Perspektiva a kompozice - 2. Perspektiva - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

5. května 2008, 00.00 | Fotografie sama o sobě není schopná nést plnohodnotnou informaci o prostoru. Schází ji k tomu totiž jeden rozměr, protože třírozměrný prostor zachycuje jen pomocí rozměrů dvou. Naštěstí ale existuje řada možností, jak iluzi prostoru vytvořit a tím tento handicap na fotografiích odstranit. Jedním z nich je perspektiva.

Dvourozměrná fotografie musí pro vyjádření třetího rozměru využít některé iluze, které vycházejí z lidského vnímání prostoru, a tím prostor i na ploché fotografii zachytit. Jsou to:

1. Lineární perspektiva
2. Vzdušná perspektiva
3. Zákryt
4. Stíny
5. Hloubka ostrosti

Lineární perspektiva
Perspektiva v kontextu vidění je definována jako způsob jak se předměty zobrazí relativně k jejich umístění v prostoru a relativně k jejich velikosti. Jinými slovy - je to způsob uspořádání a vzhledu předmětů na snímku tak, aby se napodobilo lidské vnímání prostoru. Základní stavební kameny lineární perspektivy přitom jsou změna velikosti předmětů a sbíhání linií. Sbíhání linií i změna velikosti jsou však rub a líc stejné mince. Prvotní příčina obou jevů je v tom, že čím je předmět dále, tím má menší úhlovou velikost. Přitom právě úhlová velikost předmětu je to, co obraz předmětu reálně tvoří na sítnici oka, na senzoru či filmu.

Perspektiva je důležitou součástí každé fotografie, jejíž součástí je zachycení prostoru. A i když je fotografie jen plochá (2D) má dostatek nástrojů jak prostor vyjádřit.

Zdánlivá změna velikosti
Základní princip lineární perspektivy je, že čím jsou předměty dále, tím se pozorovateli jeví menší - zdánlivě tedy mění svojí velikost. Pro příklad uveďme náš Měsíc a naše Slunce. Oba se jeví na obloze zhruba stejně velké - rozuměj mají stejnou úhlovou velikost (úhlový rozměr) kolem 0,5 stupně. Průměr Slunce je však 109 Zemí, kdežto Měsíc má průměr jen 0,3 naší Země. Slunce je tedy asi 400x větší, přesto se na obloze jeví stejně (úhlově) veliké. Příčina je pochopitelně v tom, že Slunce je výrazně dále než Měsíc a tím se jejich úhlové velikosti vyrovnají.

I když jsou oba stromy stejně velké, tak se oku vzdálenější strom jeví menší. Paprsky světla letící od stromů se protnou s pomyslnou obrazovou rovinou (průmětnou) a vzdálenější strom na ní vytvoří menší obraz (modře). Přitom právě tento obraz na pomyslné obrazové rovině oko vidí.

Skutečnou velikost předmětu nejsme tedy schopni na větší vzdálenost zjistit (viz zmatení Slunce/Měsíc). Co bez problémů zjistíme je úhlová velikost předmětu, což je kombinace vzdálenosti a skutečné velikosti předmětu. Zná-li mozek na základě předchozí zkušenosti jak je předmět veliký (auto, strom, dům, člověk), může na základě úhlové velikosti odhadnout jeho vzdálenost. Nezná-li daný předmět či předmět může existovat v mnoha velikostech (skála, kámen), jeho úhlová velikost není dostatečná informace ani o vzdálenosti ani o velikosti. Mozek tedy potřebuje na snímku známé měřítko!

Výše uvedená teorie v praxi - oba stromy jsou ve skutečnosti přibližně stejné velké, ale ten vzdálenější se zdá být menší. I když na fotografii prostor reálně chybí, tak mozek na základě znalosti skutečné velikosti stromů dojde k závěru, že ten menší je dál. Tím se na fotografii vyjádří prostor.

Měřítko na fotografii
Z uvedeného je zřejmé, že mozek k tomu, aby odhadl prostor na fotografii potřebuje znát skutečnou velikost předmětů. Potom bez problémů dojde k závěru, že zdánlivé zmenšení těchto předmětů je důsledek vzdálenosti a vznikne iluze prostoru. Co když ale na fotografii měřítko chybí? To je potom možné považovat za fotografovu chybu, protože bez měřítka je mozek téměř bezradný. Snímky jsou potom ploché a skutečná velikost scenérie na fotografii zmizí. A to je velká past řady snímků. Přímo na scéně totiž oči a mozek vidí skutečně 3D a navíc měřítko snadno někde najdou např. otáčením hlavy. Fotografie však zaznamená jen výřez, tím měřítko zmizí a dojem prostoru též. Dbejte tedy na to, aby snímky měřítko vždy obsahovaly!

Zadívejte se na tento snímek a řekněte, jaký máte dojem prostoru a velikosti scenérie. Potom se podívejte na snímek níže.

V horním snímku bylo totiž počítačově vyretušováno měřítko (lidé a ptáci). Mozek tak nemá se čeho chytit (kameny mohou být jakkoliv velké) a tak ho scéna velikostí nijak nezaujme.

Sbíhání linií
Sbíhání linií - tolik oblíbený prvek na fotografiích - je vizuální důsledek zmenšování úhlové velikosti objektů při růstu jejich vzdálenosti. Stále stejně vzdálené koleje se v dálce jeví úhlově menší a tudíž bližší. Sbíháním linií je tedy možné na fotografii  vyjádřit velmi účinně prostor, protože oko a mozek na základě sbíhání rychle identifikuje hloubku obrazu.

Sbíhání linií je známý a oblíbený způsob jak na fotografii vyjádřit prostor. Hodí se na rovné a dlouhé prvky (koleje, silnice, cesty, zábradlí atp.).

Kácení linií (flaška) při snímání architektury je důsledek stejného jevu. Při snímání zespoda jsou totiž horní části budov dále od fotografa a tak se jim zdánlivě krátí (sbíhají, kácí) linie.

Úběžník (Vanishing point)
Úběžník je jedním z důležitých termínů zejména v grafice a malbě a týká se exaktního vyjádření perspektivy v deskriptivní geometrii. U fotografii má spíše jen pomocný smysl, protože fotografie obraz netvoří ale zaznamenává. Přesto alespoň povrchní znalost je užitečná protože i řada editorů umí různě deformovat obraz s ohledem na úběžník. Příkladem nechť je narovnávání kácejících se linií u architektury.

Horizont neboli obzor je nejvzdálenější okraj scény kterou pozorujeme a jeho umístění na obraze se řídí tím, z jaké výšky toto pozorování provádíme. Snímání z výšky posouvá horizont dolů a naopak. Úběžník je bod na horizontu, kam se sbíhají veškeré vodorovné čáry. Úběžník na snímku přitom nemusí být jen jeden. Existují perspektivy jednoúběžníkové, dvouúběžníkové i trojúběžníkové.

Jednoúběžníková perspektiva soustřeďuje přímky v obraze v jednom bodě - úběžníku, který je na horizontu. Je to tedy klasická perspektiva typu sbíhání linií.

Perspektiva vytvořená dvěma úběžníky vzniká vždy, když pozorujete něco lidově řečeno přes hranu, ale ne zespoda či z vrchu.

Trojúběžníková perspektiva přidá třetí horní úběžník, kdy vzniká představa, že se na předmět díváme zdola.

V reálné situaci asi fotograf nad úběžníky nijak nepřemýšlí. Jakou zvolí perspektivu a kolik bude tato perspektiva mít úběžníků však zcela přirozeně zvolí svým stanovištěm. Například snímek průčelí budovy pořízený zespoda bude mít jeden úběžník a klasické sbíhající se linie. Snímek stejné budovy přes hranu a zespoda bude mít úběžníky tři, pokud budete snímat s fotoaparátem vodorovně ze střední výšky budovy (např. z okna jiné budovy), úběžníky budou jen dva. Perspektivu totiž výrazně ovlivňuje stanoviště fotografa!