Sto a tři rady pro lepší fotografie – 4. Budiž světlo! - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

103rad_4_100px

103rad_4_100px

29. dubna 2011, 00.00 | Fotografie může vzniknout bez fotografa, bez fotoaparátu, bez objektivu, bez počítače, bez baterií, bez nápadu, bez modelu a bez ladu i skladu, stejně jako bez spousty dalších věcí, ale bez světla se neobejde. Takže si na ně trochu posviťme – a opět trochu jinak!

2. Rada – Budiž světlo!

Světlo je pochopitelně zachyceno na každé fotografii, což je zřejmé už z jejího principu. Světlo nás ale může (a mělo by) zajímat i jako objekt sám o sobě. Každý z nás ho už někdy fotografoval, jen si ne pokaždé uvědomil, proč že je dnes ráno ta zahrada nějaká jiná, zajímavější, proč babička tady u dveří najednou tolik zkrásněla! Způsobilo to světlo v koncentrované podobě, světlo jako hrdina v hlavní roli. Nejčastěji si ho všimneme v podobě paprsků slunce, pronikajících mraky či korunami stromů, nebo ve formě nejrůznějších umělých zdrojů, od pouličního osvětlení přes svit ruční svítilny a světlomety automobilu až po přesně a záměrně vystavěné osvětlení ateliérové. Náš sám o sobě třeba velmi fotogenický objekt teprve světlem a osvětlením získá na použitelnosti, atraktivitě a na významu pro výsledný obraz.

Pokud zrovna nelovíte neopakovatelnou momentku, zastavte se před pořízením záběru a zapomeňte na chvíli na vlastní objekt vašeho fotografického zájmu. Zamyslete se nad panujícím osvětlením, jako to dělával mistr Sudek (který se často vracel z fotografických toulek bez jediného záběru se slovy: „Světlo dneska nestálo za nic“) a ptejte se sami sebe: Je stávající světlo, dopadající na scénu, kterou hodlám zachytit, to nejlepší možné? Mohu ho nějak ovlivnit? Mohu světelnou atmosféru nějak vylepšit (projasněním, přistíněním, dalšími zdroji světla, změnou jejich umístění) nebo změnit (vlastním přesunutím, vyčkáním na jinou denní dobu nebo jiné počasí, záměnou zdrojů světla)?

Zvolte vždy světelné podmínky, charakterem odpovídající záměru a ostatním prvkům v obraze. Najděte ho, vyčkejte na ně, vytvořte je. Jinak nemá cenu vytahovat fotoaparát z brašny ani svlékat modelku. Výsledný obraz bude poloviční, tuctový, fádní. Podle konkrétního typu fotoaparátu narazíme při snaze o zachycení mimořádného, nestandardního osvětlení dříve či později na neschopnost čipu zvládnout vysoké světelné kontrasty, a tak se některých, jinak atraktivních nápadů, musíme buďto předem vzdát, anebo je příslušně usměrnit. Obecně vzato se ale všechny digitální přístroje docela rychle zlepšují a většinou značně převyšují možnosti analogové fotografie. U ní jsou sice některé negativní filmy expozičně velice pružné, následně ale narazíte na možnosti pozitivního procesu. Částečně pomůže lokální nadržování, volba vhodné gradace papírů, vývojky atd., digitální zpracování dat poskytuje ale ve fázi postprodukce mnohem širší možnosti. Musíme však samozřejmě nejprve nějaké informace pro toto následné zpracování dodat.

Milovníci statické fotografie, fotografové krajin, architektury, zátiší a podobně v těchto případech využijí několika záběrů s různě nastavenými expozičními hodnotami. Většinou stačí tři expozice s nastavením minus 0,5 až jedna clona, nulová korekce a tentýž posun do plusu. Pokud je rozsah hlubokých stínů a nejvyšších jasů větší, pořídíme stejně odstupňovaných expozic příslušně více. Předpokladem pro pozdější bezproblémové spojení takto vytvořených expozičních řad je použití pevného stativu nebo alespoň nouzové podložky. V počítači budeme následně pracovat s tzv. HDR fotografií (High Dynamic Range, česky vysoký dynamický rozsah), kterou většina bitmapových editorů umožňuje zpracovat i automaticky. Při větších nárocích se ale nevyhneme ruční práci. Kdo umí pracovat s vrstvami, tvořil HDR obrázky dávno před tím, než byl tento dnes tak módní výraz rozšířen.

Princip je totiž jednoduchý: z každé vrstvy (expozice, souboru dat) použijeme jen tu nejvhodněji exponovanou část, zbytek odstraníme. Ten se stane průhledným, a tak po sloučení všech vrstev (které by měly díky předchozímu použití stativu perfektně pasovat) dostaneme po celé ploše správně exponovanou fotografii. Samozřejmě záleží na šikovnosti uživatele nebo na schopnosti automatiky programu, jak viditelné přechody mezi vrstvami vzniknou a nakolik bude výsledek působit věrohodně nebo naopak záměrně „divně“. V mnoha případech vidíme bohužel spíše prvoplánově efektní barevné omalovánky, vedle nichž klasická fotografie s „utopenými“ stíny může směle obstát, ale proti gustu… Ve skutečnosti se totiž celkový dynamický rozsah nijak nezvýší, například papír nebo monitor, na němž si prohlížíme výsledek, ho bude mít stále stejný. Jen jsme do této malé „klece“ našťouchali (zkomprimovali) původní bohatší informace. Krajní hodnoty jsme sice zachránili, ale za cenu více či méně znatelné, avšak vždy přítomné degradace všeho ostatního mezi nimi. Hudební nebo video znalci ze stejných důvodů odmítají nejrůznější komprimované formáty zápisu dat, které sice šetří místo, ale trvale degradují zdrojová data.

Chybějící informaci do přepálených nebo neprokreslených míst můžeme stejně dobře dodat z jiného záběru i u akční fotografie bez použití stativu. Čím rychlejší děj, tím menší ovšem máme šanci, že tentýž detail stihneme zachytit dvakrát nebo víckrát s různým nastavením expozice. Velkým pomocníkem je schopnost pokročilých fotoaparátů tyto varianty nastavovat ve zvoleném rozmezí automaticky (expoziční bracketing). Následné spojování nebo v tomto případě spíše retušování poškozených míst daty z dalších souborů je ale vždy ruční práce a výsledek záleží na pečlivosti a praxi.

Vyplatí se proto těmto komplikacím předcházet snížením kontrastu scény již před exponováním. Možností je celá řada. Nejkontrastnější bývá polední slunce při jasné obloze, pokud tedy nespěcháme, můžeme počkat na časnější nebo pozdější hodinu, na zatažené nebe nebo alespoň ten jediný malý mráček, který slunce zakryje už za deset minut. Postavy nebo menší předměty můžeme zastínit něčím přenosným nebo je přesuneme na stinnou stranu budovy, pod strom nebo do průjezdu. Přitom pozor na možný posun barev od listí, blízkých barevných ploch atd. Stíny dosvítíme pomocí značkové nebo improvizované odrazné desky, kusu bílého papíru, novin apod. nebo snadněji s využitím externího (nouzově zabudovaného) blesku. Přitom se většinou, pokud je to možné, snažíme jeho světlo co nejvíce změkčit nebo odrazit. Opět pozor na barevné posuny odraženého světla. Pomůže a snímek ještě zatraktivní mlha, při které budeme snímat převážně blízké objekty. Vyzkoušejte mastný filtr nebo jemnou síťku (dámská punčocha) před objektivem, které rozzáří světelné zdroje a rovněž podstatně sníží kontrast všeho ostatního.

Jsou pochopitelně možná i následná kouzla v postprodukci, včetně lokálního nadržování a domalovávání vypálených světel, vždy je ale lepší nepřicházet zbytečně o kresbu volbou vhodné expozice a dalších ovlivnitelných parametrů již v okamžiku pořízení snímku, než pak zachraňovat vady a kopírovat části obrazu z jiných (cizích) záběrů nebo používat „umělecké“ softwarové filtry. Velkým nešvarem, hraničícím s kýčem, je kopírování mraků do vypálené oblohy nebo jejich generování v grafickém programu. Jen o málo lepší jsou různé barevné přechodové filtry, montované na objektivy pro snížení lokálního kontrastu. V nouzi lze omluvit ty šedé neutrální, výsledek by měl ale vždy působit co nejméně nápadně a uměle. Ale když ono je to tak jednoduché a tak krásně to vypadá… I tady platí, že cit a vkus kdykoliv zvítězí nad sebedokonalejšími filtry, programy a automatikami fotoaparátu.

Scéna se světelnými zdroji v záběru je i tak velmi náročná na přesně změřenou expozici. Ve většině případů nelze na jednom záběru pro vysoký kontrast zachytit podrobnosti v osvícených i zastíněných oblastech a musíme si vybrat, co je pro zamýšlený efekt výsledné fotografie důležitější. Na fotografii pak budou bez kresby buďto hluboké stíny, nebo, zaměříme-li se na jejich dobré prokreslení, „vygumujeme“ kresbu ze zdrojů světla. Nestěžujte si ale na techniku a přizpůsobte se jejím možnostem. I tak existuje nepřeberné množství krásných záběrů, dokazujících, že samotné světlo působivě zachytit lze. Navíc jen obtížnými úkoly člověk skutečně roste.

Fotografujte světlo. Bude-li ono na vašich záběrech zajímavé, máte napůl vyhráno a „prodáte“ i jinak obsahově a formálně fádní záběr.

Atraktivní osvětlení dalo vzniknout přirozenému a zajímavému portrétu, na první pohled odlišnému od těch každodenních. Jde o civilní, ne modelingovou fotografii, takže místy viditelné a světlem prozářené chloupky jsou spíš roztomilým zpestřením, než vadou na kráse. Byl by hřích je retušovat! To platí i v mnoha dalších případech. Nesnažte se hned každého v počítači zcela „přegumovat“ jen proto, že to umíte! Jsme lidé, zajímaví ve své různosti a drobné nedokonalosti, a nechceme (až na výjimky) vypadat jako vypiplané, leč mrtvé voskové figuríny. Obálky časopisů, na nichž jsou slečny povinně bez poskvrnky, jsou specifickou formou reklamy a mají často se skutečnou fotografií, neřku-li s realitou, jen málo společného. Nekopírujte tedy bezmyšlenkově a máte-li svůj názor, stůjte si za ním. Zvlášť ve vlastní volné tvorbě. Technické detaily: Nikon D70, objektiv Nikkor 1,8/85; clona 4, čas 1/125 s.

Silné protisvětlo zcela vypálilo pozadí. Jak je vidět, nemusí to být navzdory chytrým poučkám pokaždé na závadu. V tomto případě vzniklo klidné jednobarevné pozadí, zbylá část záclon a rámu okna vytvoří dostatečnou představu o prostředí a zároveň portrét hezky zarámuje. Vyrovnávací záblesk vyklápěcího integrovaného blesku byl nezbytností. Světlo nebylo změkčeno, ale nastavil jsem zábleskovou expoziční korekci -1 EV. Stín ve spodní části způsobila sluneční clona objektivu. V tomto případě opět nejde o chybu, stín v součinnosti s pozadím nahoře totiž zajímavě rámuje hlavní motiv. Snímek se tak dokázal vyhnout největší bolesti podobných bleskem přisvícených záběrů, kterou je technicky správná expozice, zaplacená nudným plochým osvětlením. Technické detaily: Nikon D70, objektiv AF-S 2,8/17–55; clona 2,8; čas 1/320 s, ISO 800. U tohoto fotoaparátu byl díky konstrukci závěrky k dispozici mimořádně krátký synchronizační čas 1/500 s.

Obdobný případ řešení zajímavé světelné situace, tentokrát s mnohem horším vybavením. Přepalům se s kompaktem většinou nevyhneme, můžeme si ale zvolit, kde budou rušit nejméně. V tomto případě levá část pozadí představuje okno, z něhož se line záře, a tak čistě bílá plocha jen umocňuje pocit intenzivního jasu. Následné ztmavení by bylo podle mě chybou. Technické detaily: Nikon Coolpix 5000.

Obyčejný kolík na prádlo. Tahle fotka stojí a padá se zajímavým podvečerním nasvícením. Mohl bych tvrdit, že při expozici pršelo, ve skutečnosti jsem si ale pomohl rozprašovačem na květiny. Stativ a dostatečně dlouhý čas dokonal vše ostatní. Technické detaily: Nikon D70, objektiv Nikkor 1,8/50; clona 5,6; čas 1/25 s; v PC mírně zvýšena saturace barev.

Dva příklady akčních nočních momentek. Jinak ospalé náměstí jihočeského města ožilo nezvyklým ruchem. Světelné stopy projíždějících aut a motocyklů jsou samy o sobě atraktivní a daly by se zachytit i klasickým způsobem ze stativu. To by ale bylo ostré jen to, co se nehýbe. Takže jsem si pomohl přisvícením bleskem, který v kombinaci s dlouhým časem zachová světelnou atmosféru, ale zmrazí i poměrně rychlý pohyb všude tam, kam dosáhne. Při použití krátkého synchronizačního času by se naopak veškeré okolí utopilo ve tmě. S lokálními přepaly je nutné počítat, výsledek navíc není možné dokonale předvídat. Jinak byste ale opilce, uskakujícího před projíždějícím ferrari, prostě neměli… Technické detaily: Nikon Coolpix 5700, objektiv Nikkor 1,8/50; clona 2,8; čas 1 s. Snímky je z roku 2003. Přístroje se rychle vyvíjejí, a tak by to dnes s moderními zrcadlovkami mělo dopadnout ještě mnohem lépe. To je ale dobrá zpráva pro majitele současných kompaktů: takovéhle záběry musíte dokázat po chvíli tréninku s čímkoli!