Barvy a jejich pojmenovávání: jak na ně? - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

22. srpna 2006, 00.00 | Pojmenovávání barev hraje v různých oblastech průmyslu, umění i vědy významnou roli. Bohužel ale ani v dnešní době se lidé na téže věci rozhodně dohodnout nemusí. Jak je tedy možné barvy co nejjednodušeji pojmenovávat, když slovní popis stále neztratil svůj význam?

Označení barev v mluvené řeči je nejednoznačné (vágní). Na označení barvy nějaké konkrétní věci se proto dvě osoby nemusí dohodnout (manželka má kalhoty, které manžel pojmenovává jako tmavě hnědé a ona jako tmavě fialové). Nedohodnutí se na barvě není otázkou odlišného vnímání barev jednotlivými osobami, ale patrně spíše otázkou špatné výuky barev již od útlého věku. Dosud neexistuje žádná česká stupnice s orientačními rozsahy, co lze například za červenou ještě považovat a co je již hnědá či růžová, nikdo tak vlastně není odpovědným učitelem barev. Pojmenovávání barev např. podle známých přírodnin má také řadu úskalí. Jaké jsou tedy možnosti pojmenování barev? Barvami se ve spisovné češtině obsáhle zabývá např. práce Brüggemann (1996), event. český výklad Vondráček (1997). Sám navrhuji dva možné způsoby pojmenování barev - vycházející z 11 základních barev a pojmenování barev pomocí přirovnání. V budoucnu bude také jistě možné využívat přesných přístrojů slovně pojmenovávajících barvy (dnes takové přístroje využívají slepci).

přístroj k poznávání barev, pomůcka pro nevidomé

Máme 11 základních barev

V různých jazycích hraje roli 11 základních barev - bílá, žlutá, růžová, oranžová, červená, fialová, modrá, zelená, hnědá, šedá, černá (Koncová 1998, Vaňková 2001, Štěpán 2003). Další možností jsou kombinace základních barev (žlutozelená, žlutohnědá... ) a odlišení světlého a tmavého odstínu (světlezelená, tmavozelená...). U kombinací barev je důležitější název druhé barvy než barvy první - žlutohnědá je více dohněda, hnědožlutá více dožluta. Protože ale nelze mluvit o nějakém přesném poměru kombinovaných barev, může se nakonec jednat i o barvy ve skutečnosti identické. Naproti tomu například barva modrožlutá neexistuje, je to totiž barva zelená (barvy se skládají a kombinace mohou dát nějakou základní barvu; samozřejmě ale konkrétní věc může být modro-žlutá, tedy strakatá, kropenatá či pestrá). Barva modravě zelená je zase zelená s modrým nádechem (ne modrozelená a výraz "s nádechem" je další možnost označení barev). Pokud jde o rozlišování světlého a tmavého odstínu barev, jsou ještě další možnosti. U některých barev lze rozeznávat ještě barvy bledé, jasné a temné (bledě, jasně a temně modrá), dále syté (sytě žlutá), s náběhem do nějaké barvy (dožluta), s neintenzivní barvou (žlutavá), špinavý odstín (špinavě červená). Pojmenování barvy může také komplikovat povrch - může být lesklý či matný (je vhodné toto upřesnit - např. matně žlutozelená). Výhodou pojmenovávání barev vycházejícího ze základních barev je snadná představitelnost takových barev, každý ovšem nemusí být schopen barvy např. vhodným způsobem skládat.

Přirovnání

Proti složitým kombinacím pojmenování barev je možnost barvy přirovnávat k nějakým obecně známým přírodninám, např. k prvkům - zlatá; nerostům - smaragdová; ovoci - švestková, citrónová; pigmentům - karmínová, šarlatová apod., či lidským výtvorům - cihlová, čokoládová apod. Ne vždy však toto přirovnání může být jednoznačné. Sýrově žlutá může být světlejší i zlatavá, ovoce má dnes řadu barevných odrůd. Setkat se lze i s pojmy složenými z přírodnin a základních barev - zlatooranžová. Některá speciální označení barev jsou pojmem v určitých oborech, vlastní barvy jsou pak kodifikovány v různých odborných stupnicích a jde tak vlastně o termíny (námořnická modrá, telemagenta, siena pálená... ). České názvy zde pak jsou jen otrockými překlady cizojazyčných škál (nejznámější je u nás stupnice RAL), které mají řadu nevýhod - obvykle tu nejsou definovány základní barvy a jejich odstíny, zato názvy barev zde mají i různá exotická pojmenování. Protože barevné škály má každý obor individuální, ani odborníci (jsou-li z různých oborů) se na barvě rozhodně dohodnout nemusí. Některé stupnice jsou také již jen omezeně dostupné, barevný rozsah jiných je nevyhovující (některá základní barva může být ošizena o řadu odstínů, protože se nepředpokládal její význam v daném oboru).

 

Je třeba si také uvědomit (ačkoli toto je trochu jiné téma), že důležitou roli v pojmenovávání a rozlišování barev hrají další faktory - tím nejdůležitějším je druh světla, dopadající na subjekt. Na fotografiích vidíte názorný příklad, jak nám může barevné spektrum zamotat například jen špatné nastavení vyvážení bílé barvy v digitálním fotoaparátu (vlevo: přirozené světlo - vyvážení bílé "Den", vpravo: umělý zdroj světla - Vyvážení typu "Žárovka").

Záznam barev

Barva je charakteristikou trojrozměrnou. Každou barvu lze charakterizovat např. odstínem, sytostí a světelností nebo pomocí červené, zelené a modré (jak se tyto barvy skládají si můžete prohlédnout u řady softwarových aplikací - třeba i MS Wordu u volby barvy písma). Dnes je samozřejmě mnohem jednodušší zachytit barvu květů pomocí fotoaparátů. Zde však ale lze připomenout možnost blednutí fotografií a jejich někdy obtížné zpětné dohledávání v albech či na CD. Na fotografiích lze demonstrovat hned několik jevů jak například barva květů téže rostliny může vypadat různě. Za prvé se mohou měnit světelné podmínky a světlost barvy díky počasí, dále může být různým způsobem nastaven vlastní fotoaparát, stejně tak může být různě nastaven monitor, když si digitální fotografie chcete prohlédnout, nebo mohou být fotografie různě vyvolány, pokud jde o fotografie analogové, a nakonec tiskaři fotografie mohou vytisknout stejně různě jako různé typy stolních tiskáren. Kdybyste chtěli barvu změřit, měli byste vybrat reprezentativní bod květů. Už to je problém, protože i květy jsou vlastně pestré (díky žilkám, střed květu se liší apod.). Měřit barvu na digitální fotografii je z výše popsaných důvodů na nekalibrované (jednotně nastavené) technice nesmysl.

 

Dva druhy violek lišící se vedle mnoha morfologických znaků i základní barvou květů. První má květy jež by se daly pojmenovat např. jako "světle modré", druhá "modré", obě pak "modré" v širokém slova smyslu. Srovnání základní barvy květů na fotografiích je problematické, neboť obě fotografie byly pořízeny za zjevně odlišných podmínek (podmínky prostředí, nastavení fotoaparátu). U levé fotografie by při měření konkrétního bodu v květu mohlo dojít ke zkreslením vzhledem k pestrosti květu. Odlišení základní barvy květů na základě pojmenování je možné i za dané situace (foto: botanika.wendys.cz).

A co takhle změřit barvu květu s pomocí kolorimetru? Cesta to jistě je, ale běžný kolorimetr má obvykle požadavek na měřenou plochu řádově v cm2, je jen omezeně použitelný v terénu a stojí také nemalé peníze. Jistým řešením mohou být přístroje používané slepci k identifikaci barev (např. přístroje Colorino či ColorTest od firmy Caretec GmbH). Nárok těchto přístrojů na analyzovanou barevnou plochu není ani 1 cm2 (menší plocha by pak byla citlivá na nereprezentativní body analyzovaného povrchu), barvy určují jednoznačně (můžete si dokonce vybrat mezi názvy barev vycházejících ze základních barev - "univerzálních" - a názvů "hovorových"). Nevýhodou těchto přístrojů je jen to, že nemáme k dispozici barevnou stupnici rozsahů barevných odstínů, jak je přístroje "vidí" (co je podle přístroje například červená). Oba typy zmíněných přístrojů navíc nepojmenovávají barvy úplně stejně, proto by měla být obecná shoda v užívání jednoho konkrétního přístroje. Slovní popis problém se zobrazováním nebo měřením nemá.

vzorník barev RAL-K7

Závěr

Doporučuji používat spíše pojmenování barev vycházející z 11 základních barev s tím, že je vhodné, aby se vedle písemného vysvětlení užívané terminologie objevila i barevná stupnice se základními barvami a popisem jejich základních variací (světlý a tmavý odstín, složené barvy, matný a lesklý povrch apod.). Pojmenování barev lze upravit i pomocí normy (v minulosti pojmenování některých barev upravovala jen ČSN 67 3067 Označování a hodnocení barevných odstínů nátěrů) podle které by mohly být orientačně barvy vyučovány od útlého věku v mateřských školkách a příslušná norma by mohla proniknout do řady specializovaných oborů. Vedle klasického přirovnávání barev k nějaké stupnici lze využít i přístroje, které jsou schopny barvu konkrétní věci exaktně pojmenovat (lze pro tyto účely využít technologie přístrojů pro slepce).

Stejně jako každý hudbu vnímá jinak, na notovém zápisu by měla být shoda (schopnost hudbu zapsat a přehrát). Podobně by to mělo být i se slovním zápisem barev. Tímto příspěvkem bych chtěl především otevřít obecnou diskusi. Podle lingvistů Ústavu pro jazyk český by kodifikace či normování barev českému jazyku neprospěly. Tuto problematiku mají řešit jednotlivé odvětví a obory lidské činnosti a obecný úzus, jak by se barvy měly pojmenovávat, není žádoucí a např. jednotné vyučování barev od útlého věku je nereálné i neúčelné. Nepřesné pojmenovávání barev také prý nebrání dorozumění (např. spojení "černý mrak" je obecně srozumitelné, i když mrak je ve skutečnosti obvykle šedý). S tímto názorem se osobně neztotožňuji, což patrně naznačují i mé úvahy a nabízená řešení v tomto článku.

Literatura:

• Brüggemann F. R. (1996): Die Farbbezeichnungen in der tschechischen und slovakischen Schriftsprache der Gegenwart: Europäischer Verlag der Wissenschaften, Frankfurt a. Main
• Koncová M. (1998): Z chromatickej terminológie v slovenskom a francúzkom jazyku: Tlumočení - překlad: 9 (42): 1058-1063
• Štěpán P. (2003): Centrum a periferie českého systému označení barev (na základě toponymického materiálu z území Čech): Okraj a střed v jazyce a literatuře. Sborník z mezinárodní konference: 97-101
• Vaňková I. (2001): Vidět barvy: Souvislosti 12 (1): 131-143
• Vondráček M. (1997): Německá studie o pojmenování barev v současné spisovné češtině a slovenštině: Češtinář 8 (3): 81-86