Ostření (Focus): jak ho ovládnout - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Makro je Vysokou školou ostření, které zde představuje vždy kritickou oblast

Makro je Vysokou školou ostření, které zde představuje vždy kritickou oblast

23. dubna 2014, 00.55 | Lidské oko je extrémně citlivé na ostrost a proto nám obecně neostrost jako taková dost vadí – ať již z ryze praktických důvodů (rozmazaný text se vážně dost špatně čte), z historických důvodů (lovec se špatným zrakem byl výrazně hendikepován) nebo konečně i z důvodů kulturních - rozmazaný film, obraz či fotku si dostatečně nevychutnáme. A jaký je tedy problém s rozmazanou fotografií? Na rozdíl od špatné expozice, barevnosti, chybné kompozice, je neostrost něco, s čím si neporadí sebelepší software, editor ani grafik.

Správně ostrý snímek je klíčovým faktorem na cestě k technicky kvalitní fotografii. Je třeba myslet na to, že ostrost je značně subjektivní a že ji zároveň ovlivňuje řada okolních faktorů (délka expozičního času, kvalita použitého objektivu, dodatečné softwarové úpravy a především hloubka ostrosti). Významnou roli hraje také velikost samotné předlohy, ale i naše pozorovací vzdálenost. Technicky vzato: volíme v případě ostření tzv. Rovinu zaostření (focal plane), která nám určuje vzdálenost, kde se budou všechny předměty zobrazovat jako ostré (v hledáčku, na snímači fotoaparátu). Všechny předměty ležící mimo rovinu zaostření pak budou neostré - čím dále od roviny zaostření, tím více.

Manual vs Auto focus

Způsoby, jak ostřit jsou v základu dva: manuální ostření (MF – manual focus) a automatické ostření (AF – Auto Focus). Výhoda prvního z nich spočívá v tom, že máme ostření plně pod kontrolou. Nevýhoda je naopak v poměrně vysoké pravděpodobnosti selhání. Obraz v hledáčku je malý a zaostřit manuálně je často nemožné. Manuální ostření lze úspěšně aplikovat v kombinací s funkcí „LiveView“ (živého náhledu).
Systém automatického ostření se snaží změřit vzdálenost k hlavnímu objektu a na něj zaostřit. V současnosti rozlišujeme dva typy AF systémů. Ten první – klasický – je starším řešením, využívaným u levnějších, setových nebo starších objektivů. Druhý, moderní / utrasonický systém - využívá ultrazvukových vibrací a je ve všech směrech pokročilejší (vyšší rychlost a přesnost ostření, tichý chod). Objektivy vybavené tímto systémem se označují jako USM, Ultrasonic (Canon), HSM (Sigma), SWM (Nikon), SSM (Sony).

Kdy AF selhává?

Současné autofocusy využívané v digitálních DSLR a objektivech pracují na systému pasivního ostření, kdy se snaží vyhledávat ve scéně hranya čočky v objektivu poté natočit tak, aby byl přechod co nejostřejší. Daný systém funguje od 0 do nekonečna, pracuje i skrze okno, mříže, plot; je to skutečné ostření TTL (Through-The-Lens). Nevýhody spočívají v potřebě světla (AF-systém prostě musí „vidět“ - doslova) a stejně tak potřebuje kontrast, hrany ve scéně - na které se může „chytit“ (nezaostříte například na bílou zeď nebo jakoukoli jinou jednolitou plochu). Světelné objektivy jsou ve výhodě, za šera ostří lépe a rychleji.

Ostřící zóny AF

V hledáčku moderních DSLR vidíme matnici s ostřícími body. Jejich počet se liší dle značky a třídy fotoaparátu (od 3 bodů až do několika desítek). Máme dva způsoby, jak k výběru ostřící oblasti přistupovat – buď nechat vše na automatice, nebo sáhnout k manuální volbě. Problém automatiky je, že ztrácíte kontrolu nad ostřením (často zaostří úplně jinam, než jste původně chtěli). Praktický je proto jeden bod a ostřit vždy na něj. Středový ostřící bod bývá vždy nejpřesnější a ostří se s ním nejrychleji. Některé fotoaparáty mohou ještě disponovat dalšími, pokročilými systémy výběru AF zóny (například volbu větší AF oblasti, při sportovním fotografování). Naopak kompaktní fotoaparáty ostří zcela odlišným způsobem – až na snímači (nikoli v objektivu), porovnáváním kontrastu.

Režimy AF

Jakým způsobem chceme, aby AF pracoval? V prvním případě hovoříme o jednorázovém AF (One Shot, AF-S, S-AF = Sony), který pracuje stylem: „Zaměř – Namáčkni – Uzamkni!“. Jde o režim použitelný na všechny statické scény. Ovšem lze jej využít i tam, kde sice je pohyb, nicméně vzdálenost fotografovaného objektu se vůči fotografovi nemění! Pokud ano, je nasnadě přepnout na režim „kontinuální“ (průběžný). Značí se Ai Servo, AF-C, C-AF a na rozdíl od předchozího módu má nekonečný chod. Fotoaparát při namáčknutí spouště ostří neustále a snaží se tak udržovat objekt v aktivní ostřící oblasti ostrý po celou dobu, kdy držíte spoušť namáčknutou. Na rozdíl od „single“ ostření tak lze pořídit snímek kdykoli - bez ohledu na to, zda je či není dobře zaostřeno. V kombinaci s kontinuálním ostřením fungují spolehlivě pouze objektivy vybavené ultrazvukovým ostřením. Fotoaparáty mají ještě prediktivní neboli inteligentní ostření (AF-I, Ai-focus), které se snaží odhadnout polohu pohybujícího se objektu. Jde o kombinaci mezi „jednorázovým“ a „průběžným“ ostřením, nicméně jde spíše o metodu „pokus – omyl“.

Závěrem

Správné zaostření je základ. Je otázka, o jak velké rozostření se jedná, jaká je hloubka ostrosti, jak velký formát z daného snímku bude a co jsme fotili. Je množství situací, kde se bez automatického ostření v pohodě obejdeme – typicky portrét, krajina, produkt, nicméně například současnou reportážní, sportovní nebo wildlife fotografii si bez rychlého autofocusu dnes už dokáže představit málokdo.

Perfektně pochopit a využívat autofocus (a mnoho dalšího) vás naučím na kurzu:

Začínáme fotografovat s DSLR