Jaké jsou nejoblíbenější mýty v digitální fotografii? - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

12. března 2010, 00.00 | Řešíte se svým fotoaparátem otázky typu: Jak na měření expozice?, Automat nebo manuál?, Jak správně zaostřit?, Jak na práci s bleskem?, Co vlastně s RAW formátem? nebo: Jaký vliv má technika na výslednou fotku?... Pokud jste si odpověděli alespoň dvakrát kladně, pak je článek určen právě vám! I v digitální fotografii (stejně jako v jiných oborech) existuje mnoho hojně rozšířených mýtů a nepravd, my se nyní podíváme na ty nejpopulárnější!

Relevantní články:

::. Jaké jsou nejčastější chyby, kterých se můžeme dopustit s DSLR?
::. Vybíráme objektiv pro svou DSLR

V každém oboru existuje spousta mýtů, které jsou v lidech hluboce zakořeněny a jejich úspěšné “vymítání” je mnohdy až téměř nadlidským výkonem. Nejinak tomu je i v digitální fotografii. Není žádným velkým tajemstvím, že všechny mýty a legendy pramení především z nedostatku informací nebo informací značně zkreslených. Během redaktorské i lektorské praxe v IDIFu, se s takovými mýty setkáváme dnes a denně. Na základě zkušeností (jak osobních, tak i z řad kolegů) jsme sestavili jakýsi pomyslný TOP10 nejfrekventovanějších pověr, které v dané problematice panují. Jen pro úplnost, nejedná se samozřejmě o žádný oficiální či úplný seznam, následující článek berme spíše jako bližší seznámení s těmi nejběžnějšími a “nejpopulárnějšími” omyly, kterých se amatérští uživatelé nejčastěji dopouští! Umístění jednotlivých “kandidátů” je irelevantní, body nejsou řazeny posloupně (nebo jen v kontextu k předchozímu bodu, kde je přímá spojitost), všechny mají přibližně stejnou váhu a “uživatelskou oblíbenost”.

Ilustrační fotografie

1: Rozlišením by se mělo šetřit
Tvrzení:
"S rozlišením opatrně! Většinou je zbytečné fotit na maximální velikost!"

Současné amatérské DSLR i kompaktní fotoaparáty běžně disponují rozlišením okolo 12Mpix (což samo o sobě přesahuje míru využitelnosti u většiny amatérských fotografů). A s rostoucím rozlišením (počtem obr. bodů - pixelů) roste i datový objem souborů (fotografií). Hlavním argumentem tedy ještě do nedávna logicky byla potřeba úspory místa na paměťové kartě. Ruku v ruce s trendem zvyšování rozlišení jdou však i výrobci karet a běžně již nabízejí kapacity 8GB, 16GB, 32GB, 64GB. Argument “šetření místa na kartě” tedy dnes již sám o sobě neobstojí. Vysoká rozlišení (a jejich následné pružné zpracování) jsou pak spíše otázkou dostatečné rychlosti zápisu karty, popř. velikosti vyrovnávací paměti (bufferu) a výkonu obrazového procesoru. Když už na tomto trendu hledat mouchy, tak spíše z pohledu technologického. Rostoucí rozlišení vs. stále menší čipy (a tím i menší jednotlivé světlocitlivé buňky snímače) představují problém například v kontextu rostoucího digitálního šumu, který spolu se zvyšováním ISO (citlivosti snímače) roste geometrickou řadou. Zachováme-li tedy rozumné nastavení fotoaparátu, je vždy lepší fotografovat do nejvyššího možného rozlišení, protože zmenšovat lze vždy. Naopak vysoká rozlišení jsou jedinou volbou, chcete-li tisknout velkoformátové fotografie (A2 a větší) ba přímo na billboard, popřípadě pokud děláte často výřezy.

Snímač digitálního fotoaparátu

2: RAW formát? K čemu?!
Tvrzení:
"RAW formát je jen výsadou profesionálů! K čemu je amatérským fotografům?"

RAW formát je úžasným prostředkem v digitální fotografii a kdo s ním někdy pracoval, určitě bude souhlasit! Přirovnáme-li jej ke klasické fotografii, lze říci, že RAW je vlastně jakýmsi “negativem” digitální fotografie. Má jak své klady (kvalita, kontrola nad výsledkem) tak i zápory (velký objem, náročné zpracování), ale rozhodně by bylo naprosto zcestné tvrdit, že je jen výsadou profesionálů. Jednoznačně největší výhodou RAWu je luxus naprosté kontroly nad výsledným snímkem (při procesu zpracování) tak i získání maximální možné kvality výstupu. RAW toho dokáže hodně opravit a zachránit (vyvážení bílé, kontrast, sytost, ostrost, lehké expoziční úlety atd.), zároveň však klade podstatně vyšší nároky jak po technické stránce (kapacita paměti, nutnost editačního SW), tak i čistě uživatelského směru (zkušenosti se zpracováním, časová náročnost). Obecně můžeme říci, že RAW je zbytečný na běžné rodinné či dokumentární snímky, naopak má smysl pro všechny fotografie, na nichž vám osobně záleží nebo kde jsou kladeny vysoké nároky na technickou preciznost a věrnost (produktová nebo reklamní fotografie).

RAW editor: DxO Optics Pro 6.1.1

3: Automatika umí, automatika ví
Tvrzení:
"K čemu manuální režimy? Automatika funguje dobře, co chci, to s ní vyfotím (a nemusím při ní řešit clonu/čas)!"

Ano! Automatické režimy současných DSLR (potažmo kompaktů) skutečně fungují korektně a fotoaparát dokáže poměrně přesně “analyzovat” scénu, změřit jas a podle toho adekvátně určit expozici odpovídající daným světelným podmínkám. Ovšem je to stále jen stroj, který pracuje na principu neustálých odhadů a předpokladů, ale především nemá ani ponětí o vašem fotografickém záměru. Lze samozřejmě namítnout, že zde máme ještě scénické režimy! Těmi sice fotoaparátu “napovíme” jakou disciplínu hodláme snímat, ale i tak se stále jedná o ryze automatické volby, pracující na základě pevně (výrobcem) daných algoritmů. Navíc na limity automatických funkcí spolehlivě narazíte ve světelně náročných scénách. Typicky při fotografování silně kontrastních snímků nebo příliš tmavých/světlých scenérií, nám automatické měření běžně naprosto selhává! Proto se nic nevyrovná manuálním (polomanuálním) funkcím, kde máte úplnou (či alespoň mnohem větší) kontrolu nad výslednou expozicí.

Drtivá většina kreativních fotoaparátů (DSLR i kompaktů) je vybavena tzv.:
voličem expozičních režimů (viz ukázka – Nikon, Canon)

4: Expoziční kompenzace
Tvrzení 1:
"Kompenzovat není třeba, automatika to zvládne?
A proč mi kompenzace nefunguje v manuálním ani automatickém režimu?"

Jak jsme si řekli v předchozím bodě, fotoaparát sice dokáže korektně změřit množství světla ve snímané scéně, na druhou stranu expozimetr vně přístroje “pouze” měří světlo procházející skrze objektiv a nerozlišuje mezi dopadajícím a odraženým světlem (resp. o síle dopadajícího světla nemá fotoaparát tušení). Automatika DSLR i kompaktů je kalibrována na střední šedou, tedy předpokládá, že průměrný jas scény je roven nebo je velmi blízko střední šedé. Ve většině případů to tak skutečně funguje (krajina v létě nebo běžný portrét - pleťová barva, se po zprůměrování středně šedé skutečně blíží). Máme-li však scénu s převládajícími jasy nebo naopak stíny (celkově hodně světlé/hodně tmavé snímky), automatiku fotoaparátu to zmate a expozici “odhadne” špatně. Typickým příkladem budiž zimní zasněžená krajina – na straně jedné nebo naopak noční snímky – na straně druhé. Automatické měření má pak tendenci výrazně světlé scény podexponovávat, zatímco výrazně tmavé scény přeexponovává. A proto tu je kompenzace expozice - skvělý to pomocník, sloužící k rychlé korekci odchylek chybně určené expozice. V praxi funguje tak, že kde převládají jasy - kompenzujeme do plusu a kde naopak stíny - kompenzujeme do mínusu. Kompenzace expozice není v principu samozřejmě nic jiného než práce s časem a clonou a jako taková funguje v režimech Program (P), Priorita clony (Av/A) a Priorita času (Tv/S). V plně automatických režimech a manuálu (M) kompenzace expozice ztrácí smysl, neboť tehdy není co kompenzovat - vše řídí automatika nebo fotograf. Většina moderních přístrojů nabízí též funkci Expozičního bracketingu, jenž nám umožní pořízení série 3 snímků s rozdílnou kompenzací (vhodné pro světelně náročné scény, kde není čas na experimenty – typicky reportážní fotografie obecně).

Kde je výrazná převaha stínů (vlevo) - kompenzujeme do "-"
máme-li naopak příliš světlou scénu (vpravo), kompenzace jde do "+"
(Zní to sice paradoxně ale je to tak!)

5: Čím více ostřících AF bodů, tím lépe
Tvrzení:
"Když ostřím pomocí autofocusu (AF), potřebuji co nejvíce ostřících bodů. Jen tak mohu rychle a přesné zaostřit!"

Automatický výběr ze všech AF bodů je sice výhodný v tom, že skutečně nejrychleji zaostří (nejrychlejší nalezení kontrastu/hrany ve snímané scéně), bohužel často však i tam, kam nechceme. Moderní DSLR používají tzv. pasivní systém ostření (TTL), který potřebuje mít ke správné funkci splněny dvě základní podmínky – dostatek světla (autofocus musí “vidět”) a hrany ve snímané scéně. AF systém pak zaostří tam, kde nejrychleji nalezne kontrast, což může být při automatickém výběru ze všech ostřících bodů problém. Autofocus je bohužel dost nepředvídatelný a při členité scéně se snadno “chytne” úplně jinde, než kam jsme původně chtěli zaostřit. Proto je praktičtější zvolit jen jeden – ideálně středový ostřící bod a používat výhradně ten. A když chceme ostřit někam, co neleží kompozičně ve středu scény? Použijeme metodu “point-recompose-shot” (překomponování - zaostření na hrany - opětovné finální překomponování a exponování).

Systém AF a matnice v hledáčku fotoaparátu (nastaveno na 1 bod - středový)
Ten však zde nemá na co ostřit (chybí hrany)
Metodou "point-recompose-shot" to snadno vyřešíme!

6: Způsoby měření expozice
Tvrzení:
"Rozumím způsobům měření expozice, umím je používat a navíc je kontroluji v hledáčku na matnici...
Ale jaký 'Metering' použít v manuálním nebo naopak auto režimu!?"

Způsob měření expozice nám udává pouze oblast ve snímané scéně, z které se “sbírají” informace o množství světla (jasů – jednotka EV). Tato oblast může být velká (celá snímaná scéna – 100% pokrytí) nebo naopak velice malá (řádově jen pár procent). Moderní fotoaparáty měří expozici ve snímané scéně několika způsoby. Mezi dva hlavní patří celoplošné měření a celoplošné měření se zdůrazněným středem. V prvním případě se bere v úvahu celá scéna, která se jednoduše zprůměruje. Funguje ve všech scénách, kde nám celkový jas po zprůměrování dá střední šedou (tedy běžné fotografické situace - jasově vyvážené scény). Ve druhém případě “sbírá” fotoaparát informace také z celé scény, nicméně hlavní důraz klade na cca 40% oblast kolem středu (jak již sám název napovídá). Tento způsob měření je vhodný pro světelně kontrastní (nebo nevyvážené) scény, kde je navíc hlavní objekt zájmu ve středu snímku (a na pozadí zas tolik nezáleží). Příklady: portrét v protisvětle, východy/západy slunce, makro atd. Mezi další způsoby měření expozice patří bodové či částečné (spot/partial), které však berou v úvahu jen malou část snímané scény (většinou 3-7%) a jako takové nejsou pro běžné fotografování vhodné. Způsob měření je automatickou funkcí, která je označena ikonkou na displeji fotoaparátu (popř. v menu). V hledáčku ji nelze kontrolovat, protože není vidět. Matnice ostřících bodů, kterou vidíme v hledáčku nemá s měřením expozice vůbec nic společného. V případě nastavení manuálního expozičního režimu se způsob měření expozice sice zohledňuje (varovnou signalizací na displeji/hledáčku pravděpodobného přeexponování/podexponování snímku), nicméně jako takový postrádá význam, neboť celkovou expozici nastavuje sám fotograf! U automatických režimů naopak řídí vše fotoaparát (včetně způsobu měření expozice).

Toto je v DF opravdový oříšek! V takových situacích nelze správně exponovat celou scénu.
Vždy se musíme rozhodnout, co "obětujeme" - světlo nebo stíny?
Automatika zde nemá šanci (buďto manuální režimy nebo kompenzace expozice)

7. Histogram
Tvrzení:
"Jak má vůbec vypadat ideální histogram?"

Histogram je skvělým pomocníkem pro kontrolu přeexponovaných a podexponovaných snímků. V principu se jedná o grafické znázornění jednotlivých jasů na snímku. Digitální snímače dokáží zaznamenat 256 jasových odstínů s tím že 0 = černá a 255 = bílá (uprostřed je střední šedá = hodnota 128). Jen z letmého pohledu na histogram je hned jasné, jak na tom jsme a kolik světla, stínů (šedých odstínů) na fotografii máme. A jak tedy “...má vypadat ideální histogram?”. Odpověď je prostá: “Nijak!” Ideální histogram je nesmysl. Neexistuje! A proto jej nelze ani nijak definovat jako správný. Vždy totiž musíme brát histogram ve vztahu ke konkrétní scéně. Jinak bude vypadat histogram blonďaté modelky na sněhu... jinak bude vypadat histogram noční krajiny... a zcela jiný bude histogram ranního potoka – ponořeného do mlžného oparu. Díky histogramu však bezpečně hned víme, jak jsme zvládli/nezvládli expozici a jestli jsou na fotce přepálená nebo podexponovaná místa. Nekončí-li nám histogram v grafu a “utíká do prava” snímek je přeexponován, pokud histogram naopak mizí vlevo, snímek je podexponovaný. Obojí řeší kompenzace expozice nebo manuální režimy. Nekončí-li histogram v grafu na obou stranách, dynamický rozsah scény je zkrátka tak velký, že přesahuje možnosti digitálního snímače, který není schopen zaznamenat celou škálu jasů dané scény. Jev je to bohužel běžný (zejména v krajinné fotografii) a lze jej řešit různými způsoby (expozičním bracketingem počínaje, přes softwarové funkce typu HDR a fotografickými filtry konče). Jen pro úplnost, některé fotoaparáty disponují též RGB histogramem - zobrazující zastoupení jednotlivých barevných kanálů (červený/zelený/modrý), ten však není pro rozbor správně exponované fotky podstatný.

Ukázka histogramu
Lze z něj celkem snadno odhadnout, jak daná scéna zhruba vypadala

8: Málo světla? Použijme blesk!
Tvrzení:
"Jsou-li špatné světelné podmínky, použiji blesk!...
Je-li rozmazaná fotka, použiji blesk!"

Blesk samozřejmě v takových případech použít lze. Otázka je: bude-li to co platné?! Například v krajinářské fotografii a obecně všude, kde ostříme na větší vzdálenosti, bude blesk k ničemu. Interní blesky běžných DSLR (i kompaktů) mají malý výkon a tím i krátký dosah (běžně cca 2-3 m), omezení je zde tedy naprosto zřejmé. Na to se pak nabalují další problémy. Samotné světlo blesku je silně směrové (bodové), tvrdé a studené. Má tak za následek ostré stíny, tvrdou kresbu a celkově studenou atmosféru. K tomu připočtěme “jev červených očí” (související s umístěním interního blesku do bezprostřední blízkosti osy objektivu – problém kompaktů) nebo minimální možnosti řízení blesku a máme “vymalováno”. Interním bleskem toho tedy většinou více zkazíme než zachráníme. O dost přívětivější je situace u blesku externího. Něco eliminujeme úplně (červené oči), někde si polepšíme (možnost rozptylu světla), v jistých parametrech máme dokonce výrazně navrh (výkon, zoom hlava, další příslušenství a funkce jako: difuzéry, manuální ovládání, multiexpozice, řízení dalších blesků atd.). Nicméně ani externí blesk není všespasitelný, navíc je velký, těžký, drahý a energeticky velmi náročný. Jakýkoli blesk nám však vždy více či méně ovlivní celkovou atmosféru snímku. Pro dramaticky nasvícené scény (typicky: koncerty, divadlo) a celkově scény, kde fotografujeme další světelný zdroj (scény s ohněm, svíčkami ap.), je blesk hotovým “světelným zabijákem”. Proto je vždy klíčové, přemýšlet a předvídat. Často je tedy lepší raději blesk vůbec nepoužít, fotit bez něj i za cenu mírného rozmazání (rozhýbání) snímku - vlivem pohybové neostrosti. A co se týče “zmrazení” scény, zde blesk sice pomůže, nicméně zase jen v rámci svých možností – tj. pouze “na blízko” (řádově jen v řádech metrů) s tím, že stále platí vše výše uvedené. Pozor je třeba dávat též na pokročilé funkce blesku (viz např. “slow synchro” - blesk v kombinaci s delšími expozičními časy).

V situacích jako tato je nám blesk pochopitelně naprosto k ničemu

9: Expozice s bleskem?
Tvrzení:
"Fotím často s bleskem, jen mám problémy s určením expozice...
Jak mám nastavit clonu a čas?"

Jedna z hojně rozšířených nejasností, v které překvapivě často chybují i pokročilí uživatelé. Je třeba si uvědomit, že exponovat s bleskem a fotografovat v přirozeném (či stabilním, umělém) osvětlení, jsou dvě naprosto odlišné věci. Umění práce s bleskem spočívá v tom, že jeho přítomnost na fotografii je co nejméně (ideálně vůbec) patrná. Jinými slovy: musíme dosáhnout dokonalého zakomponování umělého světla blesku do světla přirozeného (popř. umělého, leč stabilního). A to lze jedině tak, že expozici pro jeden snímek nastavíme vlastně dvakrát! Nejprve určíme správnou expozici pozadí (stabilní světlo – běžná expozice), poté exponujeme popředí (expozice bleskem). Zatímco expozici pozadí provádíme běžným nastavením clony, času, ISO (v manuálním režimu), expozici blesku provádíme regulací síly záblesku. Samotný výkon blesku nastavujeme buďto manuálně (přímo na blesku) nebo kompenzací expozice blesku (FEC) v auto (E-TTL) režimu blesku (záleží samozřejmě též na typu a možnostech blesku – interní vs. externí). Expoziční čas fotoaparátu nemá na expozici bleskem žádný vliv, neboť doby hoření blesku jsou příliš krátké (v řádech tisícin sekundy) na to, aby mohly být exp. časem jakkoli ovlivněny. Máme-li dostatečný výkon blesku, nemá na něj přímý vliv ani clona nebo citlivost. Clona pouze nutí blesk zvyšovat výkon, proto se snažíme mít vždy “naplno otevřenou díru”. ISO ovlivňuje světlocitlivost snímače, tudíž přidáváním citlivosti výkonem blesku zase naopak šetříme (blesk nemusí tolik “pálit”). Pak je třeba jen pozorně hlídat snímací (ostřící) vzdálenost – pokud se změní, musí se logicky změnit i síla záblesku.

Tak vypadá vyvážení světla blesku (v popředí) se stabilním světlem (v pozadí)

10: Čím lepší technika, tím lepší fotograf
Tvrzení:
"Chceš-li udělat kvalitní fotku, pořiď si pořádný fotoaparát (nejlépe DSLR, ideálně tzv.: “full-frame”)."

A na závěr jeden z pravděpodobně nejpopulárnějších (i nejúsměvnějších) omylů vůbec. Hned z kraje si je třeba uvědomit, že fotku nedělá foťák ale fotograf! Fotografický přístroj (a příslušenství) je pouhé “nářadí”, které umožní realizovat myšlenku a vizi člověka za objektivem. Čím kvalitnější “vercajk” máme, tím je s ním práce příjemnější a snazší, ale to podstatné je vždy z 9/10 v rukách, oku a především v hlavě. Zároveň je toto jedním z největších rozčarování většiny amatérských fotografů, kteří ve vidině dokonalých fotografií vymění svůj automatický kompakt za DSLR ale ejhle! Jaké je jejich překvapení, když pořízené snímky vypadají na první pohled hůře než ty, z jejich stařičkých kompaktů?! Celý trik je v tom, že kompakty jsou navrženy tak, aby “vytvářely” na první pohled líbivé (pohlednicové) snímky. K tomu využívají silných softwarových úprav (speciálních filtrů – picture styles) pro zvýšení kontrastu, sytosti barev, ostrosti atd. Naproti tomu DSLR snímky zdaleka tolik neupravují, to nechávají až na fotografovi, který má tak mnohem otevřenější možnosti, co s danou fotkou dělat dál. DSLR jsou zkrátka kreativním nástrojem, který je třeba nejprve pochopit, ovládnout a naučit se s ním pracovat. A to je podstatně náročnější než plně automatické (kompaktní) fotoaparáty. Velice záleží též na použitém objektivu. Ten je minimálně stejně důležitý jako samotné DSLR tělo. Nemá smysl, pořizovat si drahou zrcadlovku za desetitisíce a k ní levné (setové) sklo za pár tisíc. Obecně platí jednoduchá příměra, že cena “rozumného” objektivu by měla (minimálně) odpovídat ceně samotného těla DSLR. A rozdíl mezi DSLR s menším snímačem (APS-C / DX o velikosti čipu cca 24 x 16mm) a plnoformátové DSLR se snímačem ekvivalentmím 35mm kinofilmovému políčku (36 x 24mm)? Větší čip má své nesporné výhody (větší plocha - méně šumu, větší úhel záběru atd.), celkově se však “full-framy” přeceňují. S dobrým sklem, rozumným nastavením a špetkou štestí uděláte perfektní fotku i s obyčejnou “zrcadlovkou” za 10 tisíc.

Ilustrační fotografie

Závěrem

Tento článek navazuje volně na sérii našich návodných článků (viz: Nejčastější chyby s DSLR? nebo Vybíráme objektiv pro svou DSLR), které se zabývající digitální fotografií v ryze praktickém využití – bez složitých technických pojmů a vzorců, které běžnému uživateli stejně příliš nepoví. Nejedná se samozřejmě o žádný úplný ani konečný výčet ale spíše o praktický návod pro (zejména) méně zkušené či začínající fotografy, aby se vyvarovali těchto tristních, leč nechvalně proslulých mýtů a omylů. Samozřejmě existuje více podobných bludů - hned celou řadu jich má například hloubka ostrosti či fenomén stabilizace (obojímu se budeme podrobně věnovat v některém z dalších článků), nicméně my jsme se tentokrát zaměřili na desatero opravdu těch nejběžnějších, s kterými se setkáváme dnes a denně. Pokud znáte vy sami, nebo jste se setkali ve svém okolí s dalšími podobnými “mýty” z fotografování, podělte se s o ně s ostatními čtenáři v diskuzi pod článkem.