Fotografujeme s DSLR: Začínáme (část I.) - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

23. února 2011, 00.00 | Jste nadšeným začínajícím fotografem? Uchvátilo vás toto bezesporu nádherné řemeslo? Pořídili jste si právě digitální zrcadlovku (DSLR), nebo její koupi teprve zvažujete? Pro všechny podobně „naladěné“ přinášíme komplexní seriál, zabývající se tímto současným trendem. V tomto (a dalších dílech) byste měli nalézt odpovědi na všechny důležité otázky ohledně digitální fotografie a práce s digitální jednookou zrcadlovkou.

Již několik dekád jsou na trhu fotografické přístroje typu "zrcadlovka" (zkratka SLR - Single Lens Reflex, informace o jejím vývoji a podrobnou historii naleznete například ZDE). V posledním desetiletí se nám zrodil jeden velice zajímavý fenomén, jímž je digitální zrcadlovka (DSLR). Kromě toho, že jako záznamové médium je zde použit digitální senzor (namísto filmu), konstrukce digitální a filmové zrcadlovky se nijak zásadně neliší. DSLR disponuje zrcátkem (odtud též samotný název), optickým průhledovým hledáčkem (s hranolem uvnitř), již zmíněným digitálním snímacím čipem a samozřejmě bajonetem, umožňujícím výměnu objektivu. To jsou typické rysy digitálních zrcadlovek a zároveň se tím odlišují od kategorie kompaktních (automatických) digitálních fotoaparátů.
Jelikož se jedná o přístroje relativně složité s velkým množstvím funkcí a možností nastavení, chceme vám budoucí (mnohdy trnitou) cestu trochu usnadnit. Proto startujeme komplexní seriál pro všechny, kteří si digitální zrcadlovku (DSLR) právě pořídili nebo její koupi zvažují. V tomto (a dalších) dílech byste měli nalézt odpovědi na všechny důležité otázky ohledně práce s DSLR, nastavení i ovládání. V úvodním dílu se podíváme na samotný přístroj – co to vlastně je a jak pracuje.

Canon EOS 40D - zepředu/zezadu

Co to vlastně je DSLR a jak pracuje
Jak jsme již „naťukli“ v úvodním odstavci, digitální zrcadlovka (DSLR – Digital Single Lens Reflex) využívá světlocitlivý senzor, který „sbírá“ částice světla (fotony), procházející do fotoaparátu skrze objektiv. V klidovém stavu, kdy neexponujeme (nefotografujeme), světlo prochází objektivem, v jehož středu je umístěna clona. Tu si lze představit jako obyčejný otvor – čím je menší, tím více cloníme, neboli bráníme světlu dostat se dovnitř. Clona je v klidovém stavu vždy maximálně otevřená, neboť potřebujeme mít obraz v hledáčku co nejjasnější. Zároveň tím ulehčujeme práci AF senzorům, starajícím se o nalezení správné roviny zaostření. Uvnitř zrcadlovky je umístěno zrcátko (pod úhlem 45°), které nám dopadnuté světlo odrazem posílá vzhůru do hledáčku. Zde se světlo promítne na tzv. matnici (Focus screen - což je v podstatě průhledná destička) a výsledek již můžeme sledovat okem v samotném hledáčku.
Obraz je však díky objektivu otočený o 180° (vzhůru nohama), a tak jej musíme převrátit zpět. K tomu slouží hranol (pentaprism), ležící v hledáčku. Kvalita hranolu je relativně důležitá, neboť čím kvalitnější hranol máme, tím jasnější a lepší obraz v hledáčku dostaneme. Levnější zrcadlovky používají soustavu zrcátek, což je sice méně nákladné řešení, nicméně v důsledku se to negativně projeví na celkovém obrazu. Soustava zrcátek nebo méně kvalitní hranol produkuje horší obraz a nezřídka též o něco menší pokrytí snímané scény (méně než 100 %). U vyšších modelů DSLR je zase docela běžné, že výrobce zcela eliminuje interní blesk (v horní části fotoaparátu, hned nad hledáčkem), díky čemuž pak může použít větší a kvalitnější hranol a tím zvýšit kvalitu obrazu v hledáčku (viz např. Canon EOS 5D nebo Sony Alfa 900). Součástí hledáčku je také možnost nastavení dioptrické korekce (s rozpětím nejčastěji -2 až +1 dioptrie). V praxi je toho dosaženo pouhým posunem čočky v optice hledáčku.
Obrovská výhoda celého systému optických hledáčků v zrcadlovkách spočívá v tom, že máte k dispozici zcela reálný náhled scény. V hledáčku tedy vidíte skutečně to, co fotografujete, což je současně jedna z hlavních předností zrcadlovek. Naproti tomu v případě fotografování „přes displej“ (kompaktní fotoaparáty nebo dnes již běžně i s DSLR – přes tzv. živý náhled) musíte vždy počítat s menším či větším zpožděním displeje.

Průřez DSLR v „pohotovostním stavu“, kdy zatím neexponujeme, pouze komponujeme a „hledáme“ ten správný záběr. Zrcátko je sklopené, závěrka zavřena.
Světlo dopadá na zrcátko, většina se odrazí nahoru do hledáčku, zbytek projde skrz zrcátko dolů na AF snímač. Na samotný senzor se světlo zatím nemá šanci dostat...

Měření expozice a ostření
To, že objektivem prochází světlo do těla přístroje (na zrcátko, do hledáčku, posléze i na samotný snímač), tedy již víme. Co se však děje dál? V oblasti hledáčku se nachází expozimetr (senzor), který má na starost změřit úroveň světla ve snímané scéně a podle zjištěných hodnot následně nastavit příslušné expoziční parametry (těm se budeme věnovat v dalším díle). Expozimetr vyhodnocuje údaje o světle neustále – podle toho, co „vidí“. Naměřené hodnoty (převedené na expoziční parametry) můžete sledovat v hledáčku (na displeji), v závislosti na aktuálně zvoleném expozičním režimu fotoaparátu.
Již jsme se letmo zmínili o tzv. AF senzoru, starajícím se o korektní zaostření. Tento senzor leží na dně těla DSLR (hned pod zrcátkem). Digitální zrcadlovka používá jednoduchou fintu - samotné zrcátko je polopropustné. Většinovou část světla (cca 75 %) odrazí do hledáčku, ale zhruba čtvrtinu světla propustí skrz. To se následně (s pomocí dalšího menšího zrcátka) posílá dolů, kde již na něj „čeká“ AF senzor, mající na starost správné zaostření. Senzor jako takový neostří, pouze vyhodnocuje míru ostrosti a informaci o ní předává do objektivu, kde se nachází samotný ostřící mechanismus (servo motorky). Ten již práci dokončí a natočí optickou soustavu tak, jak je třeba – na konkrétní vzdálenost. Mezi AF senzorem (tělem) DSLR a AF motorky (objektivem) tedy probíhá neustálá čilá komunikace.

Sony Alfa 900: Průřez DSLR a objektivem,
ukázka optického hledáčku (zevnitř) a snímače

Co se děje v okamžiku expozice?
Po celou dobu, kdy sledujete obraz v hledáčku, avšak neexponujete, se fotoaparát zatím „pouze“ připravuje na ten velký okamžik – na samotnou expozici. Jak expoziční senzor, tak i AF senzor pilně pracují, samotný snímač však zatím „spí“, neboť jej chrání jak sklopené zrcátko, tak i závěrka (tu si lze představit jako "dveře", umístěné před snímačem). V momentě stisku spouště se však situace radikálně změní. Zrcátko se vyklopí vzhůru a přestane tak bránit světlu, aby se dostalo na senzor. Zároveň však tento úkon „odstřihne“ světlu cestu do hledáčku (hledáček je v daný okamžik zcela slepý, nic v něm nevidíte!). Clona (otvor) v objektivu se uzavře na konkrétní hodnotu (záleží na momentálním nastavení nebo úrovni okolního světla) a otevře se závěrka - na předem (automaticky nebo ručně) nastavenou dobu: expoziční čas. Světlo se nyní dostane bez překážek přímo na digitální senzor a dochází k expozici – osvitu snímače (vytváření samotné fotografie).
V případě samotné expozice je třeba pamatovat ještě na jednu věc - světlo by mohlo proniknout skrze hledáček na snímač a negativně nám tak ovlivnit expozici jako takovou. U „normálních“ snímků nás to příliš trápit nemusí, problém však nastává při fotografování na dlouhé expoziční časy. Typickým příkladem je noční krajina (fotoaparát na stativu, hledáček není zakryt okem fotografa), kdy se nám zbytkové světlo snadno dostane přes hledáček na snímač. Proto se u dlouhých expozic používá (na stavivu) jednoduchá krytka hledáčku. Po uplynutí expozičního času se závěrka opět uzavírá a zrcátko se sklopí. Clona se opět otevře na maximum, v hledáčku znovu vidíme fotografovanou scénu a jsme zpět v pohotovostním stavu. Kruh se uzavírá.

Průřez DSLR v momentě samotné expozice:
zrcátko je vyklopené, hledáček slepý (žádné světlo nejde vzhůru).
Též AF senzory jsou „mimo hru“.
Závěrka je otevřena, světlu nyní nic nebrání dostat se na snímač...

Výhody a limity DSLR?
Celý koncept zrcadlovky má nesporné výhody a množství praktických „vychytávek“ oproti ostatním přístrojům (kompaktům, ultrazoomům). V první řadě je to samozřejmě velký komfort v podobě variability celého systému (možnost výměny objektivů). Dále zde máme reálný náhled scény díky optickému hledáčku, takže fotografujeme skutečně to, co právě vidíme. Snímání přes displej (což již dnes umožňují i zrcadlovky) má vždy větší či menší zpoždění a je tak často nevhodné pro fotografování rychlých dějů (hodně dynamických scén). Také systém ostření (AF) má DSLR nesrovnatelně rychlejší než ostatní přístroje, které většinou používají systém porovnávání kontrastu až na samotném senzoru (snímači). V neposlední řadě i samotné ovládání DSLR je v důsledku mnohem rychlejší (nikoli snazší!) než například u kompaktů. Je zde sice množství ovladačů a prvním dojmem je většinou rozčarování, na druhou stranu však má většina ovládacích prvků jednu (nebo dvě) určené funkce a v mžiku vám tak zpřístupní některou z nejčastěji používaných funkcí/možností nastavení. Takže ač se to může zdát jako paradox, ovládání samotné, stejně jako změny nastavení, hovoří opět pro digitální zrcadlovky.

"Skelet" Nikon D300

Nicméně všechno má vedle jasných výhod i své mouchy, a nejinak tomu je i u DSLR. Po celou dobu expozice je hledáček slepý (blackout). Při exponování tak nemohou pracovat ani expoziční ani AF (ostřící) senzory. Zrcátko a závěrka tvoří jemný mechanický systém, který je snadno zranitelný – zvláště když vezmeme v úvahu, že jak zrcátko, tak i závěrka jsou neustále v pohybu a tím i hodně namáhány (viz sériové snímání). Naproti tomu běžné kompakty žádné zrcátko ani závěrku nemají, tudíž tato starost u nich odpadá. Hledáček a AF senzor se neustále „perou“ o světlo, takže čím více světla jde do hledáčku, tím hůře AF "vidí" (typicky problémy s ostřením v šeru). Platí to ale i obráceně – pokud bychom více světla „dali“ AF senzoru, chybělo by nám poté logicky v hledáčku. Velikost a váha: DSLR versus kompakt, to je ryze subjektivní záležitost. Obecně však můžeme říci, že čím větší a těžší fotoaparát držíme, tím „jsme stabilnější“ (a naopak)! Na druhou stranu, při lezení po skalách, jízdě na kole či pěší turistice v náročném terénu se počítá v batohu na zádech každý gram navíc (a každý gram navíc zatraceně „cítíte“). Takže se dozajista najde spousta situací, kdy i kompakt má své nezastupitelné místo a určitě po něm tehdy sáhnete mnohem raději než po objemné DSLR. Navíc jako fotograf s kompaktem budete bez diskuse mnohem nenápadnější než s velkou zrcadlovkou + teleobjektivem.

Canon EOS 7D (housing)

Další kategorie fotoaparátů
Na trhu jsou samozřejmě i další kategorie fotoaparátů, které můžeme souhrnně označit pojmem kompaktní. Tuto skupinu lze dále rozdělit na automatické kompakty, pokročilé kompakty a ultrazoomy (tzv. EVF - Electronic view finder). Pro poslední uvedený typ fotoaparátů se vžilo označení „elektronické zrcadlovky“. To je však dosti zavádějící - ve skutečnosti totiž žádné zrcátko ani optický hledáček nemají.
Přednostmi kompaktů jsou primárně jejich „přenosnost“ (malé rozměry) a převážně automatické funkce. Na druhou stranu existují též pokročilé (kreativní) kompakty s bohatou nabídkou manuálních funkcí. Třetí skupinka (EVF) se více blíží pravým DSLR, nicméně konstrukčním (vnitřním) řešením se jedná v podstatě stále o kompakty - žádné zrcátko, žádná závěrka ani AF senzory, stejně tak nelze měnit objektivy. V současnosti jsou však EVF pomalu vytlačovány modernějšími systémy – tzv. „Nezrcadlovkami“ (Mirrorless). Jedná se o specifickou (a novou) třídu fotoaparátů, které se snaží skloubit výhody kompaktů i DSLR - tzn. větší snímací čip, možnost výměny objektivů, ovšem při zachování kompaktních těl. Mnoho výrobců již má v tomto segmentu svá želízka v ohni: Sony (řada NEX), Panasonic (řada G), Olympus (PEN), Samsung (NX). Vzhledem k tomu, že se jedná o mladý systém, je zatím předčasné dělat jakékoli závěry. Úspěch daného konceptu prověří až čas.

Grafická ukázka "střev" Sony Alfa NEX-5

Závěr
Lze pořídit kvalitní snímek jakýmkoli fotoaparátem? Ano i ne! Vše je otázkou vnějších podmínek. Obecně lze říci, že za ideálních světelných podmínek (kvalitní světlo a jeho dostatek) pořídíte dobrou fotografii de facto čímkoli. Ovšem za zhoršujících se světelných podmínek nároky na techniku (a její možnosti) rapidně stoupají. Dalším určujícím faktorem je způsob focení – pro fotografii ryze dokumentárního rázu není opět technika až tak relevantní, zatímco v případě kreativního focení nároky na fotoaparát (+ objektiv) znovu prudce stoupají. S malými digitálními (kompaktními) přístroji nemáte většinou zdaleka tolik možností ovládání expozice. Prakticky s nimi vůbec nelze pracovat s hloubkou ostrosti - silným to výrazovým prostředkem fotografa (snímač je příliš malý a je velmi blízko objektivu = extrémně krátká ohnisková vzdálenost = velká hloubka ostrosti). Dále nemůžete měnit ohniska a vedle ovládání hloubky ostrosti máte do jisté míry též omezené možnosti hrátek s perspektivou. O dalších důsledcích vznikajících vinou daných konstrukčních řešení (jako je vysoký digitální šum, větší vady optiky, moiré atd.) už ani nemluvě. A samozřejmě zde máme i prvek klíčový – a tím je samotná kvalita snímků (což je v podstatě součet všeho výše zmíněného). Digitální zrcadlovky mají prostě navrch a kompaktní přístroje se s nimi co do kvality a možností nemohou měřit.
Technika je důležitá a DSLR je bezpochyby tím správným nástrojem pro kreativní focení. Nicméně mnohem důležitější je nápad, pohotovost, preciznost a to správné fotografické „vidění“. Jinými slovy: sebedokonalejší foto-vybavení je vám naprosto k ničemu, pakliže s ním neumíte pracovat, nedokážete jej optimálně nastavit (vzhledem k aktuálním podmínkám), chybí vám rychlé rozhodování, fotografické cítění a především – nápad. Technika jako taková je dobrým sluhou, ale velice špatným pánem. Nic víc, nic míň!

Příště: Expozice