Digitální správa autorských práv v publikačním průmyslu: restrikce, liberalizace nebo třetí cesta? - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

14. července 2004, 00.00 | I když dnes existuje poměrně dost způsobů, jak ochránit autorská práva elektronických
publikací či obrázků, žádný z nich není příliš uspokojivý. Proč tomu tak je? A hlavně,
lze i se stávajícími nástroji dosáhnout alespoň nějakého zisku z elektronické podoby
díla? Více v této naší polemice.

Digitální správa autorských práv (DRM čili Digital Rights Management) patří k nejpalčivějším problémům dnešního publikačního průmyslu. Dílo v elektronické podobě (publikace v PDF, digitální fotografie, vektorová ilustrace, klipart, design webovské stránky apod.) lze totiž velmi snadno neautorizovaně kopírovat či přenášet a následně nelegálně využívat. Tato skutečnost samozřejmě poškozuje tvůrčí pracovníky, kteří daný obsah vytvořili a odrazuje vydavatele od publikování elektronické podoby díla, jež by snížila příjem z prodeje tištěné verze.

Vzhledem k naznačenému stavu se není co divit, že dnes existuje poměrně široké spektrum technologií a postupů, kladoucích si za cíl ochránit práva, spojená s elektronickou podobou díla. (Dále existují i elektronické prostředky pro ochranu autorství u děl tištěných, těmi se zde ovšem zabývat nebudeme.) V tomto našem článku bychom se jednak rádi na takovéto prostředky ve stručnosti podívali, ještě více se pak ale zamysleli nad tím, jakými způsoby jich lze (či často nelze) v současnosti využít k dosažení profitu z vlastnictví autorských práv.

Jak na ochranu elektronického díla?

Pravděpodobně nejznámější technologií, spojenou především s ochranou digitálních fotografií a obecně jakéhokoli bitmapového obrázku, je digitální vodoznak (digital watermark). Jedná se o prvek obrázku, jehož pomocí lze zakódovat a do obrázku vložit údaje například o autorovi díla, vlastníkovi autorských práv, datu vytvoření obrázku, určení, ceně apod. Příjemce díla je pak určitým způsobem upozorněn na to, že pracuje s copyrightem chráněným obsahem a může využít přiložené kontaktní údaje ke komunikaci s vlastníkem autorských práv.

Digitální vodoznak společnosti Digimarc

Technické provedení vodoznaku může být různé: využít lze i viditelný prvek (jakési "razítko"), který samozřejmě znehodnotí celou kompozici, což ale může být někdy záměrem (náhledy ve fotobankách). Podstatně pokročilejší možnosti nabízí technologie skrytého vodoznaku, který nese výše zmíněné i jiné údaje zakódované do "šumu" v obrázku. Viditelný vodoznak je možno vytvořit pomocí běžných prostředků grafických aplikací nebo cenově nenáročných utilit, neviditelný vodoznak vyžaduje nasazení speciálních technologií. Mezi jejich poskytovateli má dnes v publikačním průmyslu jednoznačně prim společnost Digimarc, jejíž vodoznakovací technologii podporuje většina současných pokročilejších grafických editorů (Adobe Photoshop, Corel PhotoPaint, Jasc PaintShop Pro aj.) či aplikací pro správu obsahu (Extensis Portfolio, Cumulus Canto atp.). K dalším poskytovatelům obdobných technologií pak patří například Signum Technologies či Alp Vision.

Jinou cestou, jak kontrolovat šíření počítačové grafiky elektronickou cestou, je využití speciálních kompresních formátů pro reprezentaci počítačové grafiky. Algoritmy těchto formátů, resp. odpovídající software (server pro distribuci, klient pro prohlížení) dovolují totiž uzavřít heslem zobrazení obrázku od určitého stupně kvality. Využití v případě ochrany autorských práv je nasnadě: uživatel si může stáhnout a zobrazit obrázek pouze v náhledu, za plnou kvalitu pak musí zaplatit. Pravděpodobně nejdál je dnes s formáty uvedeného typu společnost Celartem Technology. Ta totiž nejen nabízí vlastní formát uvedeného typu PixelLive (dříve VFZ), a to i prostřednictvím známého výrobce Extensis, ale rovněž vlastní patentová práva na obdobné formáty společnosti LizardTech (GenuineFractals, DocumentExpress aj.). Hodně pozornosti vzbuzuje v dané oblasti rovněž formát JPEG2000, i když zatím pouze na rovině proklamací a předběžných specifikací.

Zvláštní skupinu technologií pak tvoří prostředky pro ochrany publikací. Nejvíc pozornosti je v uvedené oblasti zaměřeno na PDF. Ten v rámci své specifikace nabízí relativně komplexní možnosti kontroly chování svých dokumentů: heslem lze uzamknout například možnost otevření, tisku či kopírování obsahu. Mimo toho podporuje PDF velmi dobře (XMP) metadata i jiné prvky (například odkazy), jejichž prostřednictvím lze zakódovat informace obdobného typu jako v případě vodoznaků. Základní možnosti pak v oblasti prodeje a distribuce elektronických publikací násobí nejrůznější produkty různých výrobců - zmínit lze například sadu řešení společnosti FileOpen Systems, Adobe Content Server či Digital Kiosk společnosti OverDrive.

Nastavení zabezpečení v Acrobatu 6

Z dalších formátů, určených pro elektronické publikování, zaslouží určitě pozornost Open eBook (OEB) a LIT (interní formát Microsoft Readeru, postavený na OEB). Zde jsou snahy o implementaci technologie pro ochranu autorských práv, postavené na jazyce XrML společnosti ContentGuard. Zajištěnou elektronickou distribuci lze u OEB a LIT publikací zajistit s použitím technologií, jako je Microsoft Digital Asset Server.

Proč se digitální ochrana autorských práv nedaří?

Prostředků, jak elektronicky ochránit autorská práva, je tedy poměrně dost. Přesto se ale nezdá, rozhlédneme-li se kolem sebe, že by dnes byly co k čemu. Důvodů uvedeného stavu je celá řada. Tím zřejmě nejpodstatnějším je skutečnost, že jen mizivé množství uživatelů považuje neautorizované využívání elektronického produktu za trestný či dokonce zavrženíhodný čin. Nejlepším příkladem nám mohou být ještě víc než obrázky, designy webů či publikace hudební nahrávky nebo filmy, sdílené mezi uživateli zejména prostřednictvím peer-to-peer sítí. A co hůře, každá nová zabezpečovací technologie (ať už je určena pro publikování nebo třeba softwarový průmysl) bývá výzvou pro početnou hackerskou komunitu, která, mnohdy jen pro prestiž, usiluje, a to obvykle úspěšně, o její prolomení.

Nasazení příslušných technologií také vyžaduje nemalé počáteční prostředky a úsilí: Uživatelé poměrně oprávněně nevěří poskytovatelům příslušných technologií, kteří slibují závratné zisky, jejichž dosažení je ovšem otázkou spíše dlouhodobějšího časového horizontu a je navíc, vzhledem k výše naznačené nespolehlivosti technologií uvedeného typu, značně nejisté. Zabezpečovací mechanizmy v daném typu software přitom mohou být sice nedostatečné pro dokonalou ochranu, mnohdy ale až "příliš dobré" pro ty, kdo dílo využívají legálně: Málokdo je rád, když mu program pro ochranu autorských práv přenáší senzitivní data z jeho počítače někam na Internet nebo působí problémy s otevřením díla například poté, co bylo přemístěno na jiný počítač. Opomenout nelze ani triviální problémy, dané třeba nutností pamatovat si zase nějaká hesla.

Konečně je otázkou, nakolik i identifikace a usvědčení neoprávněného uživatele díla mohou vůbec vést k adekvátnímu postihu a dosažení satisfakce. Cesta práva je zde totiž zdlouhavá, nákladná a legislativně zatím jen málo ošetřena.

Dají se elektronická autorská práva vůbec zužitkovat?

Po tom, co jsme až doposud řekli zůstává zásadní otázkou, zda je vůbec možné nějak z elektronických autorských práv profitovat. Podle našeho názoru ano, ne však lpěním na restrikcích a omezeních, které jsou, z důvodů vysvětlených výše, rozhodně neúčinné.

Základní možností je důsledné využití výše popsaných mechanizmů k pohodlné a spolehlivé komunikaci s těmi, kdo za využití díla platit chtějí. To znamená, že obrázek či publikace by měly mít vždy formou metadat, vodoznaku či jiného obdobného mechanizmu připojeny všechny údaje, upozorňující na ochranu díla a dovolující (nejlépe online) kontakt s vlastníkem práv. Od věci přitom rozhodně není jisté finanční zvýhodnění těch, kdo takovéto možnosti dobrovolně využijí.

Schema využití jedné z technologií Digimarcu

Publikaci či její části lze rovněž v elektronické podobě personalizovat podle potřeb zákazníka. Triviální možností je vložit do publikace například jméno či věnování. Sofistikovanější možnosti předpokládají například publikaci upravenou pro určitý typ čtecího média (PDA, výtisk na stolní tiskárně aj.) nebo publikaci (zábavnou, naučnou, technickou, vědeckou), kterou si uživatel sám složí podle svých požadavků (z archivních vydání, zpravodajských informací, návodů, receptů, výňatků a citací, fotografií či ilustrací apod.). Zabezpečovací technologie dovolují rovněž vytvářet publikace, jejichž využití je limitováno pouze po určitou dobu - takovéto omezení má smysl například u učebnic či cestovních příruček. Zásadní ovšem je, aby uživatel za takovéto elektronické dílo neplatil zbytečně mnoho, ideální je podstatně nižší cena, než za tištěnou podobu obdobných materiálů.

Cestou k zužitkování elektronické, online podoby díla, která je již praktikována například v případě odborných periodik, je profitování z reklamy. Reklama šířená uvedenou cestou může oslovit podstatně více čtenářů než v případě tištěné formy a může být podstatně méně nákladná (RGB grafika pro obrazovku místo nákladného CMYK výtisku na křídovém papíře), atraktivnější (multimédia) a interaktivnější (odkaz na web inzerenta apod.). V příslušně upravené podobě (obrázky pouze v nízkém rozlišení nebo černobíle, pouze úryvky z textového obsahu apod.) pak může fungovat jako výborná bezplatná upoutávka na tištěnou placenou verzi publikace: i zde rozhodně není od věci zvýhodnění těch, kdo nákup provedou právě na základě elektronické podoby.

Závěrem

Cílem naši polemiky nebylo podat vyčerpávající přehled odpovídajících řešení na poli digital rights managementu ani najít nějaký všespásný postup pro zužitkování autorských práv k dílu, existujícímu v elektronické podobě. Načrtnutím stavu v dané oblasti jsme spíše chtěli podnítit diskusi mezi našimi čtenáři o smysluplnosti využití té či oné technologie naznačeného typu v každodenní publikační praxi.