Štíhlá, přitažlivá, výkonná a levná - taková je nová Full HD videokamera Samsung HMX-U10 - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Samsung U10

Samsung U10

30. listopadu 2009, 00.00 | Jednou uchopíte a už nepustíte! Sedmistupňový tvar poskytuje skvělý úchop, díky kterému vám kamera přiroste k ruce.

Když se v souvislosti s fotografováním vysloví pojem rámování, tak se možná mnohým z vás vybaví problematika zpracování okrajů u tištěných fotografií. Rámování je ovšem i pojmenování velmi účinné kompozičních techniky, pomocí které lze vytvářet působivé snímky. Jedná se o zasazení klíčového objektu na fotografii do přirozených rámů uvnitř celkového rámce snímku. V našem článku vám uvedenou techniku komponování stručně představíme.

Rámování zvyšuje na snímku dojem prostorovosti. Vede pohled diváka do další roviny snímku, která je ohraničena rámem. Vtahuje doslova diváka do obrazu podobně, jako se tomu děje při pohledu skrz okno, což je činnost, jenž provází člověka v životě od nepaměti. Fotografovaná scéna, jenž obsahuje již v sobě zakomponovaný rám, působí jako kdyby se skládala z několika vrstev, kdy každá vrstva v obraze symbolizuje další dimenzi možné vizuální interpretace snímku.

Kompoziční technika, která využívá vnitřní zarámování objektu, signalizuje rafinovanost autora a vyvrací nahodilost vzniku snímku. Autor snímku tak deklaruje svoji kontrolu nad celkovou kompozicí dané fotografie. Udržuje hlavní objekt uvnitř obrazu a nedovoluje mu se příliš přiblížit k okrajům snímku, což by mohlo působit rušivě. Umocňuje pocit stability a stálosti komponované scény. Rám v rámu ovlivňuje celkovou dynamiku snímku. Zvyšuje pocit formálnosti, který vyzařuje z celku fotografie.

Mezi partiemi v obraze, kde pohled diváka vstupuje do záběru a odkud je následně jeho pozornost směřována do oblasti vnitřního rámu, panuje určitý vztah. Tento vztah je důležitou komponentou pro vytvoření optimální harmonie na fotografii. V tomto směru je rozhodujícím faktorem tvar rohů rámu, který by měl určitým způsobem korespondovat s okraji celého obrazového záběru.

Vnitřní rámy uvádějí do chodu směr pohledu na vnější hranice celé fotografie, které nejsou tak důležité, jako je vnitřek snímku. Vizuální působivost interního zarámování je o to intenzivnější, když tvar vnitřního rámu je podobný tvaru okrajů samotného obrazu. Divák tak dostane impuls vstoupit do naznačené hloubky v záběru fotografie.

Účinek kompozičního rámování uvnitř snímku vynikne o to víc, čím je na fotografii menší prostor, který se nalézá mezi vnějším a vnitřním orámováním obrazu. Je prospěšné se snažit při komponování záběru dosáhnout podobnosti mezi formátem fotografie a vnitřního rámu. Pokud například komponujeme fotografii na čtvercový formát, tak se bude velmi dobře vyjímat například vnitřní rámování, které bude mít rovněž čtvercový formát.

Kompoziční technika rámování vás nezbavuje nutnosti dbát na dodržování ostatních kompozičních pravidel. To znamená, že objekt, který díky rámování bude na snímku zdůrazněn, by měl mít sám o sobě potenciál zaujmout přihlížející osobu diváka.

Při komponování snímku se nejdříve snažte najít hlavní objekt, který chcete, aby byl na obrazovém záběru dominantní. Poté se rozhlédněte okolo, zda nebude možné tento objekt obklopit dalšími elementy, jenž by mohly plnit úlohu vnitřního rámečku. Vnitřní rámeček izoluje na snímku hlavní objekt od jeho okolí a tím na něj upoutá výrazně větší pozornost.

Je důležité si při komponování záběru uvědomit, které plochy na fotografii budou plnit roli popředí a pozadí. Vnitřní rám v obraze by se totiž měl skládat z objektů stojících v popředí, abychom pomocí elementů, které jsme umístili uvnitř rámce, zdůraznili celkovou plasticitu snímku.

Kompoziční rámec je třeba v záběru zvolit takovým způsobem, aby byl pro diváka na fotografii dostatečně zřetelný a mohl dál vést jeho pohled. Rámovat bychom měli ovšem uváženě a pouze ve vhodných případech, jinak totiž hrozí vznik chaotické kompozice a nepochopení našeho tvůrčího záměru. Máme tím na mysli například situace, kde není kompoziční rámec v záběru snímku dostatečně zřetelný a divák jej proto při pohledu na fotografii nevidí na první pohled. Nedostatečně patrný rámec pak na snímku působí jako rušivý element, jenž odvádí divákovu pozornost nesprávným směrem.

Rovněž není dobré, aby rámec v obraze zakrýval hlavní objekt natolik, že by to potom zpochybnilo jeho klíčovou úlohu na fotografii. Je třeba dávat si velký pozor, aby zvolené rámování například fotografovanému člověku nešetrně „neřezalo“ části jeho těla (například ruce či uši apod.), protože tento aspekt by se na celkovém vnímání fotografie podepsal velmi negativně.

Měli bychom mít na zřeteli fakt, že rám v obraze by neměl být sám o sobě rušivý. Jedním z nástrojů, kterým lze neutralizovat případně rušivý vzhled rámu samotného, je využití nízké hloubky ostrosti. Díky nízké hloubce ostrosti budeme moci rozostřit objekty (tedy i elementy, jenž tvoří rámující seskupení) v popředí, což ještě více přivábí oči diváka směrem k orámovanému objektu, který má být na snímku dominující. K tomuto účelu se například hodí teleobjektivy, které operují i při vyšším zaclonění s poměrně nízkou hloubkou ostrosti.

Vězte, že dobré kompoziční orámování nebývá dílem náhody. Proto se snažte celou fotografovanou scénu pokud možno projít, obejít její okolí a přitom zkoušet různé úhly pohledu. Tím se vám zvyšuje pravděpodobnost, že narazíte na správnou konstelaci objektů, které můžete použít pro efektivní rámování.

Pro snadnější pochopení principu rámování si představte rám v obraze, jako například obyčejné okno, kterým hledíte skrz na scénu, jenž se odehrává za ním. Tato mnemotechnická pomůcka vám může usnadnit pochopení samotného principu techniky kompozičního rámování. Při obhlídce obrazové scény pak jen hledáte ta správná okna“, přes které bude chtít prostrčit oko diváka směrem k tomu, co vám na snímku připadá důležité.

Samotný rám, který při kompozici použijete, rovněž může plnit nezanedbatelnou informační roli, jenž pomůže osvětlit celkový kontext fotografované scény (například skrz poničené okno směrem na děti hrající si na dvorku divákovi napoví, že děti žijí ve zbídačených podmínkách apod.). V takovém případě ovšem nedoporučujeme popředí rámu rozostřovat pomocí použití nízké hloubky ostrosti (jak jsme uvedli v textu výše), ale naopak je žádoucí rámující objekty ponechat dostatečně prostřené, aby mohly svoji informační hodnotu předat divákovi.

Kompoziční orámování působí také jako určitá bariéra mezi pozorujícím a hlavním objektem, který se od něj na fotografii nachází ve vymezené vzdálenosti. Rám v rámu tedy může psychologicky zvýraznit osamocenost fotografovaného objektu a nastínit tak specifickou atmosféru celé fotografie.

Fotografie, ve kterých chytře uplatníte techniku orámování, budou na diváka už od prvního pohledu působit zajímavě, neboť lidi podprahově láká nahlížet na svět skrze různé otvory a okna. Rafinovaně zvolené rámy v obraze totiž provokují lidskou zvědavost a propůjčují fotografii punc jakési záhady, mystéria, kterému „musí“ pozorovatel přijít „na kloub“.

Jako rámy v obraze se například často využívají motivy oken, otevřených dveří, větve a listy stromů, mříže, různé tunely či brány, ploty či ohrady, otvory a díry (efektní může být například klíčová dírka...). Jako rámující objekty lze rovněž použít siluety lidí v davu a tak dále.

Rám v obraze se nemusí vždy vyskytovat pouze v popředí snímku. Jako rámující element lze stejně tak dobře použít nějaký ohraničující útvar v pozadí za hlavním objektem na fotografii.

Rám okolo hlavního objektu na fotografii nemusí být vždy spojitý. Často lze účinně rámovat pomocí nespojitého rámce, který se může skládat dokonce pouze z jedné či dvou hran (například snímek lampy rozdělující fotografii symetricky na dvě části, z nichž v jedné se nachází např. fotografovaný subjekt).

I když jste u některé vize snímku už od počátku rozhodnuti použít techniku rámování, tak se vyplatí se snažit tuto techniku zkombinovat s dalšími metodami kompozice, které ještě více umocní celkový dojem z fotografie. Máme tím na mysli takové kompoziční techniky, jako je například dominance kontrastem (rám je například tmavší než hlavní objekt v pozadí), tvarem či texturou a podobně.

Závěr:
Kompoziční technika pomocí vytváření rámů v obraze je jen jedním ze způsobů, jak je možné na fotografii ozvláštnit celkovou kompozici snímku. Není proto vhodné se jej snažit používat za každou cenu na co největším počtu vyhotovených fotografií. S metodou rámování by se tedy mělo při procesu komponování zacházet podobně jako s „kořením v kuchyni při vaření jídla“, abychom své fotografie „nepřekořenili“ stereotypním používáním pouze jednoho způsobu skladby obrazového záběru.

Schopnost dobře v praxi používat kompoziční techniku rámování není něco, co by se začínající fotograf dokázal naučit ovládat hned vzápětí. Dobré výsledky v této oblasti dokáže zajistit pouze trpělivé trénování „fotografických očí“ a umění s nimi se kreativně dívat na svět, který vás obklopuje. Užitečnou pomůckou je rovněž pozorné „okoukávání“ snímků od slavných fotografů, kteří uvedenou techniku ve svých fotografiích s oblibou používali (viz například Walter Evans, Alexander Rodchenko, Lewis Hine, Eugene Atget, Bill Brant, Brassai a spousta dalších vynikajících fotografů). Jako další užitečný zdroj, který vás může inspirovat, může rovněž posloužit specializovaná kolekce snímků, jenž před několika měsíci uveřejnila prestižní agentura Reuters (viz odkaz níže).

Zdroje:
Michael Freeman: „The Photographer´s Eye - Composition and Design for Better Digital Photos“ (kniha)
Brighthub.com
Digital-photography-school.com (1)
Digital-photography-school.com (2)
Flickr.com (spousta inspirativních snímků
Inkr.net
Shutterbug.com
Mushly.com
Scrapjazz.com
Advancedphotography.net
Zainabdullah.wordpress.com
Tutorial9.net
Hubpages.com
Photoinf.com
Masters-of-photography.com
Flickr.com