareaguje velmi decentně, interakce režimu Překrýt může probíhat docela bouřlivě (lze ji zmírnit snížením krytí vrstvy).

Postupným kombinováním těchto dvou režimů, míry krytí a střídavým používáním bílé a černé stopy (nanášené po směru pramenů) nakonec můžete získat dostatečně členitou základní vlasovou strukturu. Neškodí také místy vyměnit štětec a stejným způsobem jemně přidat i zcela jiný typ strukturování; ve své ukázce jsem přidala také pár nepříliš výrazných tahů štětcem č. 4.

Přesto, že struktura v této fázi vypadala relativně tvrdě, příliš to nevadilo, protože sloužila jen jako základ pro další práci. Během následující fáze jsem plánovala její drsný vzhled změkčit.

Fáze 4: Práce s nástrojem Smudge Tool

Na řadu přichází Nástroj pro rozmazání (Smudge Tool) a jeho varianty. Tato část práce (přesto, že může obnášet jen pár tahů) je vizuálně nejvýraznější, protože každý provedený tah se projeví velmi zřetelně.

Cílem není pouze změkčení a přirozené optické spojení zatím dost hrubých struktur, ale také přesnější definování průběhu a polohy jednotlivých menších pramenů, které se poměrně podstatně podílí na výsledném charakteru vlasů. Právě v této fázi určíte, jak moc nebo málo budou vlasy rozevláté, neorganizovaně rozcuchané nebo naopak hladce splývající apod., protože právě pomocí nástroje Smudge Tool můžete jednotlivé prameny buď usměrnit, nebo naopak libovolně "rozpohybovat". Zvýrazněný směr nebo naznačený "náběh" okrajových pramenů, které budou později ve finální fázi podpořeny přidáním jednotlivých vlasů, určuje budoucí vzhled účesu.

Než se dostanu k dalšímu kroku, ještě poznámka: vzhledem k tomu, že nástroj ke správnému fungování potřebuje "fyzicky dosáhnout" na nějaký pixelový obsah, který pak modifikuje (tzn. nefunguje v prázdné vrstvě, ale pouze v přímém kontaktu s obrazovými pixely), je nutné nějak zajistit, aby měl k ilustraci přímý přístup. Máte v zásadě tři možnosti, jak to provést: buď můžete pracovat přímo v základní vrstvě (což není moc praktické), nebo můžete vytvořit dočasnou kopii spodní vrstvy, v té provedete potřebné úpravy a po skončení práce opět vše sloučíte dolů; nebo (pouze ve vyšších verzích Photoshopu) můžete pracovat klidně i v prázdné vrstvě, ale pouze za předpokladu, že v horní liště zatrhnete volbu "vzorkovat všechny vrstvy" (Sample All Layers).

Nástroj pak bude reagovat, jako by pracoval se sloučeným obrazem (aby byl tento parametr v horní liště dostupný, musí být nástroj Smudge Tool aktivní). S tímto nastavením sice Photoshop občas pracuje trochu těžkopádně, nástroj však bude fungovat i v prázdné vrstvě, takže standardní "bezpečnost práce" zůstane zachována.

Při práci s nástrojem Smudge Tool využívám obvykle zhruba tři až čtyři jeho varianty, které jsem přizpůsobila pro různé účely. Začala jsem s variantou, která má čistou stopu plynule odeznívající do tenké špičky (ve vzorníku č. 2) a použila ji pro okrajové části, u kterých jsem chtěla přesněji naznačit uspořádání oddělených vlasových pramínků. Vzhledem k tomu, že u tohoto nástroje (na rozdíl od štětců) hraje důležitou roli také způsob vedení jednotlivých tahů - směr i vzájemnou polohu provedených tahů jsem zhruba naznačila v následujícím obrázku.

Červené šipky ukazují vedení tahu směrem zvenčí dovnitř, kdy jsou bílé podkladové pixely "vtahovány" do plochy vlasů, černé šipky vedené v těsné blízkosti naznačují opačný směr, kdy je barva vlasů naopak "vytahována" ven. Prameny vlasů se tak postupně opticky oddělí od prozatím neforemné souvislé plochy. Jak tento způsob práce reálně vypadá, to by mělo být vidět v následujícím krátkém záznamu.

Podobně, jen méně výrazně, jsem zasáhla také do vnitřní plochy vlasů. Vlasy po provedení těchto úprav vypadaly zhruba takto:

Fáze 5: Znovu Smudge Tool

S úpravami pomocí nástroje Smudge Tool jsem ještě pokračovala, tentokrát střídavě s variantami 3 a 4.

Pomocí "rozmývací" varianty (č. 4) jsem některá místa nejprve změkčila, a teprve pak jsem jejich strukturu "vytáhla" ve směru předpokládaného růstu či průběhu vlasů pomocí další "hřebenové" varianty (č. 3). Ukázka v reálném čase by měla být vidět v následujícím záznamu.

Výsledný rozdíl mezi první a druhou fází práce s nástrojem můžete vidět v následujícím výřezu,

celkový vzhled vlasů pak v následujícím obrázku.

Nakonec jsem se znovu vrátila k původní ostré variantě (č. 2), pomocí které jsem znovu doplnila další jemnější konce pramenů po okrajích. Mezitím jsem také ještě pomocí základního štětce č. 5 doplnila strukturu v místech, kde ji nástroj Smudge Tool příliš setřel (strukturu jsem doplnila už popsaným způsobem, tj. pomocí hrubšího bílého/černého štětce ve vrstvě nad ilustrací v režimu Překrýt), takže podoba vlasů teď vypadala takto:

Fáze 6: Detaily

Konečně byly téměř všechny zásadní tvary a struktury už namalovány, takže jsem se mohla pustit do poslední fáze - zbývalo doplnění nejjemnějších detailů, tzn. jednotlivých vlasů.

Zatímco doposud byla práce štětcem, resp. rukou, relativně bez větších nároků na pevnost či plynulost tahu, v této fázi na způsobu vedení štětce docela záleželo. Právě poslední doplnění jednotlivých vlasů se na celkovém dojmu podílí dost podstatně - nepřirozeně kostrabaté jednotlivé vlasy mohou celé ilustraci uškodit, ačkoli všechna předchozí práce mohla být provedena dobře. Proto je dobré tentokrát pracovat ve více oddělených vrstvách, klidně jen po několika jednotlivých vlasech, abyste se při vedení štětce mohli cítit jistě a tahy štětcem mohli provádět lehce a energicky - bez obav, že zkazíte, co už máte namalováno.

A kromě toho, ani tyto zdánlivě nahodilé separované vlasy nejsou ve skutečnosti uspořádány úplně nahodile … minimálně část z nich by měla plynule navazovat na dříve připravené "vybíhající" prameny, takže je přece jen nutné jejich umístění trochu plánovat (viz násl. animace).

Každý jednotlivý vlas by měl být proveden jediným rychlým a plynulým tahem štětce. Může se však stát, že vás ruka zpočátku "nebude poslouchat" a průběh jednotlivých vlasů nebude vypadat tak, jak jste je původně chtěli namalovat - to ale zase tolik nevadí, pracujete-li v oddělených vrstvách, protože je můžete kdykoli případně upravit posunutím, natočením apod.

Štětec, který jsem pro vlasy použila, byl ze skupiny obyčejných štětců s tvrdším hrotem o velikosti jediného pixelu, s dynamikou řízenou přítlakem pera (viz č. 3). Jeho barvy jsem postupně měnila (odečítala kapátkem z plochy už namalované ilustrace) a vrstvy, ve kterých byly vlasy postupně namalovány, jsem podle potřeby (tzn. podle zamýšleného efektu) přepínala do různých režimů:

• do režimu Překrýt (nejčastěji v kombinaci s bílou a černou stopou štětce) tehdy, když jsem chtěla získat jen "vlasové stukturování plochy", aniž by přitom jednotlivé namalované vlasy byly zcela viditelné po celé své délce;

• do režimu Měkké světlo tehdy, když jsem chtěla podobný efekt, jen s méně výrazným účinkem

• do režimu Závoj (v kombinaci se světlými barvami) tehdy, když jsem chtěla získat zřetelný světlý vlas viditelný po celé jeho délce

• režim Násobit (v kombinaci s tmavými barvami) tehdy, když jsem chtěla získat naopak zřetelný tmavý vlas viditelný po celé jeho délce

Tento způsob práce je založen na využití schopnosti režimů některé informace zvýraznit a jiné naopak zcela ignorovat, což se ve výsledku projeví tak, že některé části (či barvy) vlasů jsou během interakce zeslabeny nebo se dokonce vůbec nezobrazí (jsou zcela vypuštěny). Má-li tedy být používání režimů účinné a smysluplné, je důležité použít "správný" režim v kombinaci se "správnými" barvami. Nemohu se v této chvíli pouštět do podrobného popisu vlastností a chování jednotlivých režimů, protože za různých okolností reagují různě, což je kapitola sama pro sebe (o režimech někdy příště) - ale pro základní představu v souvislosti s malováním vlasů alespoň stručně nejzákladnější pravidla:

• režim Závoj zcela ignoruje černou, zatímco celkově způsobuje zesvětlení reagujících oblastí

• režim Násobit zcela ignoruje bílou, zatímco celkově způsobuje ztmavení reagujících oblastí

• režimy Překrýt a Měkké světlo zcela ignorují neutrální střední šedou, zatímco zvýrazňují krajní tonální hodnoty (bílá, černá); režim Překrýt je mnohem agresivnější, navíc výrazně zesiluje saturaci spodních barev

Čím více se tedy barva vlasu blíží "ignorované hodnotě" použitého režimu, tím méně výrazně daný režim zareaguje - a tím méně je pak vlas viditelný. Toho se dá pro větší variabilitu a přirozenější vzhled jednotlivých vlasů dobře a cíleně využít.

Vypadá to možná komplikovaně, ale ve skutečnosti to není tak složité - když si nejste jisti nebo nedokážete-li zatím výsledky interakcí předvídat, vždycky máte možnost (pracujete-li v samostatné vrstvě) nevhodně zvolený režim jednoduše změnit na vhodnější, stejně jako barvu štětce.

Právě popsané chování zmíněných režimů by mělo být více patrné z následujícího srovnávacího příkladu, ve kterém je zobrazena modelová situace (tzn. různě barevné vlasy oproti barevně členitému pozadí) v kombinaci s různými režimy prolnutí.

A pokud jde o jednotlivé vlasy v mé ilustraci, jejich skutečná podoba vypadala v první fázi zhruba nějak takto (šedý podklad jsem přidala pouze pro účely tohoto tutoriálu, v ilustraci použita nebyla):

Oproti šedému pozadí (tj. v základní podobě bez prolnutí) je docela dobře vidět, že jednotlivé tahy jsou ve skutečnosti relativně "hrubé" - celý trik pro získání jemného a přirozeného zobrazení vlasů je právě v kontrolovaném prolínání pomocí režimů prolnutí. Pokud účinek režimů v některých místech přece jen nestačí a vlasy jsou stále příliš výrazné, můžete si pomoct maskou. To jsem na několika místech v okrajových oblastech provedla i já, aby přechod vlasů do pozadí byl plynulejší.

Režimy prolnutí lze podobným způsobem využít také pro práci se světly. Nanesete-li velkým měkkým airbrushovým štětcem s bílou stopou pár lehkých tahů na "vyvýšená" místa účesu a přepnete-li pak vrstvu s těmito tahy do režimu Překrýt, původní bílá krycí stopa se opticky změní na "odlesky" či "světla" spodních vrstev. Tento efekt však funguje opět jen za určitých podmínek, nejlépe nad barevnými tonálně variabilními plochami, které obsahují tmavé tóny; naopak jsou-li v podkladové vrstvě pod těmito tahy pouze nevýrazná světlá místa, efekt se ve výsledku neprojeví jako reálně vypadající "odlesk", ale pouze jako obyčejný "přepal" spodní plochy, atd. V mém případě prosvětlení fungovalo relativně dobře.

A to byla vlastně poslední výraznější úprava. Pak už jsem jen doplnila pár drobností, mírně potlačila saturaci a ilustraci celkově ztmavila. Celý postup (z úsporných důvodů pouze ve výřezu) můžete vidět v následující animaci, která zachycuje všechny podstatné fáze přípravy.

Ve finálním ladění detailů a začištění okrajových částí vlasů jsem mohla jistě ještě pokračovat - v zásadě však v této chvíli už bylo řečeno všechno podstatné. K některým zmíněným technikám nebo nástrojům, kterým jsem se zatím podrobněji nevěnovala, se výhledově vrátím v samostatných dílech. Tématem příštího tutoriálu bude bližší pohled na možnosti nástroje Smudge Tool.