Okénko do historie 5. - Kodak - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

22. srpna 2007, 00.00 | Do druhé poloviny 19. století bylo fotografování jen výsadou profesionálů a nejbohatších lidí. Vše se změnilo v roce 1888, kdy George Eastman uvedl první fotoaparát Kodak, který byl dostupný pro všechny. Zajímá-li vás, co bylo dále, tak čtěte náš krátký průřez historií a portfoliem společnosti Kodak, která stála na prahu moderní fotografie.

Dobré firemní logo by mělo vyvolat pozitivní emocionální reakce (poutavost, sympatie, zřetelnost, atd..) a zdůraznit název společnosti. Logo Kodaku je celosvětově známo jako žlutý čtverec se zvýrazněným červeným K a názvem Kodak. V loňském roce se vše změnilo a společnost Kodak světu představila zcela nové logo, které je prý hezčí a modernější. Bohužel ohlasy zákazníků jsou spíše negativní, nicméně posuďte sami.

Jak to začalo

Na počátku společnosti Kodak stál vynalézavý George Eastman, který se narodil 12. července 1854 ve Waterville ve státu New York. George byl nejmladším ze čtyř sourozenců – Maria, Ellen a Emma Kate. Rodinu Eastmanových provázela chudoba a smutek ze smrti třetí dcery Emmy Kate, která krátce po svém narození zemřela na dětskou obrnu. Když bylo Georgovy šest, přestěhoval se s rodinou do Rochesteru v New Yorku. Jeho tvořivé nadání se projevilo již při nástupu do základní školy, kde vyráběl rébusy ze šicích jehel, které následně prodával kamarádům. Dalším zájmem mladého Eastmana již byla touha fotografovat. V devíti letech začal uvažovat o nějakém výdělku, kterým by mohl podpořit rodinu, ale když se o tom zmínil před rodiči, tak řekli důrazně ne.

Situace se změnila v roce 1862, kdy zemřel jeho otec. Ve svých 14 letech začal George pracovat jako poslíček u pojišťovny, kde i přes nízký plat vydržel pět let. Ve 20 letech Eastman nastoupil jako nižší úředník v pokladně Rochesterské Savings Bank a jeho plat dosahoval 3násobku platu v pojišťovně. Teď mohl skutečně říci, že pomáhá rodině. Zaplatil všechny účty a ještě mu zbývalo dost peněz pro sebe. Práce v bance pro něj byla stresující a George hledal nějakého koníčka, aby se uvolnil, když přijde z práce. Nejprve zkoušel flétnu a později i jízdu na koni, ale stále to nebylo ono, a tak se Eastman rozhodl, že si vezme dovolenou. Když se ho jeho kolegové ptali, kam pojede, odpověděl, že do Santo Dominga. Do Santo Dominga? křičeli kolegové. Do Střední Ameriky se nejezdí každý den, vezměte si raději fotoaparát, řekli kolegové.

Tehdejší fotoaparáty ale nebyly zrovna kapesních rozměrů, a jejich uživatelé museli táhnout bezmála 23 kg vybavení. Eastman si platil $5 za lekce, jak fotoaparát používat. Byl velmi překvapen množstvím potřebného vybavení a složitého procesu vyvolání. Zlom nastal v roce 1878, kdy se rozhodl, že nahradí nešikovnou metodu používání skleněných desek s kapalnou emulzí. Tento postup zavedl roku 1851 anglický vynálezce Frederick Scott Archer. Principem byl tzv. kolódiový proces, při kterém byla skleněná deska potažená směsí kolodia spolu s jodidem a bromidem draselným. V temné komoře se deska ponořila do dusičnanu stříbrného a následně do roztoku síranu železnatého. Ustálení probíhalo v kyanidu draselném. Hlavní nevýhodou bylo, že snímek musel být vyvolán dříve, než emulze zaschla.

Začátkem roku 1880 Eastman opustil místo v bance a začal se plně věnovat technologii tzv. suchých desek, které poprvé představil v roce 1871 Richard Leach Maddox. Jednalo se bromostříbrné desky se želatinovou emulzí bez kolodia, které byly sice méně citlivé než mokré desky, ale neměly žádné omezení se zasychající emulzí. Eastman navázal na tuto technologii, ale neměl potřebné prostory pro své pokusy. Laboratoř si vytvořil z matčiny kuchyně, kde experimentoval s různými chemikáliemi za cílem vytvoření suché desky. Po 485 experimentech nakonec uspěl a měl svou vlastní suchou desku. Ještě v roce 1880 si nechal svou technologii suchých desek patentovat a na okraji Rochesteru otevřel dílnu, kde začal jejich sériovou výrobu. V jeho nově založené společnosti se vyrábělo 4000 suchých desek za měsíc. Lidé si velmi pochvalovali, že už nemusí na místě nanášet žádné chemikálie jako u mokrých desek. George ale stále nebyl spokojen. Hlavou se mu honily myšlenky, jak nahradit skleněné desky a ještě více usnadnit fotografování.

George Eastman (1854 - 1932)

Originální balení želatinové suché desky z Eastman Dry Plate Company

První fotoaparát Kodak

Jeho nápadem bylo použití papíru, na který zkoušel nanášet různé směsi chemikálií k vytvoření dostatečně na světlo citlivého materiálu. V březnu 1885 byl na světě nový vynález, kterým byl tenký proužek papíru pokrytý kolodiem, pojmenovaný jednoduše film. Jeho další myšlenkou bylo vyrobit vlastní fotoaparát, který by nové filmy mohl využívat. Po třech letech zkoušení a testování George Eastman uvedl 624 g vážící, 6 3/4 palců hluboký a 3 3/4 palců široký fotoaparát s cenou $25. V základní výbavě nechyběl kožený řemínek a pouzdro. George si uvědomil, že jeho fotoaparát vlastně nemá žádné jméno. Na začátku a na konci názvu chtěl mít písmeno K, protože se mu zdálo ze všech písmen nejsilnější a nejvýraznější. Zkoušel KOP..„žádná osobitost“, KOU..„nesnadné psaní“, KOD..KODAK. Ještě zbývalo vymyslet slogan, který by vyjadřoval profesionalitu, jednoduchost a navíc byl krátký a chytlavý. Nakonec se rozhodl pro: „Stiskněte spoušť, my uděláme zbytek“. To myslel doslova, protože uživatelé na předem vložený film exponovali 100 fotografií a poté odeslali fotoaparát společnosti Eastman, kde vyměnili film, vyvolali fotografie a vše poslali zpět svému majiteli.

První fotoaparát KODAK na svitkový film (1888)

V roce 1895 byl uveden nový, menší a ještě levnější fotoaparát do kapsy u kabátu – Kodak Pocket. Se svou váhou 170 g a cenou pouhých $5 oslovil každého začátečníka. Pocketu existovaly 3 různé verze, kde první obsahovala kulatý hledáček a segmentovou závěrku. Zákazník si mohl vybrat i barvu koženého potahu přístroje, kde byla k dispozici černá, resp. červená. Druhý model z roku 1896 už měl čtvercový hledáček a třetí model Pocketu z roku 1900 přidal táhlo pro výběr clony. Celá série Kodaku Pocket měla společné zadní okénko signalizující čísla snímků a použití zcela nového svitkového filmu typu 102, který si zákazníci již vyměnili sami. Prodej Pocketu šel velice dobře a důležitou roli zde také hrálo otevření obchodů v Evropě. Za zmínku stojí, že do roku 1896, tedy kdy byl na trhu původní Kodak a první model Kodaku Pocket, Eastman už slavil prvních 100 000 prodaných fotoaparátů.

Kodak Pocket (1895)

Úspěšná rodina skřítků

V roce 1898 požádal George Eastman svého konstruktéra Franka Brownella, aby navrhl nejlevnější fotoaparát a zároveň zachoval efektivitu a spolehlivost. Eastman si dobře uvědomoval, že pokud bude nízká cena fotoaparátu, tak fotografování zaujme více lidí a hlavně děti, čímž si zajistí dobré jméno a velký odbyt. Frank Brownell začal s návrhem a jako nejlevnější materiály zvolil lepenku, dřevo s imitací kůže a poniklovaný plech. V únoru roku 1900 spatřil světlo světa skříňkový fotoaparát Kodak Brownie s cenou $1. Ve své výbavě měl jednoduchou čočku ve tvaru menisku, svitkový film typu 117 a závěrku s časy 1/35 resp. 1/50. Jméno Brownie bylo vybráno podle popularity skřítků, o kterých psal ve svých knihách pro děti kanadský autor a ilustrátor Plamer Cox. Eastman věděl, že většina dětí čte Coxovy příběhy o skřítcích a použil skřítka ve znaku i ve jméně na svém fotoaparátu. Brownie sklidil okamžitý úspěch a za jeden rok prodeje bylo zaznamenáno 100 000 prodaných kusů. Bohužel použití levných materiálů bylo vykoupeno kvalitou zpracování a reklamace na účet Kodaku na sebe nenechaly dlouho čekat. Použitá lepenka na zadním krytu se rychle opotřebovala, a tím způsobila netěsnost s následným propouštěním nežádoucího světla až k filmu. Konstruktéři to vyřešili tím, že zadní kryt opatřili kovovou petlicí, a vše bylo v pořádku. V každém případě měl Eastman nejlevnější fotoaparát pro všechny a právě model Brownie mu zajistil dobrou tržní výhodu.

Kodak Brownie (1900)

V době uvedení Brownie originálu ještě Eastman nevěděl, že se Kodak Brownie stane synonymem populární fotografie na dalších 80 let. Brownie se dočkal ještě mnoha modifikací, kde další přišla hned o rok později, tedy v roce 1901. Byl jím Kodak Brownie 2 s rotační závěrkou v odolnějším boxu a filmem typu 120. Cena se zvedla na $2, ale přesto šlo o velmi levný a pohotový přístroj. Pozdější modifikace Brownie 2 přidaly další nové vlastnosti, nové typy filmů nebo výběr barevných variant. Zajímavým modelem byl skládací Kodak Brownie Stereo z roku 1905, který využíval stereoskopický svitkový film typu 125, dva menisky s achromatickou korekcí a automatickou vzduchovou závěrku. Cena tohoto přístroje byla $12. Samozřejmostí bylo barevné pouzdro se znakem skřítka. Toto označení Kodak využíval asi 10 let, ale skřítek v názvu zůstal a stejně tak i prodejní úspěšnost celé série. Zdroje hovoří o tom, že řada Kodaku Brownie 2 byla nejrozšířenější a nejúspěšnější ze všech modelových řad Brownie.

Kodak Brownie Stereo(1905)

Ještě téhož roku, tedy 1905, byla uvedena třetí řada Brownie a prvním modelem byl skládací fotoaparát Brownie 3 Model A. Šlo o pěkný fotoaparát podobný Brownie Stereo. Zvenku dřevěné tělo pokryté imitací kůže s kováním. Uvnitř čočka s achromatickou korekcí, rychlá závěrka, posuvné ostření s automatickým zámkem a film typu 124. Cena přístroje byla $9 s celkovou produkcí 98 000 kusů. Značení modelových variant pokračovalo podle abecedy, tedy Model B, C, D a dále použitím písmena za číslem řady. Nejvyšším modelem třetí řady byl skládací Kodak Autographic Brownie 3A z roku 1916. I zde byla použita jednoduchá achromatická čočka, tělo s imitací kůže, rychlá závěrka s kuličkovým ložiskem a svitkový film 122. Cena základního modelu se držela na pěkných $10. George Eastman se vždy držel pravidla, udržet co nejnižší cenu při zachování maximální spolehlivosti fotoaparátů. Produkce tohoto přístroje trvala rovných 10 let a podle zjištěných informací bylo jen do konce roku 1921 prodáno více jak 2,5 miliónů kusů Kodaku Brownie.

Kodak Brownie 3 Model A (1905)

Kodak Autographic Brownie 3A (1916)

Dalšími skřítky byla řada Scout, kterou odstartoval v roce 1932 skříňkový Kodak Boy Scout Brownie s filmem 120. O rok později jej následoval Kodak Six-20 Boy Scout Brownie s filmem 620. Kromě jiného typu filmu se tito skautíci lišili designem a cenou. Zajímavé bylo použití grafického symbolu skauta na obalu fotoaparátu. Modelů řady Six bylo ještě mnoho a my se k nim ještě později vrátíme. Od zažitého designu skříňkových a rozkládacích těl se lišil plastový fotoaparát Kodak Baby Brownie z roku 1934. Tento malinký dětský fotoaparát používal svitkový film typu 127, jednu meniskus čočku a rozkládací hledáček. Lákavý byl nejenom nový revoluční vzhled, ale také příjemná cena $1. Exportní model z roku 1936 měl navíc tlačítko pro časovou expozici. Dalšího vylepšení se dočkal Baby Brownie Special z roku 1939, který se mohl pochlubit vestavěným hledáčkem a spolu se svým inovovaným starším bratříčkem úspěšně reprezentoval Kodak na světové výstavě v New Yorku.

Kodak Six-20 Boy Scout Brownie (1933)

Kodak Baby Brownie Special (1939)

V roce 1940 byl uveden Kodak Six-20 Flash Brownie, který jako první fotoaparát Kodaku používal synchronizaci blesku. Přídavný blesk poháněly dva 1,5 V akumulátory. Samozřejmostí se stal vestavěný hledáček, rotační závěrka s rychlostmi I, B a naopak novinkou bylo kovové tělo potažené kůží. Rozsah ostření bylo možné nastavit 5 resp. 10 stop nebo nekonečno. Na následujícím náhledu vidíte dva téměř identické fotoaparáty a v podstatě máte pravdu, ale pár rozdílů tam přeci jen je. Nebojte se, nejde o žádnou hru, hledejte 10 rozdílů. Vlevo je popisovaný Six-20 Flash Brownie, vyráběný v letech 1940 – 1946, a vpravo je Brownie Flash Six-20, vyráběný v letech 1946 - 1954. Nejde o překlep, skutečně jen přehozením slov v názvu vznikl nový model tohoto skřítka. Kromě označení na čelní straně si můžete všimnout, že mladší sourozenec má ovládací kolečko z hliníku a matné odrazné zrcátko na blesku. Stejně zajímavý osud potkal v roce 1941 i hezký skříňkový Kodak Brownie Target Six-20 resp. Target Brownie Six-20 se 2 hledáčky.

Vlevo Six-20 flash Brownie (1940)
Vpravo Brownie Flash Six-20 (1946)

V sérii Six-20 a Six-16 bylo ještě několik variant, ve kterých převažovaly hlavně skříňkové typy. Hlavní rysy byly vždy stejné, jako velikost těla nebo 2 hledáčky atd. Odlišné byly jen vyšší modely, které již měly např. synchronizační kontakty pro přídavný blesk. My se budeme věnovat jejich nástupci, který byl ve své době velmi oblíben. Jde o modelovou řadu Hawkeye, která byla uvedena v roce 1949. Plastový Brownie Hawkeye ve tvaru krychle se zaoblenými hranami a vroubkatým povrchem doslova lákal ke svému uchopení. Používal film typu 620, jasný hledáček, ostření od 2 m do nekonečna a jeho originální cena byla $5,50. O rok později jej vystřídala verze s přídavkem Flash s možností připojit hned dva druhy blesku, ovšem bez synchronizace. Mnozí kutilové si Hawkeye upravili podle svého a na internetu lze najít spoustu návodů na jeho úpravy, např. jak použít mnohem dostupnější film typu 120.

Kodak Brownie Hawkeye Flash a jeho vnitřní mechanismus závěrky (1950)

Jednoznačně populárním skřítkem byla řada Kodak Brownie 127, která se dočkala třech různých modifikací a několika miliónů prodaných kusů. První typ byl uveden v roce 1952, druhý v roce 1959 a pro svou velkou úspěšnost v roce 1965 i třetí. Na první pohled se první dva typy od sebe lišily jen mírnou změnou v designu, ale už na druhý pohled bylo vidět, že větší hledáček u novějšího typu bude velkou výhodou. Oba měly společný typ svitkového filmu 127, na který bylo možné pořídit 8 snímků 6 x 4, čímž mohly plně uspokojit potřeby např. krajinářů. Naopak pro portrétní fotografii byl první zcela nevhodný, protože ostření ve střední vzdálenosti nepracovalo zcela ideálně a kresba ztrácela na detailech. Zcela odlišnou cestou se vydal třetí model, který sice používal stejný typ filmu, ale umožnil 12 snímků o rozměru formátu 4 x 4. Odlišné bylo také šedivé tělo, na kterém byl umístěn konektor pro připojení blesku.

Kodak Brownie 127 (1952)

Kodak Brownie 127 (1965)

Prvním fotoaparátem Kodak, který měl vestavěný blesk, se v roce 1954 stal Brownie Starflash. Starflash sdílí stejné charakteristické rysy, jako měl Brownie Starlet, např. film 127 (4 x 4) nebo čočku Dakon. V horní části těla byl základní elektrický obvod pro funkci blesku a stejně tak i prostor pro baterie. Blesk byl sice integrován, ale jednoduchým způsobem se nechal oddělit. Jeho odrazné zrcátko bylo vyrobené z plastu, který byl pochromován. Tento způsob byl bohužel velmi náchylný na poškrábání nebo prasknutí. Nicméně šlo o dobře vybavený přístroj, který za slušnou cenu poskytl dobré výsledky. Pro úplnost ještě dodejme, že Starflash byl produkován ve více barevných variantách. Základní byly: modrá, černá, bílá a později ještě červená a reklamní s potiskem Coca-Coly. V roce 1965 byla výroba Kodaku Brownie Starflash ukončena.

Kodak Brownie Starflash (1954)

Úspěšným fotoaparátem s celkovým prodejem deseti milionů kusů během pěti let se může pochlubit automatický Kodak Brownie Starmatic z roku 1959 a jeho aktualizovaná verze Brownie Starmatic II z roku 1961. Plastické tělo ukrývalo optický hledáček, objektiv Kodar f/8 s pevným ohniskem a zabudovaný expozimetr. Samozřejmostí byla automatická expozice. Možná to vypadá složitě, ale opak je pravdou, ovládání Starmaticu bylo stejně jednoduché jako doposud. Na horní straně byly dva číselníky, jeden pro přepnutí auto / manuál s nastavením EV 12 - 16. Druhý číselník sloužil pro nastavení hodnoty ASA (32 - 125). O změně expozice informoval jednoduchý ukazatel v hledáčku, který oznámil, že pro dobrou expozici bude nutné použít blesk. Žádný problém nebyl, ani když svou službu vypověděl selenový článek, protože hodnoty expozice bylo možné nastavit ručně. Starmatic byl mimořádný a důmyslný fotoaparát, a i přes svou tehdy vysokou cenu $34.50, si získal velkou popularitu.

Kodak Brownie Starmatic (1959)

Rodinu skřítků zakončil v roce 1966 Kodak Brownie Fiesta R4. Jeho nepříliš hezké šedé plastové tělo zdobila přední strana se stříbrnými proužky kolem objektivu a připojený čtvercový blesk. Jeho další parametry se nijak zvlášť nevyjímaly ze zažitého standardu při použití svitkového filmu typu 127 pro 12 snímků o rozměru 4 x 4 cm a čočku meniskus f/11. Zajímavý byl právě použitý blesk, který dovolil jeho libovolné natáčení na stranu. Brownie Fiesta byl populární až do 80 let. Mnoho originálních skřítků už bylo rozbito nebo jednoduše podlehly zubům času, ale věřte nebo ne fotoaparáty Kodak Brownie jsou výjimečně používány ještě dnes. Jistě možná jen rekreačně nebo ze zvědavosti, ale když prohledáte webové stránky, tak naleznete snímky i z 21. století, které pořídil právě některý Brownie.

Kodak Brownie Fiesta R4 (1966)

Standard 35mm

Po velké záplavě populární středo formátové série Brownie se pojďme podívat také na jejich kinofilmové sourozence. Prvopočátky formátu 35mm sahají zpět do roku 1889, kdy T. A. Edison a Laurie Dickson upravili Eastmanův svitkový 70mm film. Pouhým rozdělením na polovinu získali logicky 35mm. Důležitý krok nastal v prosinci 1931, kdy Kodak koupil německou společnost Nagel Werk. Její zakladatel Dr. August Nagel, který pracoval např. pro Zeiss Ikon, zde vyráběl své fotoaparáty pod značkou Nagel. Vedle amatérských přístrojů Brownie z USA se v německém Stuttgartu roku 1934 rozjela výroba profesionální třídy fotoaparátů. Prvním 35mm fotoaparátem Kodak byl Kodak Retina ze stejnojmenné slavné série, která obsahovala rovných 25 modifikací. Některé z nich si zde představíme.

Kodak Retina s typovým číslem 117 spadal do skupiny sklápěcích fotoaparátů resp. sklápěcích objektivů. Použitých objektivů bylo hned několik, ale začněme od začátku. Retina 117 z roku 1934 používala německý objektiv Schneider Kreuznach Xenar 50mm, f/3.5 a závěrku Compur & Compur-Rapid s rychlostmi T, B, a 1 - 1/300s. Retina 117 byl dobrý fotoaparát s dobrou kvalitou za přijatelnou cenu $57,50. Jeho produkce trvala sice pouhý rok, ale s úctyhodným počtem 60 tisíc vyrobených kusů. Mírně vylepšenou verzí byl Retina 118 s automatickou prevencí dvojí expozice. Sto osmnáctka byla dostupná se dvěma objektivy, buď Schneider Kreuznach Xenar 50mm, f/3.5 nebo Zeiss Tessar 50mm f/3.5. Jeho ostatní parametry už byly stejné.

Kodak Retina (1934)

Řada sklápěcích fotoaparátů Retina I byla vyráběna v letech 1936 - 1960 a obsahovala 9 různých variant. Oblíbeným fotoaparátem byl stylový Kodak Retina I typ 148 z roku 1939. Hlavní změnou proti předchůdcům byl design, kterému více slušela chromová horní strana těla, na které bylo i počítadlo snímků. Použitým objektivem byl Kodak anastigmat Ektar 50mm f/3.5. Další modely přinesly např. větší hledáček, ale většinou se jednalo jen o menší kosmetické změny. V řadě Retina II, která byla vyráběna v letech 1936 - 1964 jmenujme třeba Retina IIc typ 020 z roku 1954. Nula dvacítka se mohla pochlubit možností výměny objektivu i přesto, že šlo o rozkládací model. Standardním objektivem byl 50mm f/2.8 Schneider Retina-Xenon nebo volitelně 35mm f/5.6 a 80mm f/4 Scheider a Rodenstock. Samozřejmě volitelné bylo i další příslušenství jako filtry, blesky, atd.. Retina IIc byl velmi kladně hodnocen a často označován jako vrchol Kodakovy kvality fotoaparátů. Jeho celková produkce dosáhla během 3 let 136 000 kusů.

Kodak Retina I typ 148 (1939)

Kodak Retina II typ 020 (1954)

První zrcadlovka Kodak

Vývoj zrcadlovky z Kodaku začal již koncem padesátých let, kdy zákazníci od fotoaparátů požadovali něco více. Chtěli přesně vidět, co fotografují, makro-snímky a nekomplikovanou možnost výměny objektivů. O dalším osudu profesionálních přístrojů tak bylo rozhodnuto. První zrcadlovkou z německého Stuttgartu byl v roce 1958 Kodak Retina Reflex s kódovým číslem 025. Z výměnných objektivů byly k dispozici stejné, jako měl Retina IIc resp. IIIc s dálkoměrem, tedy v rozsahu 35, 50 a 80mm. Pro modely Retina IIIs a Reflex S byla o rok později přijata nová bajonetová patice Deckel, která umožnila řadu objektivů značně rozšířit. Toto rozhodnutí bylo považováno za skvělý tah Kodaku a hlavní chvála směřovala ke zlepšení optického výkonu. Jen pro úplnost dodejme, že německá společnost Deckel je výrobce nového bajonetu a použité závěrky Compur.

Kodak Retina Reflex (1958)

Retina Reflex S z roku 1959 je postavena na těle Retina IIIs s dálkoměrem včetně závěrky Synchro-Compur (B, 1 - 1/500) a selenového článku. Protože oba používaly bajonet Deckel, bylo možné v Reflexu S používat objektivy z Retiny III a do jisté míry i obráceně. Ostatní parametry byly již standardní. Zvláštností bylo podivné ovládání, kdy se rychlost závěrky ovládala na tubusu objektivu, ale ovládání clony nikoliv. Clona se nastavila pomocí číselníku na spodní straně těla fotoaparátu. Vrcholovým modelem v řadě zrcadlovek Reflex byl Retina Instamatic Reflex s typovým číslem 062 z roku 1968. Plně elektronická závěrka Compur (20 - 1/500), priorita clony a AE počítání, to byly hlavní parametry tohoto profesionála. Mnozí říkali, že až do uvedení Instamaticu Reflex to s Kodakem šlo z kopce, ale teď už je to jinak. Ano, šlo o pěkný a propracovaný fotoaparát, ale zrcadlovky Reflex nemohly jak kvalitou, tak ani cenou v žádném případě soutěžit s japonskou invazí SLR. Následkem toho byla série Retina Reflex začátkem roku 1970 ukončena.

Kodak Retina Reflex S (1959)

Kodak Retina Instamatic Reflex (1968)

Fotoaparáty Kodak řady Instamatic vždy znamenaly výkonné přístroje s automatickými funkcemi a my u této populární řady, která měla více jak 30 modelových variant, ještě chvíli zůstaneme. Jednotlivé modely lze rozdělit do šesti úrovní: základní - 44, 50, 100, 104, 124, X- 15, X-15F. Základní s počítáním - 300, 304, 134, 314, 333X, X- 30, X- 35, X- 35F. Pružinový pohon - 150, 154, X-25. Pružinový pohon s měřením - 400, 404, 414, X-45. Systém měření s dálkoměrem - 324, 700, 714 a s motorovou jednotkou navíc - 800, 804, 814, X-90. Pro tuto sérii Kodak použil méně nákladný nový formát 126, který dovolil udržet doslova kapesní rozměry. Začalo to plastovým kompaktním tělem s fixním ohniskem a na konci už bylo ocelové tělo s automatickou expozicí a motorovým pohonem. Od roku 1963 do 1976 bylo prodáno více než 50 milionů těchto přístrojů. Zajímavostí byla reakce japonských výrobců, kteří se chtěli na formátu 126 tak trochu přiživit, ale fotoaparáty Kodak byly vždy levnější.

Kodak Instamatic 133 (1968)

Kodak Instamatic 814 (1968)

Instantní Kodak

Tak zvaná instantní fotografie byla doménou společnosti Polaroid a jejího zakladatele Edwina Herberta Landa. Další výrobci, jako Konica, Minolta, Kodak a později Fujifilm se snažili tuto instantní technologii napodobit. Většinou šlo o neslučitelné fotoaparáty s polaroidovými přístroji a filmy, ale byl to právě Kodak, který jich vyrobil nejvíce a také se polaroidu nejvíce přiblížil. Právě tím si Kodak přitáhl smyčku kolem krku. Společnost Polaroid na Kodak podala žalobu na základě zásahu do patentového práva. Po dlouhém soudním sporu musel Kodak roku 1986 okamžitě ukončit výrobu instantních fotoaparátů a zároveň i veškerou podporu pro zákazníky. Přesto stihl vyrobit velkou řadu těchto fotoaparátů a je mou milou povinností vám alespoň některé z nich představit.

Kodak EK4 (1976)

Prvním instantním fotoaparátem Kodaku byl Kodak EK4 z roku 1976, tedy 30 let po vynálezu E. H. Landa z Polaroidu. V plochém těle se ukrývala automatická expozice, tři motivové programy (portrét, skupinka a krajina) a indikace správného zaměření v hledáčku. Použitým filmem byl jakýsi balíček s typovým označením PR10 ASA 150, který byl využit i později pro úspěšnou instantní řadu Colorburst. Na jednu sadu bylo možné pořídit 10 snímků. Zajímavého vzhledu se dočkal v roce 1978 instantní Kodak Happy Times, který byl reklamním fotoaparátem Coca-Coly a nesl pouze její logo. Happy Times spolu s EK2 a Kodakem Pleaser byly hezké fotoaparáty a jsou velkým přínosem pro sběratele, kteří pátrají po celém světě, aby měli některý z nich ve své sbírce. Všechny tři modely sdílely stejný filmový balíček typu PR10, pevný objektiv 100mm f/12.7 a automatickou kontrolu expozice. Fotoaparátů Happy Times Coca-Cola bylo vyrobeno celkem 25 000, ale nijak velký úspěch to nebyl, a dokonce se značná část vrátila zpět do Rochestru.

Kodak The Handle resp. EK2 (1977)

Kodak Happy Times (1978)

Instantní řada fotoaparátů Colorburst (pro Evropu EK) měla 6 různých modifikací a číselné značení tedy: Colorburst 50, 100, 200, 250, 300 a 350. Hlavním vylepšením proti předchozím modelům bylo automatické vysunutí exponovaného snímku, tedy už žádné kličky, resp. páčky. Nejvyšší modely – 300 a 350, jejichž dominantou byl velký výsuvný blesk, využívaly objektiv 135mm a automatickou závěrku s rychlostmi 1/20 - 1/300. Celá řada Colorburst s filmem typu PR10 byla i díky nepříliš vysoké ceně od $45 do $96 velmi populární.

Kodak Colorburst 250 (1979)

Kodak Colorburst 300 (1978)

Poslední řadu instantních fotoaparátů tvořila řada Kodamatic. My se rovnou podíváme na poslední model Trimprint 940. Původní název byl Kodamatic 940 a následně změněn na Trimprint. Jeho parametry byly celkem standardní. Objektiv s pevným ohniskem 100mm f/12,5 a závěrka s pracovním rozsahem 1/15 - 1/250s. Hlavní změnu představoval použitý film HS144, který využívala celá řada Kodamatic. Na HS144 se vešlo 10 snímků stejně jako v případě PR10, ale tím rozdílem byla velikost jeho formátu. HS144 totiž využíval formát 4 x 5, tedy stejný jako originální Polariod. Možná právě toto už nemohl Polaroid dále přehlížet a zahájil okamžitou zkázu instantních fotoaparátů Kodak. Za desetiletou produkci instantních Kodaků se celkový prodej vyšplhal až na 16,5 miliónů kusů.

Kodak Kodamatic 980L (1982)

Kodak Trimprint 940 (1984)

Jednorázovky

Devadesátá léta pro mnohé výrobce fotoaparátů znamenala velký závod o první příčku na trhu a boj o zákazníka. Zatímco se japonští výrobci snažili zaujmout svými méně či více vybavenými zrcadlovkami, Kodak se vydal cestou jednoduchých a levných kompaktů. Roku 1990 byla uvedena hvězdná série kompaktů Kodak Star, jejíž pětiletá produkce obsahovala 18 různých variant, a spolu s ní i série jednorázových kompaktů Kodak Fun. Série Star byla zaměřena spíše na pokročilé amatéry, kteří od kompaktu chtěli trochu více. Např. nenápadný, malý STAR 110 nebo STAR 1035ZD a STAR Zoom 105 s transfokátorem a rychlým motorem nabídly svým majitelům vše potřebné pro každodenní použití nebo jako druhý fotoaparát k zrcadlovce. Série jednorázových fotoaparátů Fun je využívána ještě dnes např. na dovolené, kde máte dobrou šanci o fotoaparát přijít. Jejich kvalita není nejlepší, ale poskytují věrnou barevnou produkci, a navíc si lze vybrat z velké nabídky variant (jako panorama, portrét, vodotěsná těla, atd). Dnes jsou v dodávce většinou s filmem ISO 800 na 27 snímků.

Kodak Star 110 (1993)

Kodak Fun (1994)

Poslední kinofilmy

Kinofilmových kompaktů Kodaku bylo ještě mnoho a nechala by se o nich napsat velká spousta stránek. My si krátce popíšeme poslední dvojici kompaktů z Kodakovy pestré nabídky. Prvním adeptem je Kodak Advantix C750 z roku 2000. Jeho krásný design a kvalita zpracování ještě více podtrhuje jeho dobré parametry. Dva a půl násobný transfokátor a filmový formát APS zajistily jeho kvalitní snímky, i když menšího rozměru. Ocenitelnou funkcí je bezesporu šetřící mód, kdy se fotoaparát při nečinnosti sám vypne. No řekněte sami, není krásný?. Druhým kandidátem je Kodak KE115 Zoom z roku 2003, který je také velmi slušně vybaven. Jeho předností je 3 násobný transfokátor 38 - 115 mm, inteligentní převíjení filmu, dioptrická korekce, zadní informační LCD a další skvělé parametry. Kinofilmové kompakty Kodak byly a jsou velmi kvalitní, a společnost Kodak si díky nim na trhu vydobyla silné postavení.

Kodak Advantix C750 (2000)

Kodak KE115 Zoom (2003)

Cesta k digitálům Kodak

Chceme-li jít úplně na začátek, musíme se vrátit zpět až do roku 1973. Už tehdy nové fotoaparáty Kodak vyžadovaly jistou elektronickou znalost a bylo potřeba přijmout zkušené elektrotechniky. Právě v tomto roce se do týmu v Rochestru společnosti Kodak připojil elektroinženýr Steven Sasson, který byl ihned přidělen do výzkumné laboratoře. Zpočátku pracoval v malé skupince lidí, kteří dělali všechny druhy práce – jako diagnostiku, hledání závad a pokročilé návrhy výrobků. Jednoho dne dostal od svého nadřízeného Garetha Lloyda zajímavý úkol: „ Podívejte se na přicházející technologii CCD, zdali bychom ji mohli použít pro zobrazení “. Sasson nejprve odmítal, ale nakonec byl rád, že bude pracovat s elektronikou, a vyhne se tak mechanickým složitostem. Na celý projekt měl velmi malý rozpočet a musel začít doslova od „píky“.

Steven Sasson

Hned na začátku ho trápila otázka, jaký má použít objektiv. Sešel do spodního patra ke kolegům, kteří dělali objektivy. Ze stolu jim ukradl objektiv z Kodaku XL55, což byla kamera pro 8 mm film. Na připomínky kolegů jen odpověděl: Já potřebuji jen objektiv, chlapi, já nepotřebuji nový design. Po roce výzkumu mohl představit první hrubý černobílý obrázek, který pořídil obrazový snímač CCD 100 x 100 obrazových bodů (0.01 Mpx) zabudovaný v 3,5 kg vážící konstrukci, velikosti topinkovače. Teď chyběl jen přístroj, který by obrázek dokázal reprodukovat. Stevenovi se ihned zrodila myšlenka, jak jednoduše vyfotit a zobrazit na televizním přijímači. Vzal tedy svůj topinkovač, pardon fotoaparát do konferenčního sálu a vysvětlil, o co šlo. Digitální záznam jednoho obrázku se nahrával na kazetu a trval 23 sekund. Potřebujeme přístroj, do kterého dáme kazetu a on bude reprodukovat obrázek. Výsledkem byla mikroprocesorová jednotka, jejíž základem byl 8bitový čip Motorola 6800. Právě Motorola měla k dispozici systém zvaný EXORcisor, který měl sběrnici, jejíž úpravou bylo možné číst a následně reprodukovat obrázky z kazety na obrazovku televize.

První prototyp digitálního fotoaparátu (1975)

Demonstračních ukázek prototypu digitálního fotoaparátu bylo ještě několik, ale nikdy pro přední firmy. Ptali se Sassona, jestli z toho může být spotřební produkt. Sasson provedl kalkulaci na základě Mooreova zákona a řekl: za 15 až 20 let. Svým odhadem byl velmi blízko. V roce 1978 byl Sassonovi a Lloydovi udělen patent za digitální fotoaparát. Po nezájmu přihlížejících byl prototyp schován a navždy se po něm slehla zem. Už nikdy nebyl vystaven, až jednou v roce 2001. Byl to jakýsi druh zapomenuté kuriozity a lidé to vnímali jako něco dost zajímavého. Po uložení prototypu se Sasson odhodlal dalšímu výzkumu – jak vyrobit elektricky měnitelnou paměť určenou ke čtení. Jeho další aktivity směřovaly k návrhu schématu na digitální elektroniku s mikroprocesory. Na otázku, jak by shrnul více než 30letou práci pro společnost Kodak, odpověděl: Po všechny ty roky práce v Kodaku to pro mě byla velmi dobrá zkušenost. Mohl jsem prožít všechny vývojové trendy. Když se díváte vpřed, je to úžasné a zdá se to tak daleko. Když se díváte vzad, je to tak rychlé.

První digitální zrcadlovka Kodak

Roku 1991 Kodak veřejnosti představil tzv. Digital Camera System (DCS). Šlo o první digitální zrcadlovku DCS 100, postavenou na kinofilmovém těle Nikonu F3 a upravenou motorovou jednotkou MD4. Než začneme s popisem, ještě se pozastavíme nad samotným DCS 100. Původně se fotoaparát jmenoval jen DCS a pod stejným názvem byl i prodáván, ale pro následné zmatky v názvu došlo po uvedení dalšího modelu k jeho přejmenování na DCS 100, tedy po uvedení DCS 200. Kodak DCS 100 používal vlastní senzor CCD 1.3 Mpx spolupracující s oddělitelnou digitální datovou jednotkou (s 200MB 3.5" SCSI pevným diskem), která byla s tělem Nikonu propojena kabelem. Upravená motorová jednotka měla na starosti 8bitovou konverzi do datové jednotky. O potřebnou energii se staral dobíjecí akumulátor nebo 12 V AC adaptér.

Kodak DCS 100 (1991)

V roce 1992 Kodak oznámil spojený výzkum se společností Canon, Fuji, Minolta a Nikon s cílem vyvinout pokročilý fotografický systém. Na přelomu roku 1992/93 Kodak uvedl další digitální zrcadlovku DCS 200. Původní DCS 100 byl svým způsobem revoluční přístroj a pro reportážní fotografii více než dobrou volbou. Kvalita sice nebyla nejlepší, ale hlavní omezení představovala přídavná datová jednotka. Toto vyřešil právě nový DCS 200, který byl také založen na těle Nikonu, tentokrát modelu F801. Snímací čip CCD 1.54 Mpx umožnil pořídit snímky o velikosti 1524 x 1012 px. Záznam probíhal na integrovaný 80MB pevný disk, tedy už žádný další přístroj navíc. Kodak DCS 200 následoval v roce 1994 DCS 410 a jeho aktualizovaná verze DCS 420 a v roce 1995 ještě DCS 460 postavené na těle Nikonu F90. Záznam sice probíhal na mnohem přívětivější PCMCIA karty, ale stále šlo o těla jiných výrobců a vedle kinofilmových těl Nikon, Kodak využíval i těla Canonu.

Snímací čip CCD DCS 200 nahoře DCS 460 dole

Kodak DCS 460 (1995)

V červenci roku 1995 Kodak uvedl ekvivalentní verzi k Nikonu, založenou na těle Canon EOS-1n pod názvem DCS 1 a menšími úpravami ještě DCS 3 a 5. Jednotlivé verze se lišily v době výdrže, kde DCS 1 zvládl 150 snímků na jedno nabití, kdežto DCS 5 už rovný 1000 snímků. Další změny byly v použití různě velké matnice. Pro všechny pak bylo společné, že v zadní části nebyl žádný náhledový LCD, pouze informační, stejně jako na DCS 400 z Nikonu. Větší komfort přinesl až Kodak DCS 520 a DCS 560 s 2 resp. 3 mil. Mpx z roku 1998. Jejich základem bylo opět tělo EOSu-1n, ale přeci jen už šlo o mnohem vybavenější digitální zrcadlovku. Kvalitní LCD, rozhraní IEEE 1394 a další skvělé parametry, kterými disponoval originální EOS, včetně veškeré kompatibility objektivů. Opět musím trvat na připomínce, že stále šlo o těla druhých výrobců a to ještě po dlouhou dobu, hlavně v případě těl Nikon. Na druhou stranu zde byla i výhoda v nižší ceně proti plnokrevníkům daných výrobců, která se projevila hlavně u dalších profi modelů, např. Kodak DCS 14n z roku 2003.

Kodak DCS 3 (1995)

Kodak DCS 520 (1998)

Populární EasyShare

Populární řadou digitálních kompaktů Kodak EasyShare dnešní článek ukončíme. Nejdříve si ale řekněme, co vlastně systém EasyShare znamená. Jde o ucelený celek složený z jednotlivých částí, které mají za úkol co nejvíce zjednodušit a urychlit zpracování snímků všem uživatelům a hlavně úplným amatérům, kteří nemají žádné hlubší znalosti. V obsáhlém portfoliu systému EasyShare jsou kromě fotoaparátů i dokovací stanice, díky kterým lze snímky jednoduše odeslat do PC, fototiskárny bezdrátovou sítí a v neposlední řadě také kvalitní software, který vše obstará (téměř) automaticky. Společnost Kodak a jeho zakladatel George Eastman se už od samého začátku snažil co nejvíce usnadnit ovládání fotoaparátů pro začátečníky a ve stejném duchu se nese i celý systém EasyShare.

Dokovací stanice EasyShare

Tiskárna EasyShare 500

Série digitálních kompaktů EasyShare je rozdělena do několika dalších skupin, které se od sebe liší zejména podle cílové skupiny pro kterou jsou určeny. Vyjmenujme si alespoň některé z nich. Řada EasyShare-One obsahuje pouhé dva modely, ale za to se může pochlubit prvenstvím vestavěné technologie Wi-Fi v digitálním fotoaparátu. Řada C, neboli „zaměř a fotografuj“ je přímo určena naprostým laikům, kteří nemají žádné větší nároky, ale naopak ocení hlavně jednoduché ovládání. Řada M nabízí ultra-kompaktní stylové low-end přístroje poskytující maximální volnost a zábavu. Řada Z dávává najevo, že jde o výkonné fotoaparáty s větším rozsahem transfokátoru a cílovou skupinou budou pokročilejší uživatelé, kteří chtějí pomocí manuálního režimu nějak ovlivnit výslednou expozici.

Kodak EasyShare C875 (2006)

Kodak EasyShare M853 (2007)

Řada V se vyznačuje skutečnými kapesními rozměry a kvalitou zpracování s dávkou inovace. Nemůžu odolat a musím se pozastavit u krásného dvojobjektivu V570 a jeho nástupců, kteří jsou doslova chloubou mezi kompakty. Tento širokoúhlý krasavec s nerezovým čelem, ale není pro každého. Jen širokoúhlý objektiv už značí, že fotoaparátu budou lépe vyhovovat spíše krajinářské záběry. Jako poslední je nejpokročilejší řada P (Performance), která nabízí jak ultrazoomy, tak funkcemi nabité elektronické zrcadlovky, jako např. P880. Nebudeme si jednotlivé kompakty dále popisovat. Veškeré důležité informace si můžete kdykoliv vyhledat na oficiálních stránkách Kodak.

Kodak EasyShare V705 (2006)

Kodak EasyShare P880 (2005)

Použité objektivy

Nakonec si řekněme něco k používaným objektivům značky SCHNEIDER-KREUZNACH. Řada z vás se jistě ptá, proč vlastně na objektivech není značka Kodak, tak jako u japonské konkurence. Jde o to, že SCHNEIDER-KREUZNACH je uznávaným výrobcem kvalitní optiky a úzce spolupracuje s Kodakem již od roku 1934, kdy byla uvedena série Retina. Jak víte, kvalitní optika fotoaparátu je jeho nejdůležitější součástí, která je zodpovědná za kvalitu snímku a to SCHNEIDER-KREUZNACH splňuje, tak proč to měnit. Vzpomeňme např. na úspěšný Variogon. Dalším důvodem je také nižší cena proti konkurenci a to se také počítá.

Závěrem

Společnost Kodak se řadí k nadnárodním společnostem, jejichž značka je uznávána po celém světě a jejíž zakladatel George Eastman nám zde zanechal velké dědictví, které bude navždy protínat naše každodenní životy. Její celkové portfolio je velmi pestré a možná by bylo nejlepší vydat rovnou knihu, ale snad jsem vám mohl alespoň částečně přiblížit historii dalšího fotografického velikána. Přeji všem příjemný zbytek léta.