Macworld Expo SFO 2001 - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

4. ledna 2001, 00.00 | Nezadržitelně se blíží největší Apple akce první poloviny letošního roku. Co se chystá v Americe a jak na to bude reagovat MujMAC?

Také jste se někdy zamysleli nad tím, z jak velké části stojí umění na zpodobňování chování, které lze z hlediska psychologie označit jako asociální nebo alespoň negativně vybočující z řady? Abych jen uvedla příklady: Tantalos se zvěčnil gastronomickou úpravou těla svého zabitého syna, Macbeth vstoupil do literatury nezřízenou touhou po moci, jdoucí přes mrtvoly, Arsène Lupin byl sice gentleman, ale, marná sláva, kradl, Toulouse-Lautrecovy šantánové tanečnice byly alkoholičky lehkých mravů, mírně asociální je i slavný Hrabalův strýc Pepin, o brutální Nikitě ani nemluvě. Charakterní osobu typu babičky Boženy Němcové zkrátka abys pohledal. Čím to je, že zájem a mnohdy i sympatie jsou na straně těchto týpků, které bychom v běžném životě vedle sebe snášeli jen s velkými obtížemi?

Stejná otázka mě napadne i tehdy, dívám-li se na některé sociologizující studie našich či zahraničních fotografů. Dnes jsem se konkrétně takto ptala při návštěvě výstavy Jiní Pražané mladé fotografky Libuše Rudinské. Absolventka katedry fotografie na FAMU na sebe poprvé upozornila roku 1996 svou sérií Toto město, o rok později představila kolekci fotografií Současné Rusko, a roku 1999 byla doporučena na grant Prahy, udělovaný primátorem v rámci soutěže Czech Press Photo, za sérii Lidé ze Žižkova. Tento grant, jenž je stipendiem na fotografickou dokumentaci proměn hlavního města, pak Libuše Rudinská skutečně obdržela. Jak sám název napovídá, jsou Lidé ze Žižkova svědectvím o obyvatelích této (vždy) svérázné pražské čtvrti, zejména pak o životě Romů, nebo, jak se sami nazývají, Cikánů. Do expozice Jiní Pražané byli „vtěleni“ společně s jinými cykly, např. se sondou do života tureckých Bulharů. „Téma proměn se tvořilo postupně na pochodu, byl to proces. Najednou mi velmi specifická pražská čtvrť Žižkov nestačila,“ říká o své práci sama autorka. „Cítila jsem nutnost zařadit do tématu cizince, kteří jsou pro novou tvář města typičtí. Především mladé Vietnamce a Rusy. Jsou to noví Pražané. Ne ti, kteří přijíždějí jenom na čas za prací, ale lidé, kteří tu hledají nový domov, svou novou identitu. Herci, obchodníci, výtvarníci, studenti. Z původních domovů odešli v sociální tísni. Čeština jejich dětí už bude pražština.“

Já dodávám: doufejme. Jedním z prvních snímků, na něž padne váš zrak, je totiž portrét přítelkyně ruského zpěváka, která se právě vrátila z nočního klubu. Představa, že by tato dlouhovlasá krasavice v kůži, nonšalantně si zapalující cigaretu, měla někdy snahu učit své budoucí děti češtině, když se s velkou pravděpodobností pohybuje téměř výhradně v uzavřeném a elitářském ruském prostředí, je pro mne poněkud k smíchu. Nerada bych se někoho dotkla, ale podle vyznění celé řady fotografií bych soudila, že snímaní lidé mají v Čechách poněkud jiné cíle, než „hledat nový domov, svou novou identitu“. A myslím, že se právě nejedná ani o herce, obchodníky, výtvarníky či studenty. Proč se stále obelháváme sociálním pokrytectvím, že cizince z méně rozvinutých zemí k nám přivedla pouze a jen sociální či jiná tíseň v jejich bývalé vlasti?

Přemýšlím o tom, proč celé generace umělců lákají takové výjevy, jako např. „utrápená matka objímá své dítě, muž zase propil všechny peníze na jídlo“ (doslovný komentář k jedné fotografii). Autorčin pohled na žižkovské reálie vypadá převážně tak, jako by tam přebývali pouze Romové, hrající na automatech, děti se zapálenou cigaretou na schodech kostela, případně zanedbaní gayové, jimž pes ujídá z hrnce. Pokládá-li někdo onu utrápenou manželku pijana za jakýsi druh folklóru, pak je pěkně vedle – pro zúčastněné osoby je to tragédie.

To, že se právě Rudinská stala držitelkou grantu, však v žádném případě není náhoda. Černobílé fotografie většího formátu, vystavené v Komorní galerii Domu fotografie Josefa Sudka, prozrazují, že jejich tvůrkyně je nadaná a o řemesle něco ví. Svým záběrům dokáže vdechnout život a atmosféru. Jak ví každý, kdo se fotografováním zaobíral alespoň amatérsky, udělat momentku, jež má pointu a vtip, není žádná legrace. Vystižení onoho rozhodujícího okamžiku, kdy snímaní lidé přestanou vnímat objektiv, začnou se chovat přirozeně a rozehrají před vámi scénář svého života, je silnou stránkou Libuše Rudinské. Z některých záběrů je zřetelné, že osoby přítomnost fotografky vnímaly, ale vždy pouze okrajově, aniž by to narušilo děj.

Autorka také dobře pracuje se světlem, jež využívá k vystižení atmosféry a tím i celkovému vyznění záběru. Cikáňata, běžící o překot ze schodů otlučené a špinavé chodby, jsou například provázeny záblesky slunečního světla, dopadajícího sem neviditelným oknem, čímž se nehostinný interiér mění v jakýsi přelud z bezstarostného světa dětství. Velmi sugestivně také působí snímek dvou malých cikánských holčiček, z nichž jedna sedí na židli s talířem v klíně, druhá své jídlo prohlíží na vidličce přímo na zemi. Použité protisvětlo milosrdně odhaluje jen dětské siluety a klade důraz na důvěrnost a bezprostřednost jejich chování. V případě již zmíněného snímku přítelkyně ruského zpěváka, je záblesk rozškrtnuté sirky v její ruce jakýmsi chladným světlem, akcentujícím záměrnou neosobnost portrétu.

Výstava Jiní Pražané ukazuje dobře udělané fotografie, zřetelně plující na vlně (někdy i uměle vyvolaného) zájmu o problematiku života těch cizinců či národnostních menšin u nás, kteří právě nepatří mezi vyvolené. Pokud se na ně budeme takto dívat, vychutnáme si i kumšt autorky, s nímž nám zprostředkovává setkání s lidskými typy a prostředím, jež bychom normálně asi nepoznali.

(Libuše Rudinská: JINÍ PRAŽANÉ, Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Maiselova 2, Praha 1, po-ne 10-18, vstupné 40/20, do 14. 1.)