Zpráva o stavu DSLR - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

10. listopadu 2008, 00.00 | Mnoho fotografů pořídilo, pořizuje či plánuje pořídit digitální zrcadlovku neboli DSLR. Jejich cena totiž klesá již pod 10 000 Kč, současně se ale na trhu objevuje mnoho modelů a drobných inovací a tak situace je mírně řečeno nepřehledná. Proto může být užitečné malé uspořádání.

Tento článek není diskuze o tom, zda DSLR ano či ne. Je to článek o tom, v čem se jednotlivé DSLR v zásadě liší a jak tedy v nabídce DSLR vybrat tu správnou či případně zda již je čas starší DSLR upgradovat. V článku je nezbytně použita určitá dávka zjednodušení a schematismu výměnou za jeho přehlednost a srozumitelnost.

Velikostní porovnání amatérské a profesionální DSLR. S velikostí jde ale ruku v ruce i váha a cena.

Při hrubém pohledu se DSLR všech výrobců dají seskupit do zhruba třech tříd:

1. Základní (amatérská) třída
2. Poloprofesionální třída
3. Profesionální třída

1. Základní (amatérská) třída
Základní amatérské modely jsou plnohodnotné DSLR, které se kvalitou výsledné fotografie nijak výrazně od svých dražších kolegyň neliší. Možná mají o něco menší rozlišení v MPix (typicky 10 MPix), ale toto není nijak výrazný argument. Jinými slovy - i rozlišení dnešní běžné amatérské DSLR na 99 % aplikací bohatě stačí. Hlavní rozdíl tedy je, že jsou udělány "levně" a s ohledem na méně zkušeného uživatele.

Ovládání DSLR základní třídy je podřízeno jednoduchosti a přehlednosti. Většinou se vše nastavuje přes velký a barevný displej, takže i laik snadno zvládne DSLR ovládat. Většina funkcí se nastavuje přes menu či piktogramy, což je sice jednoduché, ale zdlouhavé. Profesionál tedy tento systém nevyhledává a dává spíše přednost množství specializovaných tlačítek spojených s rozsáhlými možnostmi nastavení. To je sice velmi rychlé a umožňuje to nastavit kde-co, začátečník se ale často zcela ztrácí. Na našich kurzech věnovaných DSLR je běžným jevem, že ovládání DSLR dělá lidem v začátcích problémy a systém přehledného menu velmi boduje. V reálné praxi (např. profesionální reportáž) ale systém přes menu vzhledem k jeho pomalosti příliš praktický není.

Typický zástupce DSLR amatérské třídy - 10 MPix Olympus E420, asi nejmenší a nejlehčí DSLR na trhu.

S orientací na začátečníky souvisí i fakt, že DSLR této třídy mají omezené možnosti nastavování. Ne proto, že by DSLR byla v něčem horší, ale aby ovládání nebylo příliš složité. Například mnoho DSLR této třídy nemá možnost nastavit vyvážení bílé na teplotu v Kelvinech, což laik rozhodně nepotřebuje. Na druhou stranu je kladen větší důraz na automatické fotografování a tomu jsou přizpůsobeny i některé funkce.

Druhou odlišností je robustnost, odolnost a s tím související i rozměr, váha a cena. V amatérských přístrojích je použito více plastů, jsou menší, titěrnější, díky tomu levnější ale i méně odolné. Hodí se tedy na výlety, dovolené, rodinné foto, nehodí se příliš na náročné cesty či reportáž v těžkých podmínkách ani tam, kde snímky přivést prostě musíte. Neznamená to, že by byly méně spolehlivé, jen nejsou konstruovány do náročných a "bojových" podmínek.

Typickým znakem amatérské DSLR je jeden velký barevný displej, přes který se odehrává veškeré nastavování. Na snímku 12 MPix Canon EOS 450D.

Cena je technický parametr, který každého zajímá. U amatérské třídy je ceně podřízeno vše - od konstrukce hledáčku přes konstrukci těla, závěrku, ostření, měření expozice atd. Vše funguje jak má, ale konstrukce je levná, jinými slovy jen taková, jaká být musí. Rozdíly ale nejsou nijak dramatické a například v rychlosti sekvenčního fotografování (typicky 3 snímky za vteřinu) na hranici prakticky pozorovatelného rozdílu.

Typický zástupce této třídy je tedy spíše menší rozměrem těla, je příjemně lehký, má velký displej, málo tlačítek a ovládání uzpůsobené tak, aby bylo co nejjednodušší a nejnázornější. Výrobce se současně snaží ušetřit a tak nutně volí řadu kompromisů:

• Tělo je více plastové (rozhodně ale ne celé) a tak je sice lehké, ale logicky méně odolné a stabilní.
• Hledáček je levný se zrcátky či jen malým hranolem a tak je obraz v něm obvykle tmavší a menší.
• DSLR je vybavena je jedním displejem a tak ovládání je sice příjemné, ale o něco zdlouhavější.
• DSLR má vždy interní blesk.
• Výkon elektroniky je naladěn na cenu a proto rychlost ostření, počet ostřících bodů, rychlost sériového snímání, velikost vnitřní vyrovnávací paměti atd. je podřízena láci. I tak ale většinou dostačuje.
• DSLR disponuje řadou "atraktivních" funkcí, které ale profesionál příliš nevyhledává - živý náhled, detekce obličejů, mnoho scénických režimů, výklopný displej atd.
• DSLR naopak nedisponuje některými funkcemi, jejichž využití nelze u nezkušeného uživatele předpokládat - například vyvážení bílé na teplotu v Kelvinech, současné ukládání snímků na dvě paměťové karty, RGB histogram atd.

Cena je klíčem úspěchu v amatérské třídě a tak např. 10 MPix DSLR Sony A200 se stabilizátorem v těle a objektivem 18-70 mm se světelností 3.5-5.6 byla v době psaní článku (11/2008) k dispozici pod 10.000,- Kč včetně DPH.

Těla amatérských DSLR jsou často nabízena v setu se základními a velmi levnými objektivy s jediným cílem - konkurovat cenou celé sestavy. Amatér většinou pořizuje DSLR jako běžný fotoaparát a proto potřebuje mít v krabici vše včetně objektivu. Samotné tělo by bylo také špatným dárkem pod stromeček - bez objektivu je logicky k ničemu. Amatérské DSLR lze tedy shrnout slovy - "Za co nejméně peněz co nejvíce muziky".

Olympus a poté Panasonic nabídly alternativní konstrukci hledáčku se zrcadly do stran. Umožní to zmenšit DSLR ale obraz v hledáčku je temnější a menší.

Poloprofesionální třída
Slovo "poloprofesionální" není příliš šťastné, ale ujalo se a znamená "něco mezi". Je to tedy třída, která klade na cenu menší důraz, než třída amatérská, a proto znamená kvalitativní skok. Ne až tak moc (jak již bylo uvedeno) v kvalitě obrazu či rozlišení, ale zejména v robustnosti a výbavě. Slovo "poloprofesionální" by se tedy dalo chápat i tak, že tyto DSLR často pořizují skuteční profesionálové, protože jim prostě stačí. Tuto třídu však pořizují i pokročilí amatéři, kteří mají vyšší nároky na práci, s fotoaparátem např. často cestují a potřebují proto odolnější stroj.

Typický zástupce DSLR střední třídy - 15 MPix Pentax K20D. V době psaní článku bylo možné pořídit tělo za asi 21.000,- Kč včetně DPH.

Střední třída DSLR logicky zvyšuje laťku v parametrech uváděných u amatérské třídy. Ovládání již předpokládá poučeného a znalého uživatele a u DSLR je možné nastavit opravdu kde co. Tělo je větší, odolnější a bohužel i těžší. Přístroje jsou vybaveny většinou i druhým nepodsvíceným a černobílým LCD displejem, který může ukazovat různé stavové informace. Barevný displej totiž vyžaduje podsvícení a má proto velkou spotřebu a je nutné jej stále zhasínat. Naproti tomu černobílý LCD displej může být aktivní velmi dlouho, což je praktické. V této třídě se většinou výrazně zlepšuje i hledáček, jehož obraz je viditelně větší a jasnější.

Základní rysy se dají shrnout takto:

• Robustnější a více kovové tělo (z hořčíkových slitin), proto ale větší a těžší.
• Lepší hledáček (jasnější a větší) a často i více informací zobrazených v hledáčku.
• Barevný displej je doplněn většinou o druhý stavový LCD displej zobrazující trvale (má velmi malou spotřebu) užitečné informace.
• Rychlost ostření, počet ostřících bodů, rychlost sériového snímání, velikost vnitřní vyrovnávací paměti atd. je znatelně vyšší než u amatérské třídy.
• Ovládání je více podřízeno rychlé reakci na měnící se podmínky, může být ale proto pro začátečníky složitější a matoucí.
• DSLR obvykle disponuje pokročilými funkcemi a předpokládá i bohatší vybavení a příslušenství - například možnost definovat význam některých tlačítek, ukládat systémové nastavení, definovat chování DSLR v některých případech atd.

Typickým znakem DSLR střední třídy je užitečný a trvale ukazující druhý displej a větší množství ovládacích prvků - v tomto případě dvě kolečka i joystick. Na snímku 15 MPix Canon EOS 50D.

Vedlejším efektem této třídy je fakt, že většinou vyžaduje dražší příslušenství. Například bezdrátová infračervená dálková spoušť Canon RC-1 za cca 600,- Kč je kompatibilní jen s amatérskými modely EOS 350D, 400D, 450D a 1000D. Pro modely vyšší třídy (EOS 30D, 40D, 50D, 5D, 1D, 1Ds) je nutná již bezdrátová infračervená dálková spoušť Canon LC-5, která však originální stojí kolem 9.000,- Kč a její neznačkový ekvivalent (JJC WR-100A) kolem 2.000,- Kč.

Jednoduchá a levná infračervená dálková spoušť Canon RC-1 je kompatibilní jen s amatérskými modely.

Model Canon LC-5 určený pro střední a vyšší třídu DSLR je sice lepší, ale také výrazně dražší.

I když je možné na toto tělo přirozeně nasadit i levné setové objektivy z amatérské třídy, nemá to obvykle velký význam. Nemá totiž příliš logiku degradovat dražší stroj levným objektivem a tak je třeba počítat i s vyšší pořizovací cenou objektivů. Také objektivy případně nabízené v setu bývají z té lepší skupiny, ale jak jistě tušíte, také dražší. Zkrátka - střední cenová hladina se týká obvykle všeho, částečně je to vyvoláno vyššími potřebami, částečně to může být prostě politika výrobce.

Profesionální třída
Je asi jasné, že u profesionální třídy jde zejména o spolehlivost, odolnost, rychlost, rozsáhlé možnosti nastavení a do pozadí ustupuje cena, jednoduchost, váha i velikost. Ovládání musí být rozsáhlé, rychlé, účelné a klidně i složitější - znalý uživatel se jej jistě snadno naučí. Přístroj prostě musí fotografovat a tak je konstrukce často podřízena spolehlivosti. S tím souvisí i možnost ukládat na dvě (často různé) paměťové karty současně, nekompromisní konstrukce baterií, zrcátka, závěrky i hledáčku. Přístroje mají běžně na těle i tři displeje.

Typický zástupce DSLR profesionální třídy - 12 MPix Nikon D3 se senzorem velikosti kinofilmu. Na snímku je vidět absence interního blesku, tři displeje, řada ovládacích prvků, integrovaný bateriový grip i vertikální spoušť. Nikon D3 sice nevyniká rozlišením, ale rychlost snímání 9 snímků/vteřinu jej předurčuje pro sportovní fotografy, náročnou reportáž atd.

Některé díly (například matnice či optika hledáčku) jsou uživatelsky výměnné, což např. u amatérské třídy nemá velký význam. Důraz se často klade i na speciální aplikace - práce ve studiu, práce na ramenu, bezobslužná a automatická práce v terénu (zvířata), okamžité zasílání snímků přes WiFi do redakce atd. I když rozlišení profesionálních přístrojů bývá nejvyšší (běžně nad 20 MPix), není často paradoxně nutné. Řada snímků sice vzniká za obtížných podmínek, ale rozlišení často stačí i nižší.

Nekorunovanými králi profi DSLR jsou zrcadlovky Canon 1D (sportovní varianta) a 1Ds (studiová varianta), nyní v modifikaci Mark III. Nabízí rozlišení 10 MPix, resp. 21 MPix a rychlost snímání 10, resp. 5 snímků/vteřinu.

Základní rysy přístrojů profesionální třídy:

• Robustní velké kovové tělo (z hořčíkových slitin), proto jsou i největšími a nejtěžšími fotoaparáty.
• Často je integrovaný a neodnímatelný bateriový grip a druhá vertikální spoušť.
• Často chybí interní blesk a je třeba se spoléhat na externí systémový blesk.
• Vyšší rozlišení (kolem 20 MPix) a často kinofilmová (tzv. full frame 24x36 mm) velikost senzoru.
• Bezkonkurenční spolehlivost, rychlost ostření i rychlost sekvenčního snímání.
• Složité ovládání, často i pomocí různých dvojstisků a více displejů.
• Možnost nastavit, ovládat a většinou i uložit řadu funkcí, parametrů a modelů chování.
• Rozsáhlé možnosti různého speciálního příslušenství do studia i do terénu.

Typické pro profi třídu je možnost ukládat na dvě karty. Důvod je prostý - o snímky není možné nikdy přijít a to ani při poruše karty.

I když přístroji této třídy jsou vybaveny hlavně profesionální fotoreportéři velkých redakcí či studia, pořizují si je často i pokročilí a nároční amatéři. Prostě z nějakého důvodu chtějí či potřebují tuto třídu, V této souvislosti je však třeba varovat. Ani tyto přístroje nenabízejí nijak významný krok vpřed u problémů jako je automatické stanovení expozice, správné zaostření, dynamický rozsah, ISO šum atd. Jinými slovy - nejsou to lepší automatické fotoaparáty a tak v rukou neznalého uživatele poskytnou mnohdy vzhledem k složitějšímu ovládání spíše horší výsledky.

V hledáčku profi DSLR se zobrazuje mnoho informací a fotograf tak má o řadě parametrů přehled. Laika však podobné množství údajů většinou spíše mate.

I když to není možné vyloučit, tak není typické nabízet tyto přístroje v sadě s objektivy. Jednak profesionál již celou řadu objektivů jistě má a také ne každý objektiv se hodí na tělo za sto tisíc. Investice do profesionálního těla tak obvykle vyvolá odpovídající investici do kvalitních objektivů - jiný postup totiž postrádá logiku.

Nováčkem v profi třídě je Sony A900. Sice někde mírně slevila - například nemá integrovaný bateriový grip a tím ani vertikální spoušť - oboje lze ale snadno dodat jako příslušenství. S rozlišením 25 MPix a plnou velikostí senzoru do profi třídy ale rozhodně patří.

Tabulka dostupných DSLR
Pro základní zařazení současných DSLR na trhu jsme pro vás sestavili uvedenou tabulku platnou na stav v listopadu 2008:

Pozn.: Šedě označené modely jsou již výběhové.
* Označuje modely s plnou kinofilmovou velikostí senzoru 24x36 mm (tzv. Full Frame).