Perspektiva a kompozice - 9. Kompoziční pravidla V. - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

4. srpna 2008, 00.00 | Posledními nástroji kompozice jsou positivní a negativní prostor, rytmus, chaos a jednoduchost. Podívejme se tedy jak tyto nástroje mohou přispět k atraktivitě snímku.

Positivní a negativní prostor
Snímky mající příliš mnoho detailů mohou odvádět pozornost od hlavního objektu a divák dokonce může mít problém hlavní objekt vůbec identifikovat. Snížením informační hodnoty snímku se mnohem snáze a lépe zaměřuje pozornost diváka a divák je také mnohem méně obtěžován a zatěžován celkovým prohlížením snímku. Negativní prostor na fotografiích se tak dá přirovnat k tichu v hudbě - bez ticha by také nevynikly krásné tóny a naopak - krásné ale stále hlasité tóny by časem začaly nudit a obtěžovat.

Příliš mnoho věcí na fotografii je velmi častou chybou. Pokud se vám na scéně něco líbí, je přirozené zkusit to vyfotit. Fotografie má ale zcela jiné výrazové prostředky a tak je třeba o tom, jak to zachytit na fotografii, přemýšlet. Prostá "kopie" často nevyjde.

Další faktor hovořící pro negativní prostor je rozměr fotografie. Začátečník má obvykle tendenci zachytit toho na snímek hodně. Nelze se tomu divit - vnímá-li kolem sebe nějaké krásné scény, je jen velmi těžké nepodlehnout pokušení tuto emoci zachytit, předat, pochlubit se. Problém je ale v tom, že fotografie je v drtivé většině případů oproti scéně plošně velmi malá. Celkový dojem zažitý na scéně potom z fotografie není cítit, předměty jsou moc malé, nemají detaily, nevyniknou a snímek se míjí účinkem.

Tato scéně byla bezesporu úžasná (Grand Canyon du Verdon ve Francii), ale plochá a malá fotografie ji bohužel vyniknout nenechá.

Proto ve fotografii často platí, že "méně je více". Mnohdy je lepší, než se pokusit předat dokument celku, zachytit jen jeho malou část, malý detail a na ten strhnout veškerou divákovu pozornost. A někdy taková malá část je schopna vyprávět stejný příběh jako celek. Najít ten správný detail, zachytit ho správně na fotografii a všeho ostatního se efektivně zbavit, je důležitou prací fotografa. A negativní prostor je k tomu skvělý nástroj.

Zjednodušení scény a nalezené klíčového prvku tvořícího náladu - to je zapeklitě těžký úkol. A negativní prostor jakéhokoliv typu (zde textura moře) je k tomu stavební kámen.

Negativní prostor vytvořený výběrem scény
Negativní prostor může být vytvořen vhodným výběrem scény, kdy přímo sama scéna negativní prostor vytvoří. Typickým příkladem je studiová fotografie na šedém pozadí. Jednolité šedé pozadí je negativní prostor ale fyzicky přítomný na scéně. Tato technika je velmi oblíbená a vede k použití fotografického stolu, studiového pozadí či v nouzi kusu bílého papíru, prostěradla či prosté zdi nějaké barvy.

Negativní prostor vytvoří i dostatečně rozbitá textura. Proto lze za negativní prostor považovat vlnky moře, dekorativní starou oprýskanou zeď ale i batikované či jinak vhodně skládané či malované pozadí. Negativní prostor musí splňovat jediné - nerušit snímek a splynout. Za negativní prostor lze považovat i oblohu a to včetně mraků, které taky vytvoří texturu. Kdy přesně přejde textura z negativního prostoru na významový prvek je nutné vyzkoušet, obecný návod je obtížný.

Přesto, že je na fotografii vše ostré a běžně exponované, tak obsahuje velké plochy negativního prostoru - trávu a oblohu.

Spousty negativního prostoru najdete i na snímcích pořízených typicky při západech slunce.

Výhoda tvorby negativního prostoru přímo scénou je v tom, že se scéna dobře aranžuje, výsledek je dobře vidět a snímek bude de facto odpovídat realitě. Navíc není třeba se jako v dalších případech zabývat obtížnou expozicí a/nebo hloubkou ostrosti, což jsou postupy vyžadující dobré zvládnutí techniky. Navíc kompaktní fotoaparáty mají vzhledem ke konstrukci senzoru s malou hloubkou ostrosti problémy a tak je negativní prostor vytvořený scénou pro ně nejsnazší řešení.

Šedá, případně šedý gradient, je velmi oblíbené pozadí vytvářející neagresivní a příjemný negativní prostor a to nejen na černobílých fotografiích. V praxi je ale omezena na studio.

V jistém smyslu se za negativní prostor dá považovat i pozadí na tomto snímku. Sice má obsah, ale člověk ho psychologicky hodnotí jako "nepořádek" a tak pozornost příliš nestrhává. Negativní prostor to ale v klasickém slova smyslu není - obsahuje totiž linie a tvary.

Negativní prostor vytvořený expozicí
Jiný způsob vytvoření negativního prostoru je vytvořit jej vhodnou expozicí. To co na snímku být nemá se prostě přeexponuje nebo podexponuje. Na scéně tedy obvykle něco je, ale na výsledné fotografii to není vidět, protože je to úmyslně mimo dynamický rozsah senzoru. Je však třeba si uvědomit, že expozicí nelze vytvořit negativní prostor kdy se vám zachce. Klíčem je rozdílná úroveň osvětlení, která se vhodnou expozicí jen podtrhne. Není-li mezi hlavním objektem a pozadím dostatečný kontrast, nelze expozicí negativního prostoru dosáhnout. V praxi je potřebný rozdíl alespoň 3 až 5 EV, jinak kontrast není dostatečný a pozadí pořád do snímku promlouvá.

Tento snímek měl za sebou normální scénu ale v hlubokém stínu. Expozicí na světla kytky (na automatiku v tomto případě zapomeňte) se docílilo černého pozadí, tj. negativního prostoru.

Typickým příkladem negativního prostoru vytvořeného expozicí je černé nebo bílé studiové pozadí. Ty se schválně málo (černé) nebo hodně (bílé) nasvítí s cílem je podexponovat/přeexponovat a tím se ho zcela zbavit,. Navíc se tím efektivně zbavíte různých vad pozadí - špíny, skladů, zmuchlání atd.

Dosáhnout ve studiu černého pozadí není problém, chce to ale odstup modelek od pozadí, aby světlo dopadající na modelky cestou k pozadí dostatečně zesláblo.

Bílé pozadí většinou ve studiu nelze vytvořit jinak než tím, že na pozadí jedním či více světly samostatně svítíte.

V souvislosti s přeexpozicí u bílého pozadí je ale třeba varovat před nebezpečím zvaným blooming. Zdálo by se, že čím více se bílé pozadí (např. ve studiu) přeexponuje, tím je situace jistější. Ano ale digitální senzor nesnáší situaci, kdy dva sousední pixely mají velký rozdíl expozice. Přebytečný náboj z přeexponovaného pixelu (pozadí) přeteče do normálně exponovaného pixelu (hlavní objekt) a jeho kresbu tak poškodí. Tato chyba je dobře vidět na vlasech, hranách atd. Další problém v souvislosti v přeexpozicí je barevná vada (chromatická aberace). Přeexpozice má tendenci ji silně zvýraznit a všechny hrany potom nepříjemně barevně duhují.

Blooming je problém senzoru, který nezvládne výrazně rozdílnou expozici sousedních pixelů. Přeexponovat pozadí je proto nutné s citem a k změření rozdílů poslouží nejlépe externí expozimetr nebo flashmetr.

V praxi je tedy třeba řešit kompromis. Přeexponovat ano, ale s citem (max. kolem 4 až 5 EV), aby ani blooming ani barevná vada nebyly příliš vidět. Čím méně ale přeexponujete, tím jsou větší nároky na rovnoměrnost osvětlení a jednolitost pozadí, protože jen lehce zastíněná místa na pozadí se hned dostanou expozičně do hry. Ke slovu tedy často přichází PC a retuš pozadí, kde se tyto kompromisy dotáhnou a pozadí se opraví.

Barevná vada je problém optiky (objektivu) a projeví se duhováním kontrastních hran. U kvalitních objektivů ji ale naštěstí téměř nenajdete.

Negativní prostor vytvořený hloubkou ostrosti
Jste-li obeznámení s řízením hloubky ostrosti (na toto téma vyšla již řada článků, například zde), můžete snadno vytvořit negativní prostor pomocí hloubky ostrosti. Je to technika velmi oblíbená a jak již bylo naznačeno, je doménou zejména DSLR.

Rozostřením pozadí se ho efektivně zbavíte a hlavní objekt tak velmi vynikne. Místo obsahu pozadí vás potom zajímá jen jeho barva a/nebo jas.

V praxi se osvědčila tato tabulka, která sice postihuje jen krajní stavy, ale jejich znalost umožní začít pracovat i s mezistavy, kdy pozadí je jen částečně rozostřené podle potřeby:

Pozn.: Třetí faktor ovlivňující hloubku ostrosti (snímací vzdálenost) logicky vyjde podle toho, jaké ohnisko nastavíte a co chcete fotografovat.

U krajin, architektury, interiérů atd. se používá spíše velká hloubka ostrosti, která udrží vše ostré. Negativní prostor tam tedy touto technikou nelze vytvořit.

Negativní prostor - shrnutí
V praxi se většinou uvedené metody různě kombinují, lze ale najít i zcela čisté případy aplikace jen jedné z nich. Zejména v reportážní praxi si například pozadí nelze vybírat a tak zbývá expozice či hloubka ostrosti či jejich kombinace. Naopak ve studiu se obvykle s hloubkou ostrosti nepracuje (udržuje se veliká) a negativního prostoru se dosahuje expozicí či volbou pozadí.

V praxi lze nalézt mnoho snímků, kde se různě metody kombinují. Opět platí - hodnotí se výsledek ne shoda s nějakou teorií.

Rytmus
Rytmus znamená pravidelné opakování (alespoň třikrát) prvků na fotografii. Rytmus má oko rádo a rytmus je pro něj jednoduchý, pochopitelný a srozumitelný. Proto je oko velmi dobré ve vyhledávání podobností a v korekcích malých odchylek. V extrému - dva podobné objekty, byť na různých stranách fotografie, budou poutat pozornost a oko bude skákat z jednoho na druhý. Je to tedy prvek upoutání pozornosti. I příroda je plná rytmů - les, hejno ptáků, vlnky na moři, pole, duny v poušti atp. Člověk je tedy ze zkušenosti natolik navyklý na rytmus, že jej více cítí než vidí, což je přesně to, čeho chce fotograf dosáhnout.

Příroda je plná rytmů, které obvykle nejsou strojově přesné, ale mají příjemné malé odchylky. A tím jsou zajímavé.

Řada věcí se stane rytmem při dostatečném odstupu. Z blízka by žádný rytmus nalézt možné nebylo, ale z dálky se rychle a snadno objeví.

Podobně jako u symetrie ale příliš pravidelný rytmus může nudit, mírná obměna je tedy žádoucí. Proto lze doporučit vyhledávání rytmických prvků ale s obměnou. Příklad - zcela pravidelná cihlová zeď bude nudná. Avšak cihlová zeď kde budou občas cihly chybět, budou oprýskané či jinak barevné může vytvořit velmi dekorativní snímek.

Řadu rytmů lze nalézt i po ponoření se do detailního snímání - například koření, ovoce, listy atd.

Dívat se kolem sebe a hledat rytmy chce opět cvik. Mnohdy stačí malý úkrok stranou a rytmus se objeví. Proto to chce mít na scéně klid a čas, ve spěchu můžete totiž spoustu námětů snadno minout.

Chaos a jednoduchost
Chaos je neuspořádaný stav předmětů a stejně jako rytmus je velmi častý v přírodě. Cílem ale není zaznamenat sám chaos (takový snímek je nudný), ale přinutit diváka najít v chaosu určitý podprahový systém a řád. Tím může fotograf vyjádřit co potřeboval a diváka snímek baví podobně jako puzzle. Hlavním objektem je potom zmíněný ukrytý řád a jak moc jej ukrýt je hlavní i když nesnadný úkol. Některé snímky mohou být až jinotaji, některé mají řád na první pohled viditelný.

Chaos sám o sobě není pěkný a diváka nijak moc nebaví a to obzvláště na malé fotografii.

Začínající fotografové většinou pořizují snímky plné chaosu díky tomu, že zachytí příliš mnoho nesourodých detailů. Takový snímek sice obsahuje chaos ale bez viditelného a smysluplného řádu. Logicky tedy nebaví. Dalším stupněm je pořizovat výrazně jednodušší snímky, pracovat s negativním prostorem a hlavním objektem a přitahovat na něj pozornost. Tyto snímky jsou čitelnější a jednoznačně pokročilejší, od určitého bodu se ale snímek může stát až prázdný a příliš jednoduchý a proto neudrží dlouho pozornost. Vytvořit snímek plný detailů a obsahu a přesto na něm udržet pozornost jeho vnitřním a dobře ukrytým řádem včetně myšlenky a hlavního motivu je potom další kompoziční stupeň vyššího řádu. A řízený chaos je nástrojem.

Řízený chaos a ukrytí myšlenky do snímku porušením chaosu je těžký, ale vrcholný úkol. Takové snímky baví, mají myšlenku a vydržíte se na ně dívat dlouho - prostě jsou jako dobře napsaná kniha. Je to ale úkol věru nesnadný.

Schopnost nalézat a vidět na scéně takové snímky je dlouhý proces tříbení fotografického vidění. Není jednoduchý, vyžaduje čas ale dá se naučit. V tomto stupni práce je již téměř nezbytností digitální zrcadlovka (DSLR), která jak pohledem do hledáčku, tak řízenou prací s hloubkou ostrosti a kvalitou výstupu podobný úkol usnadňuje. Neboli - fotoaparát kterým fotografujete ovlivní vaše vidění a kompozici, protože proces učení probíhá na základě zpětné vazby z hotových fotografií a v nich se fotoaparát a jeho podání jednoznačně promítne.

Ten správný snímek a ten správný rozhodný okamžik je třeba pocítit. Něco vás ve scéně začne přitahovat a najednou podvědomě víte, že tak je to správně. A proč většinou ani nevíte. Doma u PC však často situace vypadá jinak a z případných chyb je třeba se trvale učit.

Závěr
Jsme na konci našeho putování po kompozičních prvcích a kompozičních pravidlech. Porozumění kompozičním prvkům a způsobu, jak nás emocionálně ovlivňují, může fotografovi pomoci dosáhnout cíle, tj. celkově zajímavá fotografie, která ale současně skrývá a předává určité emoce. Pokud jste dočetli až sem, tak již víte, že kompozice není žádná "tvrdá věda" jako je třeba matematika, ale jen a pouze pomůcka či alespoň určité vodítko na cestě k ryze subjektivně hodnoceným fotografiím. Úspěch vždy záleží na celkové souhře všech nástrojů (podobně jako v hudbě) a současně na rozpoložení diváků.

Obyčejná kapka vody dopadající na hladinu vytvoří nádherné obrazce. Žádnou informační hodnotu tento snímek sice nemá, může však v řadě z vás probudit vaše vlastní emoce a tím se líbit.

Proto mnoho fotografů preferuje cestu kompozici příliš neřešit a prostě ten správný okamžik a tu správnou metodu na scéně pocítit. Snadno potom předají svoji emoci do fotografie, je ale otázkou, zda se jim touto pocitovou cestou podaří předat emoci i divákům. Jinými slovy - znalost kompozice z vás neudělá lepšího fotografa, může ale poskytnout pomůcku a rámec jak snímky hodnotit a jak se časem k lepším snímkům vypracovat. V kompozici se lze inspirovat a poučit, nelze ji však kopírovat ani mechanicky napodobovat.

V posledních dílech našeho seriálu o perspektivě a kompozici shrneme některé praktické a snadno zapamatovatelné "zásady", které lze na scéně jednoduše aplikovat a v seznamu si i "odškrtat". Ty správné a vámi oblíbené metody si ale budete muset najít sami.