Fotografujeme s DSLR: Expozice (díl 4.) - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Navigace:  » Úvodní stránka  » Rubriky  » Design  

28. dubna 2011, 00.00 | Jste nadšeným začínajícím fotografem? Pořídili jste si právě digitální zrcadlovku (DSLR), nebo její koupi teprve zvažujete? Pro všechny podobně „naladěné“ je zde pokračování našeho komplexního seriálu, zabývající se tímto současným trendem. Na pořadu dne je tentokrát Expozice – základní stavební kámen fotografie jako takové.

Náš nový seriál Fotografujeme s DSLR je určen všem nadšeným fotografům, kteří to s fotografií myslí opravdu vážně a nespokojí se jen s bezduchým cvakáním spouště. Aktuálně se věnujeme samotné expozici, což je úplný základ. Základy expozice jsou platné i pro klasickou fotografii, proto je nezbytně nutné věnovat jim zvýšenou pozornost, neboť když neproniknete do tajů expozice, nehnete se dál. V minulých dvou dílech jsme se blíže seznámili s pojmy expoziční čas a ISO (citlivost). Nyní už tedy víme, co tyto dvě důležité veličiny znamenají, co je pro ně typické, a naopak na co si dávat pozor. Pakliže máme za sebou dvojici Čas + ISO, ti vnímavější již pravděpodobně tuší, že nám ještě stále něco chybí. A tím je samozřejmě poslední – třetí expoziční parametr a sice – Clona! K čemu nám tedy slouží? Pojďme na ni!

Předešlé díly:
:: Díl 1: Začínáme
:: Díl 2: Expozice (Čas)
:: Díl 3: Expozice (ISO)

Clona
Udává nám velikost díry ve středu objektivu, kterou prochází světlo. Čím větší tento otvor bude, tím více světla v jediný okamžik projde skrz objektiv. A také naopak. Clona nám tedy slouží k řízení množství světla, které dopadne na snímač digitálního fotoaparátu (resp. na film u klasických kinofilmových aparátů). Clonu tvoří tenké kovové lamely (běžně jich je 6, 7 nebo 8) - ve tvaru kruhu, přičemž množství světla, procházející otvorem/clonou, je přímo úměrné ploše otvoru clony. Občas se chybně uvádí, že množství světla je přímo úměrné průměru clony (D), ve skutečnosti nás však zajímá plocha.
Příklad: Chceme-li zdvojnásobit množství světla / expozici procházející clonou, musíme zdvojnásobit plochu otvoru, nikoli průměr otvoru! Toho docílíme zvětšením průměru clony (D) o odmocninu ze 2. Pro zdvojnásobení expozice tedy otevřeme clonu „jen“ 1,4x (nikoliv 2x) - o jedno clonové číslo: např. F5.6 --> F4. Pakliže bychom zdvojnásobili průměr clony, expozici bychom tím změnili 4x (2 x 2), o dvě clonová čísla - tedy např.: F5.6 --> F2.8!

Množství světla, které dopravíme pomocí objektivu (potažmo clony) na snímač, závisí vedle otvoru clony též na vzdálenosti clony od snímače. Promítáte-li například obraz z projektoru, vzdalováním od plátna obraz zvětšujete, ale jeho intenzita/svítivost současně slábne, protože světlo nám do prostoru ubývá – a to s 2. mocninou (plocha roste také s druhou mocninou). Ve fotoaparátu (objektivu) je onou vzdáleností clony od snímače ohnisková vzdálenost objektivu. Základní stupnice clonových čísel proto nejsou násobky 2, ale násobky odmocniny ze 2, tj. ~1.4...

Typická stupnice clonových čísel je tedy:

F = 1.0, 1.4, 2.0, 2.8, 4.0, 5.6, 8, 11, 16, 22, 32, 45…

V praxi se běžně používá jemnější dělení, kdy mezi sousedními hodnotami na výše uvedené stupnici jsou ještě 1-2 mezihodnoty (1/2 nebo 1/3, 2/3).

Jelikož však toto řízení množství světla (procházejícího objektivem/clonou) by bylo v praxi dosti nepraktické a zbytečně složité, celý proces značně zjednodušují tzv. clonová čísla (F), jejichž principem není nic jiného než nastavit odpovídající velikost otvoru v závislosti na aktuálně použitém ohnisku. Tak například clonové číslo F4 nám vždy zajistí stejné množství světla dopadajícího na snímač bez ohledu na to, máme-li na objektivu nastaveno 20 nebo 200 mm. Objektiv si zkrátka při požadavku clony F4 sám dopočítá potřebný průměr clony, a to tímto způsobem:

D (průměr clony) (mm) = f (ohnisková vzdálenost) (mm)/F (clonové číslo)

Příklad:

• 20mm objektiv při F4 nastaví průměr clony 20/4 = 5 mm
• 200mm objektiv při F4 nastaví průměr clony 200/4 = 50 mm
• 800mm objektiv při F4 nastaví průměr clony 800/4 = 200 mm

Není nic neobvyklého, že běžné zoom objektivy základní a střední třídy mají zpravidla světelnost od-do. Příklad: 28-135 mm 3.5-5.6 – znamená max. světelnost F3.5 při ohnisku 28 mm, ale na konečném ohnisku 135 už je světelnost jen F5.6. Stejně tak je to důvodem, proč jsou silné a světelné teleobjektivy natolik velké a těžké. Objektiv s ohniskem 600 mm a světelností F4 zkrátka musí mít otvor clony 150 mm. Občas se můžeme setkat i se zápisem clony např. f/4, s tím že „f“ znamená ohniskovou vzdálenost. Označení f/4 tedy znamená vydělit ohniskovou vzdálenost clonovým číslem, abychom dostali průměr clony.

Co všechno bude ostré?
Clona má však ještě jednu neocenitelnou - a pro fotografa zcela zásadní vlastnost - a sice: řídí nám hloubku ostrosti! Velikostí otvoru tedy určujeme proostření do „prostoru“, neboli řídíme, co všechno bude na snímku ostré. A sice tak, že čím více cloníme (zmenšujeme otvor), tím zvyšujeme hloubku ostrosti. Neboli čím vyšší "F", tím větší HO - a naopak! Ale pozor, má to háček! Čím vyšší hloubka ostrosti, tím menší otvor, a logicky se nám tím dostane zároveň i méně světla na snímač. Takže s vysokými clonovými čísly nám zároveň i stoupá riziko „rozhýbání“ snímku vlivem delších časů. V praxi není příliš rozumné nastavovat extrémně vysoká clonová čísla, neboť například při cloně F32 už musí světlo procházet tak malým otvorem v objektivu, že dochází k silným difrakcím (lomům) světelných paprsků, což má za následek pokles ostrosti. Drtivá většina objektivů dosahuje nejlepší kresby v rozmezí zhruba 1/3 až 1/2 svého clonového rozsahu (řady). Chcete-li tedy dosáhnout rozumné hloubky ostrosti a zároveň optimální kresby svého objektivu, zacloňte cca na F8 – F13.

Expoziční reciprocita
Princip expozice, potažmo práce s časem, clonou a citlivostí spočívá v jejich správném kombinování (bez ohledu na fakt, provádí-li to sám fotograf nebo automatika fotoaparátu). Pakliže nastavíme při určitém množství světla a při konkrétní citlivosti odpovídající expoziční čas a clonu, musíme dostat správě exponovaný snímek.

Expoziční reciprocita nám názorně předvádí, že existuje mnoho trojic, které vedou ke stejnému výsledku – ke stejné expozici! Nebo ještě lépe – pokud na jedné straně přidáme (například ISO), ale na druhé straně adekvátně k tomu ubereme (například expoziční čas), výsledná expozice bude vždy stejná.

Příklad:

• Představme si scénu, kde správná expozice při ISO 100 je 1/100 s + F4 (příklad A).


• Zkrátíme-li čas na polovinu (1/200 s), snímek by byl logicky podexponován. Ovšem pokud zároveň zvýšíme ISO 2x, dodržíme správnou expozici (příklad B).


• Pokud čas opět vrátíme na původní hodnotu (1/100 s), snímek by pak byl naopak přeexponován (vlivem dvojnásobné ISO). Avšak zareagujeme-li změnou clony na F5.6 (o jedno clonové číslo = 1/2 množství světla oproti výchozí hodnotě), jsme v pohodě a výsledkem je opět stejná expozice (příklad C)

Ve všech třech případech tedy vždy dostaneme expozičně úplně stejnou fotografii (co se týče rozložení jasů a stínů), a to i přesto, že máme odlišné jednotlivé expoziční hodnoty. Pochopíte-li tento princip, máte vyhráno a expozice už vás nemůže nijak zaskočit.

Závěr
Správně exponovaný snímek je základ a zvládnutí práce s časem, clonou a citlivostí je prvním předpokladem (přesněji jedním z mnoha) k úspěšnému fotografování. Existuje velké množství trojic - Čas/Clona/ISO, vedoucí ke stejné expozici. Každý parametr však má své pevné místo. Expozičním časem řídíme pohyb, neboli definujeme jím a zvládáme pohybovou neostrost a rozhýbání snímku. Clona nám udává hloubku ostrosti neboli míru proostření v „prostoru snímku“. Vlastně nám pomáhá vytvářet iluzi prostoru (fotografie jako taková je dvojrozměrná, ačkoli dnes již nastupuje na trh nový fenomén – 3D fotografie). Clona je tedy významným vyjadřovacím prvkem fotografa. Citlivost neboli ISO nám zesiluje signál a pomáhá tak v situacích, kdy máme málo světla. V konečném důsledku nám však též nepříjemně zvedá šum, čímž často znehodnocuje snímek. Správné nastavení času, clony a ISO tedy vždy musí vést nejen k dobře exponované fotografii, ale také k technicky (a tím často i výrazově) korektnímu snímku. Na druhou stranu, ovládnutím expozice ještě nemáme zdaleka vyhráno! K čemu nám bude perfektně exponovaný snímek, který však bude současně špatně komponovaný, bez nápadu a bez atmosféry?!

Příště: Měření expozice