LCD displej - přínos nebo přítěž? - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

20. března 2000, 00.00 | Barevný LCD displej je jedním z identifikačních znaků digitálních fotoaparátů. Je tento zobrazovač v praxi užitečný nebo se jedná jen o nezbytný doplněk na nějž jsme si prostě zvykli?

Každé odrostlejší dítě dnes ví, že foťáky opatřené LCD displejem jsou digitální, a zmíněná technická vymoženost je dobrá hlavně pro prohlížení nasnímaných fotografií. Zběhlejší osoba je poučená o možnostech manipulace se snímky typu mazání, slide show, nastavování parametrů DPOF apod. Oba pak vědí, že LCD displej lze také použít jako elektronický hledáček při samotném fotografování. Dalo by se říci, že se jedná o vlastnosti všeobecně známé a další řeči kolem této problematiky jsou více méně nudné. Domnívám se však, že brutální technologický vývoj v oblasti digitální fotografie nás naučil přijímat její vymoženosti s přezíravou samozřejmostí, která občas dokáže nasadit klapky na oči. Podstatné pak uniká, aniž bychom si uvědomovali jeho pravý význam. Dost však suchého filozofování a pojďme na věc.

Kompakt jako zrcadlovka

Čtenářům Grafiky on-line je určitě dostatečně známé, že většina současných dostupných digitálních fotoaparátů je konstruovaná jako kompaktní hledáčkové fotoaparáty. Jako takové trpí charakteristickou vadou, jež se nazývá paralaxa hledáčku (netýká se modelů s hledáčkem opatřeným mikro LCD). Problém spočívá v tom, že optická osa průhledového hledáčku neleží ve stejné rovině jako optická osa objektivu. Při fotografování na vzdálenost čítající několik metrů a více, je paralaxa více méně podružný problém. Ovšem se snižující se předmětovou vzdáleností narůstá odchylka obrazu v hledáčku od skutečného zobrazení snímané scény zachycené objektivem velmi podstatně (i když záleží na konstrukci přístroje - vzdálenosti hledáčku od objektivu). Aby se tento negativní jev v rámci možností eliminoval, jsou v optickém hledáčku vyznačené rámečky pro snímání zblízka. Na ty se však lze spolehnout jen orientačně, a třeba při makrofotografii jsou spíš k ničemu. Koneckonců, článek Jana Březiny Hledáček 3x jinak problematiku hledáčků digitálních fotoaparátů popisuje do podrobností.
Až potud se digitální fotoaparáty neliší od kompaktů na kinofilm. Jenomže třeba právě makrofotografie je v kategorii digitálních fotoaparátů velmi žhavým tématem. Zjednodušeně řečeno, dnes každý druhý digitální kompakt umožňuje zaostření na předmětovou vzdálenost, jež se počítá řádově v jednotkách centimetrů. A právě v tomto okamžiku nastává ta pravá chvíle pro zapnutí LCD displeje. Hledáčkový fotoaparát se rázem začne chovat jako SLR zrcadlovka, protože to, co vidíme na displeji, to bude zachycené na „filmu“ - na paměťové kartě. LCD displej totiž jak známo zobrazuje obraz prošlý objektivem a zachycený snímacím čipem. Tedy do jisté míry věrnou kopii toho, co bude po plném domáčknutí spouště uložené na paměťovém médiu. Ať si o mě myslí kdo chce co chce, ale právě tato vlastnost patří k určitému průlomu v historii fotografie vůbec. Perfektně jsem si to uvědomil v nedávné době. Po delším střídání klasické zrcadlovky s kompaktními digiťáky jsem vzal do ruky kinofilmový kompakt. Nebyl to žádný bakeliťák na jedno použití, byl to velmi slušný foťák s kvalitním zoomem umožňujícím makrosnímání. Tedy makro v rámci možností kinofilmových kompaktů, což obnáší minimální předmětovou vzdálenost kolem půl metru. Výsledky byly slušně řečeno špatné. Všechny fotky snímané na krátké vzdálenosti měly oříznuté podstatné části, prostě učebnicový příklad chyby paralaxy. Aniž bych byl fanatickým příznivcem digitálních fotoaparátů, okamžitě u mě stouply o pěkných pár příček v hodnocení. Shrnu-li předchozí povídání do jedné věty, pak je třeba říci, že hledáčkové digitální fotoaparáty mají díky LCD zobrazovači významnou vlastnost, spočívající v možnosti vidět snímanou scénu tak, jak bude zachycená objektivem.

Není všechno jenom kompozice

Kromě toho, že pomocí LCD displeje vidíme kompozici scény bez paralaxy, přináší použití elektronického hledáčku další výhody. Můžeme kontrolovat barevné podání při nestandardních světelných podmínkách a v případě nutnosti předem zasáhnout manuální volbou vyvážení bílé. Můžeme také kontrolovat zaostření. Ne vždy je na autofocus spolehnutí, a LCD displej je na rozdíl od průhledového hledáčku schopný odhalit špatné zaostření. Bez zajímavosti není ani možnost kontroly nejrůznějších odlesků, počínaje nevhodným nasvětlením, až po vyloženě evidentní blooming. Protože má průhledový hledáček vlastní optickou soustavu, je třeba mít na zřeteli, že zmíněné problematické scény mohou být zobrazované odlišně než objektivem.
Abychom ale byli dostatečně objektivní, je třeba uvést, že používání LCD displeje pro výše zmíněné účely velmi ovlivňuje jeho kvalita. Když jsem napsal, že displej zobrazuje „do jisté míry věrnou kopii“, pak omezení je samozřejmě v kvalitě LCD zobrazovače. Jednoduše řečeno, některé digitální fotoaparáty mají velmi kvalitní displeje, zobrazující s téměř stoprocentní věrností, jiné vykazují menší či větší odchylky. Lze také konstatovat, že celkově kvalitní digitální fotoaparáty bývají obecně vybavené také kvalitním LCD displejem. Jako zástupce je možné jmenovat např. přístroje, pocházející z produkce firem Canon nebo Olympus.

Nic není všemocné

Jestliže jsem o sobě prohlásil, že nepatřím mezi fanatiky digitální fotografie, pak bych měl popsat také nevýhody LCD displejů. Činím tedy teď a zde.
Všeobecně asi nejznámější zápor spočívá ve velké „žravosti“. Provoz digitálního fotoaparátu s aktivovaným LCD displejem je zkrátka energeticky náročný. Při už tak vysoké spotřebě samotných přístrojů je tato negativní vlastnost tím více citelná. Někteří výrobci se snaží energetickou náročnost maximálně snižovat, jako příklad bych uvedl třeba fotoaparát Agfa CL-50. Ta má pomocí technologie SunCatcher možnost při denním světle vypnout umělé podsvícení displeje a nahradit jej přirozeným světlem. Ani toto opatření však není všemocné, a spotřeba je stále vysoká. Pokud to tedy jde, lze jen doporučit používání napájecího zdroje (ateliérová fotografie), když není možné fotoaparát „připojit na síť“, nezbývá nic jiného, než se vybavit potřebnou zásobou akumulátorů.
Byla-li řeč o denním světle, pak to je patrně největším nepřítelem LCD zobrazovačů digitálních fotoaparátů. Ani sebedokonalejší displej nebude dostatečně kontrastní při přímém slunečném osvětlení, a troufám si tvrdit, že v takové situaci je prostě k ničemu. Říkejme si co chceme, ale mírné šero až přítmí, to je to pravé ořechové. Ani úplná tma není ideální. Většina fotoaparátů sice umožňuje zeslabit jas, ale téměř vždy je to na úkor barevnosti a kontrastu. Ponecháte-li jas na hodnotách „normálních“, pořiďte si sluneční brýle. Při delší práci je to skutečně nepříjemné.
Pominu-li skutečnosti, že k displejům je záhodno chovat se nanejvýš slušně a opatrně, a k jejich kladům rozhodně nepatří velikost, či spíše malost, pak zásadní výtku mám k samotným výrobcům. Nejde mi do hlavy, proč při snímání nezobrazují alespoň volitelně všechny(!) displeje takové primární údaje, jako je zaostřovací pole autofokusu a oblast měření expozice. Fotoaparáty, které toto umí by se daly spočítat na prstech jedné ruky, a přitom se jedná o údaje z hlediska fotografa naprosto zásadní.

Co říci na závěr? Pochopitelně, mouchy se najdou na všem. Celkově však hodnotím aplikaci LCD displejů v digitálních fotoaparátech jako záležitost významově obrovskou. Budu rád, jestliže se mi tento dojem podařilo vzbudit i u čtenářů Grafiky, a ještě dodávám: tímto článkem nezatracuji průhledové optické hledáčky. Svoje místo mají a domnívám se, že budou mít i dál. Jsou však o něčem jiném, a o tom tento článek nebyl.