Interview s filmovým výtvarníkem Jiřím Štamfestem - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

27. srpna 2008, 00.00 | Není nad to, když můžete získat zajímavé informace ze světa 2D a 3D grafiky od lidí, kteří jsou zde dlouholetými specialisty. Jedním z nich je i Jiří Štamfest, filmový výtvarník, jehož práce je zaměřena na speciální vizuální efekty a filmové triky a který pracuje řadu let ve firmě UPP jako expert na matte painting. Proto jsem velice rád, že si tento umělec našel ve svém nabitém programu trochu času a podělil se s námi v tomto interview o své zkušenosti a zároveň nám poodhalil tajemství tvorby filmových triků, na kterých sám pracoval.

Není nad to, když můžete získat zajímavé informace ze světa 2D a 3D grafiky od lidí, kteří jsou dlouholetými specialisty ve svém oboru. Jedním z nich je i Jiří Štamfest, filmový výtvarník, jehož práce je zaměřena na speciální vizuální efekty a filmové triky a který pracuje řadu let ve firmě UPP jako expert na matte painting. Proto jsem velice rád, že si tento umělec našel ve svém nabitém programu trochu času a podělil se s námi v tomto interview o své zkušenosti a zároveň nám v doprovodné grafice poodhalil tajemství tvorby filmových triků, na kterých sám pracoval.

Pane Jiří, patříte ke skupině českých umělců, kteří získali vítěznou cenu Hollywood Post Alliance v kategorii Outstanding Compositing-Television za práci na seriálu The Company. Můžete říci podrobněji, v čem spočívala Vaše práce na zmiňovaném snímku?

Na tomto projektu jsem pracoval v loňském roce a můj díl práce byl vytvořit matte painting, čili dokreslovačky, pro spoustu záběrů. Je to metoda, jak doplnit filmový obraz o prvky nebo scenerie, které již neexistují, jsou nedostupné a jejich natočení by obnášelo složité a drahé natáčení anebo existují, ale pouze ve fantazii režiséra.
U tohoto filmu se jednalo převážně o první dva případy v mnoha obměnách a kombinacích, například už obligátní situace, kdy se točí v létě zimní scény a krajina se musí přeměnit v počítači na zimní se sněhem a holými stromy. Nebo se ateliérová stavba střech domů vytvořená pro přestřelku agentů musí doplnit o zbytek autentického okolí: ulice, město v pozadí a vytvořit věrohodnou atmosféru nočního města. Digitalizovaný natočený záběr se za použití fotografií, masek a kreslených prvků jako jednotně působící statický obraz dál zpracovává na výkonných počítačích a vznikne tak hotová sekvence. Dokreslovačka při tom tvoří třeba jen část scény a výsledek musí být tak dokonalý, aby ani oko zkušeného diváka nepoznalo, že to není celé takto nasnímáno v reálu. Dosažení takové dokonalosti není vždy jednoduché a vyžaduje to sehraný tým mnoha specialistů, počínaje supervizorem, který je zároveň styčným důstojníkem s režisérem a musí vést ostatní spolupracovníky k výsledku, jež režisér očekává. Konečným významným článkem je pak kompozitor, který z mnoha vrstev, z nichž jedna může být i dokreslovačka, vytváří finální sekvenci. Na výsledku mají zásluhu všichni zúčastnění, protože špatná práce kteréhokoli z nich je pak na výsledku patrná a poškodila by práci ostatních, byť by jednotlivě byla sebedokonalejší.
Kromě vámi zmiňovaného ocenění jsme za tento projekt byli letos v USA také nominováni na cenu EMMY, takže budeme do 13.září čekat, jak to dopadne.

Záběr Vašeho portfolia je skutečně velice široký, jak dlouho se vlastně zabýváte grafikou a jakou technikou jste u filmových triků začínal?

Po vysoké škole v roce 1972 jsem krátce pracoval ve Studiu Jiřího Trnky v Krátkém filmu Praha, tehdy v experimentálním studiu, kde se rozvíjela metoda snímání plochých loutek v několika plánech. To byla živná půda pro vymýšlení nových dosud nepoužívaných postupů a to mě velice bavilo. Pochopil jsem, že tato profese, kde se spojují všechny tři obory, které mě zajímaly samostatně – fotografie, malba a technika - bude pro mě ideální. Nezdařilo se mi to však na první pokus, a i když jsem řadu let spolupracoval na krátkých filmech, do nichž jsem navrhoval a realizoval animované grafické sekvence, hlavní šanci jsem dostal, když jsem byl v roce 1986 vybrán jako výtvarník do trikového studia Filmového studia Barrandov. Toto pracoviště zásobovalo triky veškerou českou filmovou i televizní tvorbu a dále i blízké a vzdálené okolí, zejména na východ, plus NDR. Tehdy samozřejmě po nějaké digitální technologii nebylo ani vidu ani slechu, takže se jednalo o klasické triky, kde vrcholem umu byly právě dokreslovačky. Práce to byla nejen náročná, ale často i dobrodružná, kdy jste v nejistých podmínkách musel odvést stoprocentní výsledek. Postupovalo se od výběru lokace, odkud a kam se povede záběr, přes výtvarný koncept malovaný většinou na fotografii z místa postavení kamery.
Pak se stanovil natáčecí den, zpravidla dva dny před tím se na místo postavila kamera, velké sklo v dřevěné konstrukci. Za kamerou se natáhl velký černý hadr kvůli nežádoucím odrazům a pak byly cca dva dny na namalování třeba části krajiny nebo města, no čehokoli, co muselo při pohledu skrz kameru splynout s realitou. Trik to byl vděčný, protože byl rovnou vidět v kameře, což v té době bylo málo obvyklé. Dobrodružné to bylo v tom, že vše bylo závislé na momentálním stavu počasí. Dokreslovačka, malovaná ve sluncem zalité krajině, se v okamžiku, kdy slunce zajde za mrak, stává málo použitelnou. Tak se malba obvykle musela přisvěcovat reflektory či ladit barevnou teplotou světel, používaly se pak i další nouzové fígle pro záchranu situace.

Který ze směrů grafických technik Vás nejvíce baví a zároveň naplňuje?

Kresba je základ všech klasických výtvarných oborů a současně je to oblast, kde si vystačíte s minimem prostředků, papír a tužka plně postačí. Minimalizmus v technice tvorby dá o to více vyniknou myšlence nebo sdělení, které chcete prostřednictvím kresby vyjádřit. Nepatřím ovšem k těm, kteří měsíce či roky sedí a dumají nad bílou plochou a pak jednou čarou geniálně zobrazí vše. Mé kresby mají spíše charakter rytiny vytvářené šrafůrou tenkých čar. Pracnost je nepředstavitelná, ale to zas člověka vede k tomu , aby dobře zvážil, zda-li výsledek za to úsilí stojí. Při mé neustálé časové tísni to musím přehodnotit vždy velmi důkladně. V rozporu s tím ovšem musím přiznat, že řada kreseb vznikla bez takovéto úvahy ryze surrealistickým způsobem, kdy začnete kreslit „něco“ a prvotní impuls, tvar nebo detail se stane inspirací pro další vývoj motivu a posléze myšlenky, k níž nakonec kresba jakoby dozraje.

Jaké softwarové nástroje používáte v současné době pro Vaši práci na filmových projektech?

Základním nástrojem pro mou práci je Photoshop. Je pro tuto činnost asi nejvhodnější. Protože pro dokreslovačky je potřeba také velké množství nejrůznějších fotografických podkladů, využívám hodně digitální fotoaparát. To je ovšem současnost, v minulých letech jsem používal zásadně klasický film, mám rozsáhlou databázi vlastních fotografií a pro použití je po vyhledání skenuji z negativu nebo diapozitivu. Právě výběr správné fotografie bývá pro přesvědčivost dokreslovačky často klíčový.

Který filmový projekt pro Vás představoval největší výzvu po stránce nároků na Vaše profesionální znalosti?

V současné době se dá říci, že s každým novým projektem rostou nároky téměř skokově, takže to bývá zpravidla ten poslední větší projekt. Velká výzva byl například německý film „Parfém, příběh vraha“ režiséra Toma Tykwera, kde se pomocí dokreslovaček dotvářel obraz staré Paříže s již dávno neexistujícími mosty s obytnými domy. Byly to kombinace modelů domů postavených v ateliéru s baráky z fotografií ze současné Paříže, kde nároky na dobovou autentičnost byly vysoké. A byl to i následující film Toma Tykwera The International, který se sice odehrává v současných reáliích, ale o to je náročnější na naprostou preciznost provedení, kdy výsledek musí být přesvědčivější než objektivní skutečnost. Prostě diváka nesmí ani napadnout, že by se jednalo o trik. Film ještě neměl premiéru, z hlediska vizuálních efektů je však už dokončen.

Můžete popsat čtenářům, v čem spočívala Vaše spolupráce na vizuálních efektech ve filmu Alien vs. Predator?

Podílet se na vizuálních efektech na takovém filmu jako AVP byla jedinečná příležitost dostat se k výrobě filmu s velkým F. Už proto, že už z dob mého působení na Barrandově jsem věděl, že získat důvěru právě v tomto oboru je u Američanů zhola nemožné. Byl to tehdy pokus, který se zdařil a dokreslovačka, vytvořená z fotografií, které pořídil náš supervizor při průchodu ateliérem, kde se dokončovaly stavby pro film, zřejmě byla dostatečným argumentem pro tvrzení, že tu práci umíme. Na celé postprodukci se samozřejmě účastnila renomovaná americká studia, ale část zbyla i pro nás a úkolu jsme se zhostili se ctí, což samozřejmě otevírá dveře k dalším zajímavým projektům.

Jaký význam pro Vás mají v naší současné zdigitalizované době Vaše kresby a obrazy, které bylo možno vidět na několika výstavách?

Vlastní tvorba je pro mě každopádně forma relaxace v momentě, kdy už nemůžu počítač ani vidět a musím přehodit výhybku. Je to nejen jiná forma, ale i důvod začít myslet jiným směrem, svobodnějším a nezávislým na zadání a vůli někoho jiného. Bohužel to přirovnání k výhybce příliš nesedí, často je třeba tyto dvě sféry oddělovat nějakou pauzou nebo diametrálně odlišnou aktivitou. Problém není samozřejmě v technologii. Tak jako kreslím na papír tužkou, umím kreslit i s tabletovým perem, je v tom sice trochu rozdíl, ale výsledek je srovnatelný. A pak to UNDO a REDO, to je fakt silně návykové.
V kresbách a obrazech mohu vytvářet vlastní myšlenkové konstrukce, svými nápady a jinotajnými souvislosti motivovat diváky k jejich vlastním dedukcím a úvahám. Některé práce na řadu lidí působí drsně a příliš drasticky, jenže to je jen první plán, vždy je v obrazu nebo kresbě další rovina, která nebývá tak na povrchu. Hlavní obsah je humánní, byť zaobalený do nějaké grotesky nebo surovosti.

Můžete nám prozradit, na jakém projektu v současnosti pracujete?

V krásné letní době vytváříme velmi náročné vizuální efekty pro americký film Louskáček ruského režiséra Andreje Končalovského . Je to úžasný projekt plný fantazie a taky dokreslovaček s využitím 2D i 3D postupů a animací, takže se za celé léto rozhodně moc nezrekreujeme. Ale výsledek bude stát určitě za to.

Měl byste nějakou radu pro mladé, začínající umělce, kteří by chtěli pracovat ve stejném oboru jako Vy?

Lidé mají zpravidla představu, že dokreslovačky jsou taková trochu jiná „fotošopařina“ a že k tomu stačí zvládnout Photoshop nebo podobný software, pospojovat pár fotek a je to. V zásadě to tak opravdu je, problém je ale nejen ve zvládnutí řemesla, tedy zvládnutí programu, ale zároveň je nutná zkušenost s fotografií, kresbou a malbou. Matte painter musí mít pojem o svícení scény a předmětů (3D program není úplně to pravé), aby dokázal rozpoznat, kdy je světlo přirozené, vliv odraženého světla a barev atd. Malování a kreslení zase posiluje uvědomělé vnímání barevných vztahů mezi předměty a prostředím, znalosti o míchání barev také nejsou k zahození a že dokreslovačka je z podstaty českého názvu občas i o kreslení, o tom asi nelze pochybovat.
Také je dobré si uvědomit, že v praxi je to z valné části práce na obyčejných reáliích, krajiny typu fantazy nebo sci-fi se zas tak moc často nepožadují.

Pane Jiří, děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám společně s redakcí serveru Grafika.cz do budoucna mnoho zajímavých projektů a samozřejmě i získání ceny EMMY ve Vaší kategorii.

Josef Novotný