Ateliér - 5. Strategie svícení v ateliéru - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

11. ledna 2008, 00.00 | Velkou výhodou ateliéru je, že fotograf má světlo zcela pod kontrolou a může tak zcela svobodně realizovat svůj záměr. Problém ale je v tom, že možností je opravdu obrovské množství, a tak dobrý výsledek lze jen výjimečně dosáhnout zkusmo a náhodou. Proto je nutné porozumět světlu a jeho vlastnostem, které se zejména v ateliéru projeví naplno.

::Ateliér - 1. Základní charakteristika
::Ateliér - 2. Záblesková zařízení
::Ateliér - 3. Jak ovládat světlo v ateliéru
::Ateliér - 4. Strategie produktové fotografie
::Ateliér - 5. Strategie svícení v ateliéru

Určitě na světě existují lidé, kteří mají zcela přirozený cit pro světlo a i bez velkých znalostí ho nastaví správně. Ne každý má ale tyto schopnosti, a proto je třeba světlu porozumět, a to zejména v ateliéru. V exteriéru nám totiž kompletní "ateliér" zařídila příroda, a tak stačí počkat na správnou dobu a být na správném místě. V ateliéru však žádné čekání nikam nevede.

Svícení v ateliéru
Světlo v ateliéru má v zásadě tři hlavní parametry a všechny současně je třeba uspokojivě zvládnout, aby výsledek byl použitelný:

1. Intenzita světel, která musí v kombinaci s nastavením fotoaparátu zajistit správnou expozici
2. Barva světel, které musí odpovídat vyvážení bílé
3. Kvalita světla, která určí, jak bude předmět (model) ve světle vypadat

Světlo a jeho působení na model nebo předmět je to základní, co fotograf musí mít v ateliéru pod kontrolou.

Jak vyřešit expozici a barvu jsme již popsali v článku zde. Nyní zbývá kvalita světla, která je pro výsledek velmi důležitá (ne-li klíčová). V souladu s článkem o kvalitě světla (jehož pochopení je pro svícení v ateliéru zcela zásadní) se světlo na fotografovaném objektu projeví třemi parametry:

1. Úhlem světla, z jakého světlo svítí relativně k objektu
2. Difúzí, neboli jak plošně velký je zdroj světla relativně k objektu
3. Kontrastem neboli rozdílem jasů světlých a zastíněných míst na objektu

Vedle těchto tří parametrů je třeba ještě uvažovat šíři pokrytí světla, neboli jak moc do šířky světlo svítí, a tudíž jak velký objekt (nebo jeho část) osvítí. Produkuje-li světlo jen úzký proud (např. při použití komínku), hovoříme o vysoké koncentraci světla.

Úhel světla
Úhel světla je v zásadě určen pozicí světel relativně k objektu. Vliv má ale nejen úhel horizontální (se světlem obcházíte model), ale i vertikální - tedy výška světel nad podlahou. Začínající fotograf obvykle pobíhá s fotoaparátem po ateliéru a fotografuje z různých úhlů. To není v zásadě špatně, jen je třeba si uvědomit, že tím de facto realizuje stejný efekt, jako kdyby fotografoval z fixní čelní pozice a otáčel světly. Mění tím tedy horizontální úhel všech světel.

U vertikální pozice platí, že člověk je zvyklý z přírody vidět předměty nasvícené více či méně horním světlem (obloha ale i umělá stropní světla). Proto jakmile se světla dostanou pod úroveň očí, výsledek může být rušivý, nepřirozený. Vyvarujte se mu tedy, pokud nechcete cíleně dosáhnout tohoto efektu.

Spodní svícení není v zásadě špatně, jen je třeba dbát zvýšené opatrnosti na jeho efekt, protože lidé na něj nejsou příliš zvyklí.

Difúze
Difúze světla neboli velikost světelného zdroje spolu se vzdáleností zdroje určí primárně ostrost stínů. Čím větší je světlo a čím je blíže modelu, tím měkčí (pozvolnější) budou stíny. Reflektory tedy produkují ostré světlo, a tím ostré stíny, velké softboxy naopak měkké difúzní světlo, a tím měkké pozvolné stíny. Obvyklá chyba je umístit světla do zbytečně velké vzdálenosti od modelu. Jednak je potom potřeba mnohem vyšší výkon světel, aby byla zajištěna správná expozice, ale zejména se světlo stává úhlově menší, a tím vznikají ostřejší stíny. K jejich odstranění je potom potřeba zbytečně (často nerealizovatelně) velké příslušenství. Je-li tedy cílem vytvořit měkké stíny, tak se světlem blíže u modelu jsou nároky na rozměr příslušenství, ale i na intenzitu svitu mnohem menší.

Ukázka tvrdého světla realizovaného reflektorem zleva (viz stín pod bradou).

Ukázka velmi měkkého světla realizovaného softboxem zleva. Všimněte si mírně jiné barvy světla - softbox barvu lehce změnil.

Kontrast na modelu
Rozdíl intenzity světla dopadajícího na model z různých směrů vytvoří kontrast způsobený rozdílnou intenzitou osvětlení a různým stíněním světla. Na výsledný kontrast viditelný na snímku má vliv samozřejmě i různá odrazivost ploch modelu, avšak primárním původcem kontrastu je rozdíl intenzity světla z různých směrů a různé zastínění světel.

Pro změření tohoto kontrastu je ideální flashmeter. Nejprve se provede měření intenzity dopadajícího světla na zastíněných místech, tedy v místech, kam dopadá nejméně světla ze všech světel. Potom se změří množství dopadajícího světla v nejjasnějších místech, tedy v místech, kam světla z různých světel dopadá nejvíce.

Flashmeter je ideální pro měření intenzity dopadajícího zábleskového světla. Je jím možné změřit světlo na několika místech, a udělat si tím představu o kontrastu = rozdílu intenzity světla v EV jednotkách.

Zde byl naměřen rozdíl clon 5,6 a 11 - kontrast je tedy 2 EV, což představuje poměrně malý kontrast.

Rozdíl například 3 EV, tj. 8:1 (v jasech je světlo 8x silnější než ve stínech) poskytne dobré osvětlení, které dostatečně vymodeluje stíny na modelu, ale současně zabrání příliš velkým (nebezpečným a k přepalům náchylným) jasům a příliš hlubokým stínům bez pozorovatelné kresby. Avšak toto je jen hrubé schéma, chcete-li dosáhnout jiných efektů, je třeba kontrast snížit nebo naopak zvýšit.

Z uvedeného vyplývá, že flashmeterem se měří intenzita dopadajícího světla a neuvažuje se různá odrazivost ploch na modelu/scéně. Finální kontrast snímku je samozřejmě dán kontrastem odraženého světla, tedy kontrastem osvětlení (to měří flashmeter) a současně mírou odrazivosti ploch. Flashmeter při svých měřeních vždy předpokládá střední šedou.

Hlavní zdroj světla (1) vytvoří jasy - nejvíce osvětlená místa modelu. Vytvoří ale i hluboké stíny, které vykrývá (svítí do nich) zdroj (2). Zdroj (2) bývá slabší a plošně větší, aby stíny pouze částečně zesvětlil. Obě světla se sčítají, a tak na některá místa svítí oba zdroje (1) + (2). Čím větší je vzdálenost k pozadí (3), tím méně obě světla na pozadí svítí a tím méně stínů od modelu se na pozadí tvoří. Je tak možné dalším světlem nezávisle nasvítit pozadí.

Kontrast k pozadí
Vzdálenost modelu od pozadí je další klíčový faktor fotografie. Je-li model u pozadí velmi blízko (v extrému je o něj opřen), tak pozadí je nasvíceno stejně jako model a na pozadí se vytváří i stejné stíny. Čím dále je pozadí od modelu, tím méně výrazné jsou stíny a současně je pozadí světly méně intenzivně nasvíceno (světla ubývá s druhou mocninou vzdálenosti). Při dostatečném odstupu je možné vliv světel na pozadí zanedbat (pozadí je jimi nasvíceno jen málo), a je tak možné pozadí nasvítit samostatnými světly nezávisle na nasvícení modelu. Toto uspořádání však vyžaduje prostorný ateliér a poměrně rozměrné pozadí, a tak ne vždy je prakticky možné.

Ukázka samostatného svícení modelu (zleva) a pozadí (zprava). Díky dostatečnému odstupu se světla vzájemně nijak významně neovlivňují.

V každém případě - při nasvícení pozadí předními světly nebo nezávislým světlem - je třeba změřit i kontrast mezi nasvícením modelu a nasvícením pozadí. Konkrétní hodnoty závisí na požadovaném efektu. Má-li pozadí být zcela černé, tak je třeba zařídit, aby kontrast mezi pozadím a modelem byl alespoň 6 EV (světla na pozadí je o 6 EV méně, tj. je 64x slabší oproti nejsvětlejším místům na modelu). Má-li být pozadí zcela bílé, tak je vhodný podobný kontrast 6 EV, ale se světlem na pozadí silnějším oproti nejméně nasvíceným místům modelu. Má-li pozadí tvořit přechod, je vhodný opět "rozumný" kontrast kolem 3-4 EV.

Jedno světlo
Svítíte-li v ateliéru jedním světlem, jsou možnosti poměrně omezené, ale i tak je možné docílit celé řady efektů. Směr světla (horizontální i vertikální) určí směr a délku stínů. Velikost světla spolu s jeho vzdáleností od modelu potom určí ostrost stínů. Stíny (tedy místa, kam světlo nesvítí) budou však poměrně tmavé a hluboké, protože není žádné jiné světlo, které by do těchto míst svítilo. Tato strategie je tedy vhodná v menších a bílých ateliérech, kde se světlo do stínů dostane odrazy od stěn, čímž se de facto vytváří druhé difúzní světlo. Možnosti nasvícení pozadí jsou také omezené. V podstatě se na pozadí vytvoří stíny dané polohou světla a vzdáleností modelu od pozadí. A čím dále je pozadí, tím je tmavší (méně nasvícené).

Ukázka svícení jedním světlem. Pozadí, ač šedé, je díky větší vzdálenosti nasvíceno jen málo, a tak je poměrně tmavé. Díky pozici světla mírně vlevo se stín na pozadí vytvořil mimo zorný úhel snímku.

Máte-li k dispozici jen jedno světlo, je možné druhé vykrývací světlo "vytvořit" buď již zmíněnými odrazy od stěn, nebo pomocí odrazné desky. Odrazná deska není tak nic jiného než další světlo dané její odrazivostí, velikostí a barvou, které je však vždy výrazně slabší než hlavní světlo. Hodí se tedy právě jako světlo vykrývací. Aby však odrazná deska měla alespoň nějaký vliv, musí být velmi blízko modelu. Ideálně co nejblíže, avšak ne v záběru.

Svítíte-li jen jedním světlem, je možné použít různé odrazné desky či stěny ateliéru pro vytvoření druhého vykrývacího světla.

Dvě světla
Máte-li k dispozici dvě světla, je jejich typické uspořádání vcelku odpovídající jednomu světlu plus odrazné desce na vykrytí stínů. První úkol je umístit hlavní světlo tak, aby jeho směr vytvořil na obličeji požadovaný a vhodný vzorek tvořený osvětlenými místy a stíny. Cílem přitom je zdůraznit to, co je na obličeji žádoucí a pěkné, a naopak potlačit to, co ruší. Druhé světlo obvykle s nižší intenzitou a plošně větší potom svítí do zastíněných míst, a tím snižuje jejich kontrast vůči osvětleným místům. Jinak řečeno zařídí, že i do stínů vytvořených hlavním světlem je vidět, tj. kontrast mezi stinnými a osvětlenými místy je rozumný.

Typické uspořádání při použití dvou světel. Hlavní světlo je zodpovědné za modelaci stínů, druhé (vykrývací) světlo za rozumný kontrast stínů.

Pokud nepoužijete druhé (vykrývací světlo) o dostatečné velikosti, tak na tváři vzniknou stíny od hlavního i druhého světla. Tyto stíny se obvykle na obličeji kříží a snímek nepůsobí dobře. Obecně křížení stínů není považováno za estetické a většinou ukazuje na nezvládnutou práci se světly. Pokud však nepracujete v ateliéru, ale v terénu, nemáte obvykle možnost měnit polohu hlavního světla (slunce, okno atp.). Situace se potom obrátí - je nutné správně umístit a natočit vůči světlu model a současně zvolit vhodný úhel (polohu) snímání.

Hlavní světlo (zprava) vytvoří na modelu kýžený vzorek, avšak též velký kontrast daný  hlubokými stíny.

Druhé plošně velké vykrývací světlo (zde zleva) tento kontrast sníží, díky své ploše však nevytvoří nové a nežádoucí stíny, které by se na modelu nepříjemně křížily.

Dvě světla a poloha modelu
I když reálný svět poskytuje nekonečné množství variant a možností, je možné vysledovat určité zákonitosti, jejichž základy položili již malíři v dávných dobách. Teprve moderní doba, umělé zdroje světel a zejména možnosti ateliéru jim však daly další dimenzi. Pro ukázku je nejvhodnější zvolit klasický portrét, tedy snímek lidské tváře, kde právě obličej hraje klíčovou roli.

I když jsou následně popsány a pojmenovány různé druhy svícení, tak nezapomeňte, že svícení je kreativní nástroj. Jen výsledek rozhodne.

Malíři a fotografové vytvořili a popsali několik typických způsobů svícení lidské tváře za předpokladu, že tvář je natočena vůči fotoaparátu v úhlu cca 45° (částečný profil). Tyto vzorce není třeba chápat jako dogma, nám poslouží zejména pro ilustraci klíčových vlastností práce se světlem v ateliéru a jejich znalost se bude hodit i pro svícení u produktové fotografie. Pro jistotu ponecháváme jejich anglické názvy, protože český překlad nemusí být vždy zcela přesný.

Broad lighting
U tohoto typu svícení osvětluje hlavní světlo přivrácenou stanu tváře. To opticky rozšíří obličej (odtud i název broad lighting = široké nasvícení), potlačí dojem prostoru a zdůrazní líce. Sluší tedy především lidem s úzkým obličejem.

Typické postavení světel pro broad lighting. Hlavní světlo (1) je úhlově blízko fotoaparátu, a osvětluje tak přivrácenou tvář modelu. Vykrývací světlo (2) potom zesvětluje stíny na odvrácené straně obličeje.

Short (narrow) lighting
U tohoto typu svícení je třeba hlavní světlo posunout daleko od fotoaparátu, a osvětluje pak hlavně odvrácenou stranu tváře. To opticky zúží obličej (odtud i název short lighting = úzké nasvícení), zdůrazní kontury obličeje a sluší především lidem s oválným obličejem. Často také vytvoří dramatický vzhled.

Typické postavení světel pro short lighting. Hlavní světlo (1) je daleko od fotoaparátu, a osvětluje tak odvrácenou tvář modelu a vytvoří výrazné kontury. Vykrývací světlo (2) potom zesvětluje stíny na přivrácené straně a podle jeho síly je možné dosáhnout buď silného, nebo slabého efektu tohoto nasvícení.

Butterfly lighting
Tohoto typu svícení se dosáhne umístěním hlavního světla do takového úhlu a výšky, aby se přímo pod nosem vytvořil jeho stín. To vytvoří na tváři pod nosem vzorek podobný motýlu a odtud jeho název (butterfly = motýl). Tento typ svícení sluší zejména ženám s normálním oválným obličejem a je považován za glamour osvětlení, kdy je zdůrazněna krása obličeje. U mužů je třeba dát pozor na zdůraznění uší, které toto svícení rádo provede.

Typické postavení světel pro butterfly lighting. Hlavní světlo (1) je v takovém úhlu, aby se přímo pod nosem vytvořil jeho stín. Vykrývací světlo (2) svítící ze stejného úhlu, ale níže, a zesvětluje tak spodní stíny.

Rembrandt lighting
Toto svícení je pojmenováno podle malíře Rembrandta, který jej používal na řadě svých portrétů. Je to de facto kombinace short lighting a butterfly lighting. Hlavní světlo svítí poměrně hodně ze strany a z výšky tak, že osvětluje odvrácenou tvář a na přivrácené straně obličeje vytvoří typický světlý trojúhelník. Ten by neměl být vyšší než nos a ne širší než oko. Hlavní světlo odpovídá světlu z oblohy v Rembrandtově ateliéru a pro nalezení jeho správné polohy lze sledovat odlesk v očích. Ten musí být zachován (není vhodné dát světlo tak vysoko, že zmizí) a jeho dobrá poloha je 1 hodina nebo 11 hodin v očích. Vykrývací světlo potom změkčí a zesvětlí stíny.

Typické postavení světel pro Rembrandt lighting. Hlavní světlo (1) musí vytvořit typický trojúhelník na přivrácené straně obličeje. Vykrývací světlo (2) potom zesvětluje a změkčuje stíny.

Tři světla
Při použití více světel samozřejmě stoupá možný počet kombinací. Časté však je použít třetí světlo pro nasvícení vlasů, které rozzářeny působí mnohem lépe zejména při vyšším kontrastu k pozadí. Třetí světlo se tedy často směruje buď ze strany, nebo zezadu do vlasů. Jeho proud je však třeba dobře směrovat (zastínit), aby nesvítilo do objektivu. Je také třeba dát pozor na to, aby zadní světlo nevytvořilo na modelu nechtěné stíny či světlá místa.

Jedna z možností použití třetího světla je použít jej jako úzce směrové světlo svítící zezadu do vlasů, a tím je rozzářit. To sluší zejména blondýnkám, jejichž neosvícené vlasy nepůsobí blonďatě, ale "špinavě". Je však třeba dát pozor na fakt, aby světlo nesvítilo do objektivu a nevytvořilo na modelu nežádoucí stíny a světlá místa.

Zadní či boční světlo svítící do vlasů je velmi účinně "odpíchne" od pozadí a zejména u blondýnek vlasy krásně rozzáří. Jen je třeba světlo správně směrovat, což omezuje (a často téměř znemožňuje) pohyb modelu.

Nejen blondýnkám sluší světlo do vlasů. Rozzářené vlasy vůči pozadí působí zdravě, bohatě, sexy.

Tři světla plus světlo na pozadí
Jak již bylo uvedeno, tak při dostatečné vzdálenosti modelu od pozadí je možné pozadí nezávisle a samostatně nasvítit. K tomu se často používá čtvrté světlo. Jeho umístěním a vhodným zastíněním je na pozadí možné vytvořit ovál, přechod či různé jiné vzorce. V praxi bývá obvyklé, že je-li kontrast na modelu stoupající zleva doprava, kontrast na pozadí je opačný a tedy zprava doleva. Tím se model s pozadím vhodně doplňuje. Jsou však možné i různé jiné uspořádání světel.

Typické a standardní použití čtyř světel, kdy jedno světlo svítí na pozadí, druhé do vlasů a zbylá dvě modelují obličej. Je to však pouze inspirace nikoliv nutné pravidlo.

Hloubka ostrosti
Nelze zapomenout na další výrazový prostředek fotografa, a sice hloubku ostrosti. I když je v ateliéru typické hodně clonit (světla je dost), a tím si značně usnadnit ostření, tak v některých případech může být hloubka ostrosti tím, co upře pohled na kýžený předmět či část těla. V takovém případě se situace otočí - na fotoaparátu se nastaví požadovaná clona pro zajištění správné hloubky ostrosti a expozice se reguluje silou světel ve wattsekundách (joulech).

Hloubka ostrosti je další možný (ale ne nutný) výrazový prostředek. Správná expozice se potom docílí nastavením správné intenzity světel. Zde clona f/2.8 a ohnisko 200 mm.

Postprocessing
Bylo by krásné, kdyby karta poskytla rovnou dokonalé fotografie. Tak jednoduché to ale obvykle bohužel není. Reálný svět totiž přináší řadu nedokonalostí, které je třeba v PC pečlivě zamaskovat. První problém představuje pozadí, které bývá často pošlapané, špinavé či zmuchlané. I když před fotografováním papírové pozadí odstřihnete a začnete používat nové, rychle se bohužel poškodí. Retuš pozadí je tak první krok - vhodné nástroje jsou retušovací štětec, gaussovské rozostření, přidání šumu atp.

Druhý problém představuje pleť. Byť dokonale nalíčená málokdy bývá zcela bez vad. Retuš pleti a jejich drobných vad pak představuje další krok - vhodné nástroje jsou retušovací štětec, razítko, gaussovské rozostření a opět mírné přidání šumu. Snímky je také obvykle nutné finálně oříznout, srovnat jas a kontrast a případně dorovnat barvy - o speciálních efektech nemluvě.

Retuš pozadí, retuš pleti, finální ořez, vyladění barev, expozice a kontrastu - to jsou typické kroky postprocessingu v PC. Pro profesionální výsledky počítejte s řádově hodinami na jednu fotografii.

Závěr
Pokud se někomu zdají uvedené způsoby svícení příliš schematické, má bezpochyby pravdu. Cílem není dát návod jak vždy nasvítit model v ateliéru, ale dát představu, jak se se světly zachází, jak se světla chovají a k čemu je různé příslušenství. Fotografie je však kreativní obor, a tak experimentům jsou dveře otevřeny.

Ne vždy je třeba ctít všechna pravidla a podle poučky používat všechna světla. Experimentům se ve fotografii meze opravdu nekladou.

Začátečník, který není zběhlý v používání světel v ateliéru, se většinou při použití více světel ztratí a od jistého okamžiku již jen pokusně zkouší, co z toho bude. V takovém případě je nejrozumnější všechna světla vypnout, uvědomit si, které světlo je hlavní a proč, a začít s aranžováním světel znova a od začátku. Jen tak se docílí cíleného použití světel, kdy každé má své místo, každé svítí na správný kus scény a realizuje správný výsledný efekt. A to je hlavním cílem práce v ateliéru - na druhou stranu k tomu však ateliér a záblesková zařízení poskytují nejlepší prostředky.

Nelze zapomenout ani na vtip ve fotografii. Často pro běžné použití poskytne vděčnější výsledky, než složitě nasvícená fotografie.