Perspektiva a kompozice - 1. Základy kompozice - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

9. června 2008, 00.00 | Mnoho fotografů po pořízení nového fotoaparátu věnuje velké úsilí tomu naučit se fotoaparát ovládat. Zkoumají, studují a poznávají množství jeho nových funkcí s cílem je rutině zvládnout. Jakmile se ale s fotoaparátem dostatečně seznámí, většinou otočí svoji pozornost před fotoaparát, na scénu a hledají či se snaží vytvářet, byť intuitivně, kompozičně správné snímky. To ale vůbec není jednoduché.

Zvládat při praktické práci fotoaparát a množství jeho funkcí i tlačítek je bezesporu velmi důležité. Chyby při zaostření, chyby expozice, chyby v hloubce ostrosti či chyby v základním nastavení fotoaparátu mohou totiž fotografii zcela diskvalifikovat. To je důležité zejména v reportáži, kde na nastavování a na přemýšlení nebývá čas. Přesto perfektní znalost fotoaparátu a všech jeho funkcí včetně hbitých prstů při ovládání není záruka úspěchu.

Kompozice je takové uspořádání jednotlivých prvků v obraze, kdy celek působí vyváženě a lidem se prostě a jednoduše líbí.

Úspěch je totiž do značné míry dán také tím, jak se na snímku podaří zaznamenat pocit či emoce, jak se podaří ke snímku a jeho obsahu přitáhnout pozornost diváků a jak fotograf dokáže náladu s divákem skrze snímek komunikovat. To je velmi obtížný úkol vyžadující praxi a řadu experimentů. Při plnění tohoto náročného úkolu ve fotografii může pomoci studium základních prvků kompozice obrazů vypracované a zdokonalované už z dob dávných malířů. Ale slepé plnění pravidel je jen málokdy zárukou úspěchu.

I při aranžování ryze dokumentačních či technických snímků (zde mezikroužky) je dobré ctít zásady kompozice, aby obraz působil harmonicky.

Je třeba si uvědomit, že dojem, jakým působí fotografie či obraz na diváka, je dán také tím jaké má divák minulé vzpomínky a zkušenosti, jaký je jeho zájem a co na obraze/fotografii hledá. Proto stejný nebo podobný snímek, byť dobře komponovaný, může na různé diváky působit různě. I přesto, že úspěch není vždy zaručen, je však vhodné se vyjma technické stránky fotografie zabývat i obsahem snímku a způsobem poskládání jednotlivých prvků na snímku a tedy kompozicí.

I když reportážní práce, kdy je na snímky velmi málo času, nedovoluje velkou přípravu, tak alespoň přijatelná kompozice snímku je stále podmínkou. Působí-li totiž snímek silně nevyváženě, tak může mít skvělý dokumentační charakter ale nepůsobí esteticky.

Co je to kompozice
Kompozice je zjednodušeně řečeno takové poskládání prvků v obraze, kdy se obraz divákům líbí nejvíce a kdy z hlediska prvků v obraze působí vyváženě (harmonicky). Kompozice může být také chápána jako souhrn pravidel a doporučení pro vytvoření vizuálně kvalitní a vyvážené fotografie. Kompozice je tedy "měkká" věda, která je opřena jen a pouze o subjektivní vnímání člověka. A subjektivní vnímání je opřeno o způsob a parametry lidského vidění včetně historických a kulturních návyků. Kompozice se tedy netýká jen fotografie, ale veškerého vizuálního umění - malířství, sochařství, designu, architektury atp.

Kompozice je stará jako umění samo a velkou měrou k ní přispěli dávní malíři při komponování svých obrazů. Asi není třeba zdůrazňovat, že na snímku je zřejmě nejznámější obraz Mona Lisa od Leonarda da Vinci. Leonardo da Vinci ke kompozici velkou měrou přispěl.

Vyvážit všechny prvky v obraze a dosáhnout tak vizuální harmonie je základním úkolem kompozice snímku. Přitom malíři mají v mnohém úlohu jednodušší než fotografové - jsou zcela svobodní v návrhu obrazu a prvky na obraze mohou vytvářet a umísťovat zcela podle své libosti. Fotografové jsou na tom hůře v tom, že zaznamenávají svět takový jaký je. I když jsou si vědomi kompoziční nedokonalosti, tak pokud nelze najít lepší kompozici v daném místě a v daném čase a přesto je třeba scénu zaznamenat, musí se spokojit s tím co je. To je typické např. pro již zmíněnou reportáž.

Pravda - kompozice na tomto snímku v mnohém není ideální, ale v daném čase a na daném místě více fotograf udělat nedokázal. To je bohužel častý případ v ryzí praxi a tak jde o to naučit se hledat tu nejlepší kompozici tak říkajíc za pochodu. Možná ale někdo jiný by situaci na tomto místě vyřešil výrazně lépe! Snímek byl pořízen ve španělském městě Ronda v Andaluzii.

Úloha se potom mění na to najít tu nejlepší kompozici na daném místě s respektováním případného omezení pohybu či času. Ke slovu potom může přijít i PC, retuš a případně dokonce manipulace s obrazem, která, má-li být provedena zcela profesionálně, je ale poměrně náročná. Je ale také otázkou vkusu, kam až si ji dovolíte provádět. Fotografie totiž může snadno sklouznout až na hranici grafiky či koláže, která s využitím samostatných a nesouvisejících kusů z jiných fotografií (obloha, strom, dům, člověk atp.) může vytvořit zcela nový celek. To si ale musí každý rozhodnout sám.

Když už se na snímku kompozičně něco nepovede, mnoho může zachránit ořez (crop). Ne nadarmo se tedy říká, že nůžky jsou nejlepším pomocníkem fotografa. Toto pořekadlo samozřejmě pochází z dob, kdy se nůžkami ořezávaly papírové zvětšeniny. Dnes nůžky nahradilo PC.

Jiná situace samozřejmě nastává, pokud je možné chodit týdny a týdny a hledat tu správnou kompozici v krajině nebo v klidu aranžovat kompozičně zcela "dokonalé" snímky ve studiu. Ty se potom v mnohém obrazům podobají a i nároky na ně z hlediska dokonalé kompozice jsou logicky vyšší.

Studio poskytne velkou kompoziční svobodu. Najít proto novou, zajímavou, netradiční a přitom pěknou kompozici je hlavní úkol. Je to ale současně v dnešní konkurenci velmi obtížné.

Formát fotografie
Kompozici také do značné míry určí formát (poměr stran) a výsledná velikost fotografie. Jiná situace nastane, když jste ve volbě formátu zcela svobodní a můžete tedy snímek komponovat  a případně ořezávat dle libosti. Mnohem omezenější kompoziční svobodu máte, pokud si poměr stran pevně zafixujete například podle poměru stran běžných fotografických papírů.

Typické formáty fotografií dané velikostí senzoru, následným ořezem případně složením do panoramatu. Škála formátů fotografických papírů je však ještě mnohem větší. Panoramatické formáty také obvykle vyžadují větší rozměr fotografie, na malé ploše totiž nevyniknou.

Pokud nechcete mít na papírových fotografiích nevzhledné bílé pruhy a současně nechcete mít každý snímek jiné velikosti, tak poměr stran bude pevně dán, můžete však snímek komponovat horizontálně či vertikálně. Ještě menší kompoziční svoboda nastane, pokud zadání zní zcela konkrétně - například titulní strana časopisu (vertikální formát zcela konkrétní velikosti) nebo obal CD (čtverec).

Typická ukázka pevně daného formátu fotografie (téměř čtverec) použitá jako titulní strana knihy. Potom je samozřejmě kompozice velmi "svázaná". Buď se snímek vybere z databanky či archivu nebo  se cíleně s tímto formátem pořídí.