Hledání smyslu v nesmyslu - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

2. srpna 1999, 00.00 | Jak vypadá nejstarší známá fotografie ve zdigitalizované podobě? Co vznikne, když se fotograf nedívá do hledáčku? Spěje umění dneška k samoúčelnosti? Odpověď na tyto kuriózní otázky dává recenze fotografické instalace.

Výstava, která probíhá v těchto dnech v Galerii Václava Špály, je v úvodním slovu charakterizována jako spojení fotografie s filosofií. Cílem vystavované tvorby je "mapovat nejvýznamnější informační médium našeho století, odhalovat jeho vizuální možnosti a kvality, zkoumat způsoby komunikace skrze něj, prověřovat a popisovat povahu této komunikace a její dopad na vědomí lidí." Již poněkud podezřelá mnohoznačnost této věty varuje, že zde půjde opravdu do tuhého. Žádné prohlížení krásných obrázků, ale tvrdá práce na tom, abychom z expozice nebyli zcela tumpachoví.

Andreas Müller-Pohle, jehož tvorba pod názvem Interfaces, fotografické práce a videa 1977-1999 je zde prezentována, je rodák z německého Braunschweigu (1951). Studoval hospodářské a komunikační vědy v Hannoveru a Göttingenu, pak byl nakladatelem a vydavatelem časopisu European Photography a dále pracoval jako poradce European Photography Award ve Frankfurtu a Homburgu. Nadchnul se pro ideje filosofa Viléma Flussera, jehož dílo začal vydávat vlastním nákladem. Od roku 1997 je hostujícím profesorem na Higher Institute for Fine Arts v Antverpách. Samostatně vystavuje od roku 1978 (Stockholm, Rotterdam, Sao Paulo, Vídeň a další), podílel se též na několika skupinových výstavách.

Takže, aby bylo jasno: "Staré fotografie se v průmyslovém drtiči odpadu rozkouskují na proužky nebo konfety. Fotografický papír se umístí do kulaté nádoby, naplněné vývojkou, do níž se přidají částečky rozkouskovaných fotografií. Tyto částice, kroužící v nádobě, vrhají své stíny a dávají vzniknout fotogramu jako Cyklogramu. Opětovné použití obrazového materiálu jako materiálu, nesoucího obraz, se děje v procesu recyklace. Abstrakce Cyklogramů vrhá … světlo na procesy vzniku a zániku fotografického obrazu." Z poněkud alchymistické definice vyšlo několik černobílých obrazů na barytovém papíře, jež poskytují zajímavé efekty: chlupy, plameny, střídání světlých a tmavých ploch jako na bouřkové obloze.

Divy pokračují cyklem Transformace, jenž je výběrem z 10 000 záběrů, které Müller-Pohle pořídil, aniž by se díval do hledáčku (!). Vysvětlení, proč tak autor činí, má již co dělat s filosofií, která do jeho života vstoupila díky příteli filozofovi Vilému Flusserovi: "Akt fotografování je programově určen jako akt náhody, náhoda sama je potom pojímána zase mezi pohybem a fotografickou fixací." Dlužno říci, že výsledek metodě zcela odpovídá.

Zajímavě, i když opět poněkud ulítle, vypadá kostrbatý popis realizace cyklu Signa: snímky charakteristických dominant jsou přeexponovány, neboť vědomě nebyla dodržena podmínka oddělení pozitivu a negativu do šedesáti sekund, a to proto, aby byla dodržena doba, potřebná k překonání cesty mezi místem stisku spouště a místem vyvolání fotografie. Díky tomu se "obrazové ikony proměnily ve fosilie", jak praví sám autor. Nicméně fotografie (tisková barva na hliníku), vypadající jako snímané přes poletující sníh, jsou velice působivé.

Smíšené pocity ve mně budil pohled na Digitální partitury, jejichž předmětem je nejstarší dochovaná fotografie převedená pomocí digitálního kódu do alfanumerických znaků. Asi bych se raději podívala na originál. Nehledě na pocit, že si z nás autor dělá blázny - ten jsem měla po přečtení této vysvětlivky k dílu: "Tabulky, jež jsou lidským okem nečitelné, obsahují kompletní binární popis nejstarší fotografie". Proč se, u všech všudy, dívám na něco, co je lidským okem nečitelné?

Ale abych nebyla nespravedlivá, byly zde i chvilky nefalšovaného nadšení. Většinou se však týkaly snímků, které by slušely avantgardní fotografii 20. let. Jsou na nich obyčejné předměty nápaditě nasvícené a zabírané s nevšedních úhlů. Za všechny cyklus Konstelace a zvláště fotografie Bez názvu (Egejské moře), jednoduchými prostředky evokující představu lodi a moře. Nebo působivá atmosféra hry světla stínu na snímku s oprýskaným rámem okna, který hází stín na hrubou bílou zeď, k níž je přisunuta jednoduchá tmavá stolička. Tento cyklus, stejně jako některé další, byl vyroben firmou Artificial Image metodou Iris-Giclée.

Součástí expozice je také videoprojekce filmu Perlasca, příběh obchodníka, který v době fašismu zachránil v Budapešti život tisícům Židů. Součástí tohoto filmu jsou fotografie Andrease Müllera-Pohla, jež jsou do něj vkládány ve formě prostředníka mezi pohyblivými filmovými obrazy. Tyto snímky snového charakteru (barytový tisk) jsou promyšleně působivé, nejvíce snad pohled schodištěm vzhůru do oslepujícího světla obdélníku okna.

Výstavu prací německého fotografa není nikterak snadné okomentovat. Na své si jistě přijdou odborníci, kteří mimo jiné ocení i kvalitní doprovodný text a popisky ke snímkům, což v dnešní době není samozřejmost. Vývoj umění, fotografii nevyjímaje, se však řítí buď směrem hrubé komerce nebo naopak narcisistní výlučnosti, která často zavání samoúčelností. A to je bohužel i tento případ. Zážitek, vyvolaný výstavou, zřejmě brzy vyčpí překryt dojmy všedního dne.

(Galerie Václava Špály, Praha 1, Národní třída 30, otevřeno 10-13 a 14-18 h, výstava končí 29. 8.)