Digitální video 6 - Špetka střihové teorie - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

8. ledna 2002, 00.00 | Dnes si osvětlíme základní pojmy střihové teorie. Co je to Timecode, off-line a on-line střih jsou témata již šestého dílu našeho seriálu o digitálním videu.

V našem seriálu už jsme probrali záznamové technologie i způsoby, kterými se video převádí do počítače, takže nadešel čas osvětlit některé základní pojmy související se střihovými systémy.

Timecode
Abychom plně pochopili následující řádky, musíme si nejdříve posvítit na Timecode, aneb časový kód, který slouží jako základní orientační mechanismus pro střihače i střihové systémy. Pokud se totiž pohybujeme v rámci určitého videozáznamu, bezpodmínečně potřebujeme pevné orientační body, podle nichž najdeme jednotlivé záběry, s kterými chceme dále pracovat. K tomuto účelu slouží právě Timecode, což je vlastně jakýsi časový čítač, který je společně s obrázky lineárně zaznamenáván do zvláštní stopy na DV kazetě, a to ve formě HH:MM:SS:FF (hodiny:minuty:vteřiny:frame/okénko). Každé okénko záznamu tak doprovází unikátní časový kód, který po převodu do počítače zároveň slouží jako prostředek pro vymezení délky záběru. Provedeme-li určitý střih, počítač si námi definované ohraničení jednotlivých záběrů uloží do tzv. střihové soupisky v podobě např. 01:10:12:20 - 01:10:18:11 a při přehrávání postříhané sekvence pak vlastně ze zdrojového materiálu přehrává pouze vybrané úseky, a to v pořadí, které jsme vytvořili při samotném střihu.
Timecode je rovněž velmi důležitý pro přesnou synchronizaci se zvukovou stopou a doslova nepostradatelný je i v případě, kdy provádíme prvotní střih v Off-line kvalitě, ale o tom se podrobněji zmíníme za chvíli.

Lineární a nelinární střihové systémy
První střihové systémy se objevily souběžně s nástupem videotechniky už v dobách, kdy pojem osobní počítač ještě patřil do oblasti odvážných sci-fi snů a Stanley Kubrick oslňoval svět svou vizí superinteligentního computeru 'HALL' z Vesmírné Odysey. V těchto pionýrských časech samozřejmě nebylo možné řešit střih videozáznamu jinak než lineárně, neboli hezky česky: v lajně. Pokud lineární systém zjednodušíme, můžeme říci, že je tvořen dvěma stroji - příspěvkovým (playerem) a nahrávacím (recorder). Samotný střih pak probíhá tak, že v přehrávači běží pásek s originálním záznamem a na recorder se nahrávají pouze vybrané záběry v požadovaném pořadí a délce. Limity takového řešení jsou přitom zřejmé na první pohled: neustále musíte převíjet kazetu s originálním záznamem (nemluvě o náročné orientaci v hodinách natočeného materiálu) a především není možné zpětně upravovat již provedené střihy. Ačkoliv jsou lineární střižny dosti neohrabané, lze se s nimi dodnes setkat například v televizním zpravodajství, kde není třeba žádné velké kreativity a navíc často nezbývá čas na přenášení záznamu do počítače. V běžné filmové nebo dokumentární tvorbě však stále více ustupují počítačům.
Vznik NLE (Non-Linear Editing) neboli nelineárních střihových systémů byl umožněn stoupajícím výkonem počítačových procesorů a rostoucí kapacitou pevných disků s vysokou přenosovou rychlostí. Jako nelineární je nazýván proto, že umožňuje záznam v počítači roztřídit do jednotlivých záběrů a ty pak libovolně skládat v požadovaném pořadí. Během střihu se navíc můžete kdykoliv vrátit a libovolný záběr zkrátit nebo změnit pořadí. To vše pouhým přetažením myší. Do určité míry tedy můžeme říci, že rozdíl mezi lineárním a nelineárním střihem je stejný jako mezi psaním na mechanickém psacím stroji a v textovém editoru. Jakékoliv místo lze dodatečně upravit a donekonečna tak bez větších obtíží pilovat finální podobu filmu, nemluvě o snadné orientaci ve zdrojovém záznamu, který lze organizovat stejně jednoduše jako soubory na pevném disku například do složek podle jednotlivých scén atp.

On-line a Off-line střih
Při nástupu prvních nelineárních střihových systémů byla kapacita pevných disků dosti omezená a navíc i pekelně drahá, takže záznam se digitalizoval pouze ve snížené komprimované kvalitě. Tím bylo umožněno provést "hrubý sestřih" v efektivnějším nelineárním systému (Off-line) a poté podle soupisky s timecodem provést finální střih v plné kvalitě (On-line). Tato závěrečná fáze se přitom odehrává v lineární střižně (opět pomocí playeru a recorderu), ale defacto jde pouze o mechanický proces (často i automatizovaný), kdy stroje jednotlivé záběry kopírují podle soupisky vygenerované počítačem. Tím jsou zachovány výhody nelineárního systému pro samotnou střihačskou práci a zároveň se ještě uplatní draze pořízené lineární systémy ;)
Pojmy On-line a Off-line střih jsou ovšem často používány i v případě, kdy celý střih probíhá nelineárně. Důvodem je opět úspora úložného prostoru, takže pro samotný střih, kdy potřebujete mít v počítači hodiny originálního záznamu, provedete digitalizaci v nižší kvalitě. Když máte dostříháno, můžete z disku všechno smazat a necháte si pouze soupisku obsahující timecody. Podle ní pak počítač natáhne v plné kvalitě jen potřebné záběry a automaticky je seřadí. Nespornou výhodou je v tomto případě fakt, že nepotřebujete drahou lineární střižnu a především jsou pro On-line sestřih automaticky použity také veškeré filtry či obrazové efekty, tak jste je nastavili. V případě, že je On-line prováděn v lineární střižně, musíte totiž všechny prolínačky, barevné korekce, klíčování atp. provést znovu.