Fotografujeme s DSLR: Expoziční režimy – poprvé (díl 8.) - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

25. srpna 2011, 00.00 | V předchozích dílech našeho seriálu jsme si komplexně přiblížili expozici a vše, co k ní patří. V dnešním článku si přiblížíme ryze praktické využití expozičních pouček a všeho, co jsme do teď probírali. V této „expoziční“ kapitole si posvítíme na expoziční režimy (spíše ryze automatické), představující velice důležitý díl „skládanky“, neboli právě expozičními režimy přímo a rychle ovlivňujeme samotné nastavení fotoaparátu v různých fotografických situacích.

V předchozích dílech našeho seriálu “Fotografujeme s DSLR“ jsme si udělali detailní rozbor expozice a všeho, co k ní patří. Již víme, co je to čas, clona, ISO..., známe možnosti i limity expozičního měření..., víme, co je to expoziční kompenzace a k čemu i kdy ji využít..., a již umíme číst v histogramu a využívat jej ve svůj prospěch. Téma expozice tedy máme úspěšně (téměř celé) za sebou. Přece jen nám zde však ještě něco chybí. A tím „něčím“ je ryze praktické využití expozičních pouček (a všeho, o čem jsme si do teď povídali) v terénu. V této „expoziční“ kapitole si tedy přiblížíme expoziční režimy, neboli samotné nastavení fotoaparátu a využití všech dosud nabytých vědomostí v praxi. Právě expozičními režimy totiž přímo ovlivňujeme samotné nastavení fotoaparátu v různých fotografických situacích, proto je maximálně výhodné a praktické se v dané problematice dobře orientovat. Nejprve se detailně podíváme na zoubek ryze automatickým režimům – jak pracují a proč?

Předešlé díly:
:: Díl 1: Začínáme
:: Díl 2: Expozice (Čas)
:: Díl 3: Expozice (ISO)
:: Díl 4: Expozice (Clona)
:: Díl 5: Měření expozice
:: Díl 6: Kompenzace expozice
:: Díl 7: Histogram

Tak a jdeme na to! Připravit foťáky, dobít akumulátory, zkontrolovat paměťové karty...

Expozice v praxi
Správná expozice není nic jiného než korektní nastavení kombinace času, clony, citlivosti ISO pro konkrétní scénu. K tomu lze dojít několika způsoby, ovšem vždy je třeba zvážit a vhodně rozhodnout, kolik toho necháme na automatice fotoaparátu a kolik toho chceme ovládat sami! V podstatě máme tři možnosti:

1) Necháme vše na fotoaparátu a sami nebudeme do nastavení vůbec zasahovat.
2) Další možností je pravý opak – vše budeme řídit sami.
3) Anebo zvolíme kompromis – něco přenecháme přístroji a něco na vlastním uvážení.

Všechny moderní DSLR disponují tzv. kruhovým voličem expozičních parametrů, zahrnujícím množství expozičních režimů. Jejich výběrem vlastně „říkáme“ fotoaparátu, co má nastavovat automatika a co fotograf. Pojďme se nyní podívat na expoziční parametry pěkně zblízka.

Za dobrých světelných podmínek není problém pořídit slušný snímek (typ a vybavení fotoaparátu zde nehraje příliš velkou roli).
Foceno kompaktem na automatický režim.

Plně automatický režim
Je označen nejčastěji AUTO nebo zelenou ikonkou fotoaparátu/rámečku. Naleznete jej v podstatě na všech DSLR a značí vám jediné – a sice, že fotoaparátu dáváte plnou důvěru nad veškerým nastavením. Výhodou tohoto režimu je, že nemusíte vůbec nic řešit. Vše za vás obstará fotoaparát, což uvítají zejména začátečníci, kteří zatím nemají povědomí o expozici. Nevýhodou (o dost podstatnější) je fakt, že zcela ztrácíte kontrolu nad výsledkem! Fotoaparát sice fotografii pořídí (nějak), ale... Automatika fotoaparátu nemá ani potuchy o vašem fotografickém záměru (je jí to vlastně úplně jedno) a řídí se jednoduchou logikou. Jeden příklad za všechny: „Není dostatek světla?! Zapni blesk!“ Jenže je spousta situací, kdy je blesk naprosto k ničemu (fotíme noční krajinu, fotíme přes sklo, fotíme v muzeu, fotíme na delší vzdálenosti atd.) a výsledná fotografie tak bude nepoužitelná, právě vinou například zde nevhodného použití blesku!

V podobných případech nemá automatika nejmenší šanci správně "odhadnout scénu". Nemá totiž ani ponětí o vašem fotografickém záměru a tady by ji ani "nenapadlo" citlivě použít blesk!

Automatika nechybuje jen u špatného použití blesku. Stejně tak při fotografování sportovního utkání v hale (kde jsou obvykle světelné podmínky mizerné) nedokáže automat přístroje odlišit statickou vs. dynamickou fotku a volí často příliš dlouhé expoziční časy. Snímané objekty tak budou logicky rozmazané. Naopak v silném světle nastavuje automat přehnaně vysoká clonová čísla, což není například u portrétu (kde je žádoucí malá hloubka ostrosti) zrovna vhodné. Dále fotoaparát v plně automatickém režimu používá většinou maticové měření, automatický výběr zóny ostření (AF bodu), automatické vyvážení bílé, zcela ignoruje kompenzaci expozice (nerozlišuje výrazně světlé/tmavé scény) atd. Uživatel tak obvykle má jen velice malou možnost zásahu do nastavení přístroje. Běžně můžete měnit jen rozlišení, JPG kompresi, aktivovat samospoušť, někdy sériové snímání. Obecně můžeme říci, že ve světelně „příznivých“ scénách (dostatek přirozeného světla) nemá automatika zásadní problém, ovšem naopak těžce selhává u světelně náročnějších scén.

Stejně tak i v tomto případě – automatika netuší, co a jak chceme fotit. Zde by použila automaticky blesk a snímek by tím byl zcela znehodnocen (tvrdé, ostré světlo blesku, plochá kresba, odrazy v okně na pozadí, atmosféra "ta tam")...

SCN - scénické režimy
Pod zkratkou SCN se skrývají scénické režimy (někdy též označované jako asistenční programy). Jedná se – podobně jako v předešlém případě – o předem striktně nastavené automatické předvolby s tím rozdílem, že zde alespoň „napovíte“ fotoaparátu, jaký typ scény hodláte fotografovat (a přístroj se tomu přizpůsobí – samozřejmě za předpokladu vhodně zvoleného režimu). Nastavení se netýká jen expozice, ale i dalších parametrů, jako AF body, AF režim, vyvážení bílé, blesk či postprocesing snímku (dodatečné úpravy typu doostření, saturace, kontrast, tónování barev apod.). Jednotlivé scénické režimy jsou označeny výmluvnou ikonkou (ty jsou naštěstí u většiny současných digitálních fotoaparátů stejné nebo velice podobně) a výběrem konkrétního scénického režimu zvolí fotoaparát optimální nastavení pro danou fotografickou disciplínu. Mezi nejběžnější scénické režimy patří:

• NE blesk – Režim jako stvořený pro fotografování v muzeích, divadlech, jeskyních, různých oceanáriích, akváriích atd. Zkrátka všude, kde je blesk zakázán nebo je jeho použití nevhodné či nesmyslné (například kvůli zajímavé světelné atmosféře).


• Portrét – Předpokládá se hlavní objekt blízko (cca 2–3 metry), tj. ostření je směřováno do těchto míst, fotoaparát nastavuje nižší clonová čísla (kvůli malé hloubce ostrosti), méně doostřuje (portréty „mají rády“ měkkou kresbu), důraz je kladen na jemnější barevné podání (zejména v R/červeném kanále – pleťovka). V případě potřeby je možno použít blesk.


• Krajina – Zde je naopak prioritou vyšší hloubka ostrosti, takže fotoaparát nastavuje vyšší clonová čísla (vyšší hloubku ostrosti), fotografie jsou výrazně doostřovány, saturovány i jsou více kontrastní (lidé mají zkrátka rádi „pohlednicové“ líbivé snímky). Blesk je zakázán, jeho použití je v krajinné fotografii většinou nesmyslné.


• Makro – Ostření na minimální vzdálenosti (objekt se nachází velmi blízko), často měření expozice se zdůrazněným středem, blesk není zcela vyloučen (záleží na světle) a fotoaparát častěji volí i vyšší clonová čísla (kvůli hloubce ostrosti).


• Sport – Zde je jasný předpoklad dynamických scén, takže hlavní preferencí jsou krátké časy – i za cenu vyšší citlivosti. V menu přístroje lze většinou nastavit limit max. ISO hodnot (standardně se hranice pohybuje okolo ISO 400). Většinou je preferován kontinuální režim ostření (Ai-Servo, AF-C, C) i snímání (dávkové fotografování).


• Noční portrét – Podobné jako v případě portrétu, ovšem s tím rozdílem, že automatika počítá (a často jej také využije) s použitím blesku. Zároveň je zde snaha o „řízení“ světla záblesku (jak jeho intenzity, tak i následného vyvážení bílé barvy). Změnou oproti klasickému portrétu je, že často dochází k nastavení podstatně delších časů (1/10 s i více + blesk = tzv. „Slow-synchro“ režim), aby bylo i pozadí alespoň částečně rozumně exponováno (aby prostě bylo i „tam vzadu něco vidět“).

Noční krajina vyžaduje dlouhé expoziční časy, bez stativu se tedy neobejdeme...

Ovšem nesmíme zapomínat, že se stále jedná „jen“ o automatiku, leč značně „sofistikovanější“ než režim AUTO. Většinou zde uživatel opět nemá příliš šancí, jak do konečného nastavení zasahovat, nicméně některé fotoaparáty umožňují v SCN režimech například měnit ISO hodnotu, pracovat s bleskem nebo používat kompenzaci expozice (záleží na typu DSLR). Na profesionálních přístrojích (Canon EOS 5D Mark II, Nikon D700, Sony Alfa 900 ap.) byste scénické režimy hledali marně. U profesionálů se nepředpokládá, že by podobné režimy používali (ani k tomu nemají důvod), pracují v kreativních nebo v plně manuálním režimu.

Tzv. "Lightpainting" neboli "malba světlem".
U scén tohoto typu nemají automatické režimy (vč. SCN režimů) vůbec žádnou šanci. Jedinou možností je plně manuální režim.

Uživatelské presety
Některé DSLR ještě mohou disponovat zcela specifickými režimy, které se liší dle značky i typu přístroje. Mezi takové patří například: A-DEP (Canon), což je režim priority hloubky ostrosti. Tato volba nedělá nic jiného, než že se snaží vypočítat hyperfokální vzdálenost. Bere se při tom ohled na použité ohnisko, nejbližší vs. nejvzdálenější objekty ve snímané scéně (jsou aktivní všechny ostřící body) a fotoaparát na základě zjištěných údajů dopočítá odpovídající clonu, aby byla HO co největší. Režimy nejčastěji označované jako C1, C2, C3 nebo User 1, User 2 jsou pro změnu „uživatelské“ a slouží k předdefinování a uložení různých funkcí a nastavení fotoaparátu pod konkrétní položku na kruhovém voliči přístroje. Jedná se vlastně o manuální obdobu scénických režimů, které si však uživatel může (na rozdíl od napevno nastavených SCN položek) libovolně uzpůsobit dle svých vlastních potřeb.

Zde nebude mít automatika problémy. U krajinné fotografie, exteriérů, interiérů, architektury ap. je většinou požadována velká hloubka ostrosti – chceme mít na snímku hezky "proostřeno" do prostoru.
Režim "Krajina" to vše splňuje, lze jej tedy klidně použít...

Přístě pokračování: Expoziční režimy/podruhé