Okénko do historie 7. - Konica Minolta - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

21. února 2008, 00.00 | Chceme-li se dozvědět, jak svou profesionální dráhu začala Konica Minolta, musíme se vydat zpět do roku 1873. Zpočátku vystupovali každý zvlášť jako rovnocenní konkurenti, ale v roce 2003 došlo k jejich spojení. Co těmto událostem předcházelo a jak se jejich příběh vyvíjel, se můžete dočíst v dnešním sedmém okénku do historie.

Logo společnosti Konica Minolta se sestává z modrého symbolu zeměkoule a logotypu. Symbol zeměkoule vyjadřuje nekonečnou expanzi
Konica Minolty a inovační nabídku zákazníkům po celém světě. Elipsový tvar vyjadřuje nabídku spolehlivosti a bezpečnosti pro zákazníky v
souladu s široko-rozsahovou technologickou odbornou znalostí. Pět linek, představujících světelný paprsek, označuje technologickou odbornou
znalost na poli zobrazování, jejíž preciznost a kvalitu podtrhuje i nový logotyp.

Vznik společnosti Konica

I dnes se vypravíme do Japonska a přiblížíme si historii jednoho, resp. dvou výrobců zobrazovacích zařízení. Spojením obou společností byly bohužel všechny oficiální záznamy společnosti Konica vymazány, ale nebojte, pokusíme se vymáčknout co nejvíce informací. Začátky společnosti Konica se sice datují od roku 1873, ale my začneme ještě o rok dříve. Právě v roce 1872 totiž mladý lékárník Rokusaburo Sugiura (1847 - 1921), který od roku 1867 pracoval se svým mladším bratrem pro svého otce, dostal poprvé do ruky portrét. Od té doby se začal naplno věnovat pouze fotografii. O rok později začala rodinná lékárna prodávat i fotografické potřeby. Roku 1876 jeho otec odešel do penze a jeho bratr Kinjiro podnik převzal. Rokusaburo se z Kojimachi přesunul do Nihonbashi a založil Konishi Honten.

Fotografické potřeby, které Rokusaburo prodával, byly zpočátku pouze dovozním materiálem jiných společností převážně z Yokohamy. S tím samozřejmě nemohl být spokojen, tak posléze kolem roku 1882 investoval do budování továrny v Tokiu za účelem výroby vlastních fotografických potřeb. První produkt společnosti Konishi Honten byl představen v roce 1903. Šlo o první japonský fotopapír využívající platinotypie, jehož principem pro získání obrazu je vyloučení kovové platiny. Tento proces patřil sice k těm dražším, ale na druhou stranu nabízel nádherně syté tóny s vynikající kresbou stínů a dlouhou životnost. Více o historických vyvolávacích procesech se můžete dočíst zde.

Důležitějším produktem ve stejném roce byl první fotoaparát skříňkového typu nazvaný Cherry. Díky naprosto primitivnímu ovládání a ceně 2 jenů jej používali i děti. Stručně šlo o dřevěný box (12.5×12.1×7.2cm) pokrytý koženkou, hledáčkem na vrchu, čočky meniskus vpředu a pro expozici byl využit suchý štítek s výslednou velikostí obrazu 5,7 x 8,3 cm. V roce 1921 společnost převzal Rokusaburyho nejstarší syn, který společnost přejmenoval na Konishiroku Honten, později jen na Konishiroku. Vlastní název Konica přišel až o mnoho let později, přesněji v roce 1987. Nejprve bylo nutné přežít válku, což se společnosti podařilo. Po válce byl o fotografii velký zájem a Konishiroku stihl ještě za okupace roku 1936 vyrobit předchůdce úvodní Konici I, kterým byl fotoaparát Rubikon určený pro rentgenový snímek.

Konishi Cherry (1903-1907)

Událost: V roce 1923 byla v Tokiu otevřena fotografická škola Konishiroku Shashin Senmon Gakko s tříletým studijním plánem. Během let se ještě několikrát přejmenovala a dnes slouží jako Tokijský polytechnický institut.

Konica 35mm

V roce 1948 Konishiroku uvedl první 35mm fotoaparát, který nesl jméno Konica. Samotný název dává tušit, že vznikl pouhým odvozením ze jména společnosti. Ale důležité je, že právě tento dobře se vyslovující název se nakonec stal i novým názvem společnosti. Úvodní Konica I, známá též jako Konica standard, s jednotlivě usazeným dálkoměrem a hledáčkem disponovala fixním 50mm f/3.5 objektivem Hexar a vlastní závěrkou Konirapid B, 1–500s. Konici I bylo vyrobeno několik modifikací, kde šlo zejména o změnu designu, přidání funkcí synchronizace apod. Do roku 1951 dosáhl celkový prodej bez mála sto tisíc kusů. Zajímavé je, že u jeho následníků - Konica II (1951) a Konica III (1956) byla použita konkurenční závěrka Seikosha. V Konishiroce si zřejmě uvědomili, že jejich Konirapid se nemůže Seikoshe či Copalu rovnat. Na obrázku Konici IIIa z dubna roku 1958 si lze všimnout třech hledáčkových okének. První zleva pro přístup dopadajícího světla, uprostřed vlastní hledáček a vpravo dálkoměr. Neméně zajímavá byla i pěkná kompaktní Konica IIIm z roku 1959, která využívala polo-rám 18 x 24 mm jako např. povedený Olympus Pen.

Konica I (1948)

Konica IIIa (1958)

Událost: V roce 1941 Konishiroku uvedl první japonský barevný film s názvem Sakura Natural Color.

Kompaktních fotoaparátů Konishiroku vyrobila ještě spousty a my si zde ještě nějaké přiblížíme. Po úvodní řadě přišla série S, kde zejména vylepšené Konici Auto S (1963), S2 (1965) a S3 (1972) na svou dobu obsahovaly pokročilé funkce a za svými konkurenty nijak nezaostávaly. Už první Auto S byl vybaven automatickou expozicí s prioritou clony, hledáčkem spojeným s dálkoměrem, CdS článkem, závěrkou Copal 1 - 1/500 a velmi jasným objektivem 47mm f/1.9 Hexanon. Nejvýkonnější Konica Auto S3 sice vycházela ze stejného podvozku, ale změn bylo celkem dost. Kromě ještě lepšího objektivu Hexanon 38mm, f/1.8 (6 členů ve 4 skupinách) došlo k přesunutí CdS článku z pravé strany (u Auto S) do středu nad objektiv. Auto S3 tak působí celkově mnohem lépe a bytelně. Pro všechny modely byla společná synchronizace blesku při všech rychlostech a společné byly bohužel i chyby. Zásadním problémem byla stříbro-rtuťová baterie, resp. její plastový kryt, který se při prosáknutí kyseliny z baterie doslova zatavil, a výměna baterie se stávala velkým problémem. Na druhou stranu byly tyto fotoaparáty oblíbeny zejména kvůli bezchybnému a tichému chodu.

Konica Auto S (1963)

Konica Auto S3 (1972)

Skla pro Konicu

Všichni se jistě shodneme na důležitosti dobrého objektivu, který je pro kvalitu snímků to nejdůležitější. Konica za své existence uvedla opravdu pestrou nabídku kvalitních skel. V jejím repertoáru lze nalézt prakticky veškerá ohniska, jaká si lze jen představit. Vůbec nejzajímavější a hlavně nejvzácnější kousek z celé nabídky je extra teleobjektiv 2000mm f/11 ARM, jehož váha byla úctyhodných 18 kg. Ale začněme od začátku. Za vším stojí muž jménem Hirowo Mohri, který byl návrhářem příslušenství pro fotoaparáty, tedy i objektivů. V roce 1939 spatřil světlo světa první objektiv (H-typ f/4.5) z Konishiroku se skly Jena. Objektiv založený na původním Carl Zeiss Tessar dostal zvučný název Hexar, který se stal značkou pro prvotřídní jakost objektivů na příštích 20 let. Roku 1959 byla uvedena druhá generace a spolu s ní i nový název Hexanon. Objektivy z dílen Konica si prošli mnoho změnami. Šlo nejen o design, kde se měnil např. zaostřující kroužek ze stříbrné barvy na černou nebo jeho pogumování, atd. ale také bajonetu, který byl s přicházejícími SLR nutností. První série Konica SLR využívala bajonet Konica F (neplést s - Nikon F bajonet) s průměrem 40,5 mm (Nikon 46,5 mm) čímž šlo o vůbec nejmenší průměr jaký se kdy pro 35mm SLR používal. Jeho nástupcem byl bajonet AR 47 mm, uveden poprvé roku 1965 na Konice Auto - Reflex. Objektivy Hexanon se zúčastnily mnoha testů a jejich rozlišovací schopnost tehdy často překonala své konkurenty a jejich výjimečná kvalita je známa dodnes.

Za vybavenější kompakty lze označit např. Konicu C35 AF z roku 1977, která se může pochlubit světovým prvenstvím v integraci automatického ostření. Tímto krokem Konishiroku o dva roky předběhl Canon a jeho AF35M. Nutno podotknout, že tento systém ostření, při kterém spolupracují čidla a mikroprocesor s následným určením optimálního ohniska, vyvinula společnost Honeywell. Základní výbavou pak byl objektiv Hexanon 38mm f2.8 (4 členy ve 3 skupinách), indikace podexpozice, elektronický blesk atd. Posledním představeným kompaktem bude Konica Hexar z roku 1993. Vynecháme jeho parametry, které na svou dobu byly sice chvályhodné, ale již celkem běžné. Jeho reputaci navíc pokazil fakt, že byl neprávem označen jako levná kopie Leici M6, kterou ale jednoznačně poráží v rychlosti a tichosti svého chodu. Mezi chválu patřil i jasný hledáček s korekcí paralaxy, se kterým nebyl problém fotografovat ani v brýlích. Mezi hlavní zápory patří informační LCD, který je za slunečního světla naprosto nečitelný, nebo snad ještě horší - neschopnost provozu bez baterie. I přes své „mouchy“ byl a stále je velmi oblíben.

Konica C35 AF (1977)

Konica Hexar gold (1993) limitovaná 500 kusová série k 120 výročí

Událost: V roce 1975 byl uveden kompakt Konica C35EF, který byl světově prvním fotoaparátem se zabudovaným bleskem a AE funkcemi.

SLR Konica

Zrcadlovky Konica jsou rozděleny do třech skupin: Základní, kterou tvoří modely - Konica F (1960), FS (1962), FP (1963), Domirex (1963) a FM (1965). Druhou skupinou je řada: Autoreflex s modely - Autoreflex (1966), Autoreflex T, A (1968) a vylepšené verze Autoreflex T2, A2, T3, TN2 a T4 (1970 - 1978). Třetí skupina zrcadlovek představuje: Elektronické - Konica FS-1 (1979), FC-1 (1980), FP-1 (1981), FT-1 (1983) a poslední vyvolenou, která ukončila éru SLR Konica, je TC-X (1984). My si alespoň některé z nich blíže představíme.

Začneme hned u první zrcadlovky Konica F uvedené v únoru roku 1960. Nejenže je první z dílny Konishiroku, ale zároveň je velmi vzácná. Její celková produkce totiž sotva přesáhla 1000 kusů a jako druhá v pořadí po Canonflexu R2000 se chlubí světovým prvenstvím v rychlostech závěrky 1/2000s, kterou dosáhla díky vlastní nové závěrce Hi Synchro. Pro většinu dalších modelů bylo již využito závěrky Copal a žádná další SLR Konica již nepřesáhla rychlost 1/1000s. Písmeno F v názvu již napovídá, že jde o fotoaparát s bajonetem F, který je nekompatibilní s druhou generací AR u SLR Autoreflex, viz odstavec skla pro Konicu. Pro Konicu F byly v základu 2 standardní objektivy 52mm f1.4 a později 55mm. Volitelné příslušenství ji rozšířilo o další širokoúhlá skla, výměnný hledáček, atd. Konica FP je proti úvodnímu F-ku plně mechanická a tudíž vyžaduje manuální nastavování, protože neobsahuje žádný způsob měření světla. Výhodou je bezesporu 100% provoz bez baterií. Zajímavý průběh měla i její distribuce v Německu, kde se o prodej starala společnost Foto Quelle, která jej prodávala výhradně pod názvem Revue SR (v USA - Wards slr700) a objektivy namísto Hexanon nesly starší název Hexar.

Konica F (1960)

Konica FP (1963)

Druhou generaci SLR Konishiroku zahájil v roce 1965 modelem Auto - Reflex (Autorex pro domácí trh), který je držitel světového prvenství za první 35mm SLR s automatickou kontrolou expozice. Právě touto charakteristickou vlastností si Konishiroku zajistil dlouhodobý náskok před konkurencí, která tuto funkci zavedla až o mnoho let později. Dalším výjimečným rysem pro Auto - Rexlex i jeho mladšího kolegu Auto - Reflex P je možnost volby obrazové velikosti. Pouhým přepínačem na horní straně fotoaparátu lze vybrat mezi normálním režimem plného rámu 24x36 anebo polo-rámu 18x24. Princip k dosáhnutí menší velikosti je vcelku jednoduchý. Při přepnutí na formát 18x24 se před úroveň filmu vysunou dva plíšky čemuž je uzpůsoben i jeho posuv. Počítadlo snímků pak započítá každý druhý exponovaný snímek. Poloviční rám dovolil pořídit 72 snímků na standardní film s 36 snímky. Polovičnímu rámu musel být samozřejmě přizpůsoben i objektiv, kterým byl Zoom-Hexanon AR-H 47-100mm f3.5 jehož obrazový úhel byl srovnatelný s 65-135mm objektivy pro normální formát. Auto - Rexlex bohužel nepoužíval TTL měření a při použití za nižších světelných podmínek nebyla expozice příliš věrná. Konishiroku si světovou TTL (měření světla skrz objektiv) premiéru odehrál roku 1968 s modelem Konica Autoreflex T, které nechyběla ani plná automatika expozice a spolu s výtečnými objektivy tvořila výkonné řešení pro profesionály. TTL měření měl již dříve Pentax a jeho Spotmatic, ale bez automatické kontroly expozice, kdežto Konica kombinuje obě funkce.

Konica Autorex (1965)

Konica Autoreflex T (1968)

Poslední řadou zrcadlovek tvoří elektroničtí zástupci. Koncem 70. let trendy směřovaly k elektronickému řízení veškerých funkcí a již úvodní Konica FS-1 z roku 1979 měla jako první 35mm SLR integrovanou motorovou jednotku a elektronickou závěrku včetně samospouště. Šlo o velmi dobře a jednoduše ovladatelný fotoaparát, který si našel velmi široký okruh uživatelů. Přitom všem se u FS-1 na ničem nešetřilo, např. ručičky informující o naměřených hodnotách byly nahrazeny LED diodami, jež informují téměř o veškerém dění fotoaparátu (včetně pod resp. přeexpozice, stavu baterie i blesku). O veškerý běh se starají 4 běžné AA alkalické baterie. FS-1 více méně sklidila velký úspěch, ale byly zde i negativa jako např. ne tak docela propracovaný blesk nebo chybějící jakákoliv priorita expozice. Poslední a nejmenší SLR pod vlajkou Konishiroku byla Konica TC-X z roku 1984. Nejde ale o fotoaparát Konishiroce vlastní, protože výrobcem byla Japonská společnost Cosina, která se zabývá návrhem a výrobou součástek pro fotoaparáty i fotoaparáty samotnými. Díky jinému výrobci ale byla TC-X zcela odlišná. Celoplastové tělo nepůsobilo příliš odolně a jinak rozložené ovládací prvky na popularitě předešlých modelů také nijak nepřidaly. Nicméně důležité parametry jako objektivy Hexanon, TTL nebo priorita závěrky byly zachovány a naopak přibyla např. spolupráce s DX kódy. Zajímají-li vás bližší informace o SLR Konica, pak můžete navštívit stránky Buhla.

Konica FS-1 (1979)

Konica TC-X (1984)

Událost: V roce 1984 Konishiroku otevřela světově první minilab se systémem vyvolávání bez nutnosti následného praní. V roce 1987 byla společnost Konishiroku oficiálně přejmenována na Konica Corporation. V roce 1996 vyhrál keňský zaměstnanec Konici - Eric Wainaina bronzovou medaili v maratonu na olympiádě v Atlantě a o dva roky později ještě stříbro v Sydney.

Konica Digital

Digitálních fotoaparátů v produkci Konica bylo velmi málo, přesněji 10 a my si některé z nich představíme. Konica E-mini M z roku 2001 pochází z tříčlenné rodiny E-mini. Jde o dlaňový stylový fotoaparát s 0.3 Mpx CMOS senzorem, který ve svém purpuro-stříbrném těle ukrýval 4 přístroje v 1. Zaprvé - digitální fotoaparát s fixním ohniskem 45mm a max. rozlišením 640 x 480 ve formátu JPEG, zadruhé - mp3 přehrávač, zatřetí - diktafon a začtvrté - webovou kameru. Dalšími jeho parametry byly: 2MB vestavené paměti, podpora karet CompactFlash, TV-out, atd. Druhou řadou byla série Revio za kterou lze jmenovat např. malý kompakt pro začátečníky Revio C2, který byl vystaven v roce 2002 na photokině. Jedním z posledních fotoaparátů Konici vůbec byl 5.36 Mpx kompakt Revio KD-510Z z roku 2003, který díky kvalitní optice Hexanon poskytl velmi dobrý obraz. Společnost Konica jako jediný výrobce ve svých fotoaparátech využívala vedle SD karet i karty SONY MemoryStick. Je docela škoda, že nikdy nebyl vyroben žádný profesionální dSLR Konica, protože by jistě šlo o skvělý fotoaparát.

Konica E-mini M (2001)

Konica Revio KD-510Z (2003)

Vznik společnosti Minolta

U zrodu společnosti s modrou zeměkoulí a pěti linkami ve znaku stál muž jménem Kazuo Tashima, jenž pracoval v textilní firmě svého otce, která se zabývala hlavně vývozem kvalitního hedvábí. Jednoho dne ho otec přesvědčil, aby s ním jel na prezentaci svého zboží do Paříže. Kazuo s ním sice jel, ale zjevně ho to moc nezajímalo, protože cestu využil zcela jinak. Navštívil továrnu specializující se na výrobu optiky, která ho naprosto uchvátila, a rozhodl se, že stejné vybavení bude vyrábět v Japonsku. Jeho otec o tom ale nechtěl ani slyšet. Osmadvacetiletý Kazuo Tashima si od vedoucího prodavače z otcovy firmy půjčil peníze a začal podnikat sám. Dne 11. listopadu 1928 spolu se dvěma německými inženýry (Billy Neumannem a Willy Heilemannem) založil japonsko-německou společnost s 30 zaměstnanci Nichidoku Shashinki Shoten. První fotoaparát na sebe nenechal dlouho čekat a na uvedení sklápěcího Nifcarettu 4x6.5cm pro svitkový film typu 127 stačil pouhý rok. Jeho produkce za 3 měsíce vzrostla na 100 vyrobených kusů měsíčně. Vlastní návrh byl inspirován fotoaparátem Rollette francouzské společnosti Krauss pro kterou Billy Neumann pracoval. Tělo Nifcarettu bylo vyrobené v Ósace, ale objektiv a závěrku dovezli z Německa. Roku 1921 byla společnost převedena na akciovou společnost a přejmenována na Molta Goshi-gaisha, kde Molta je zkratka z němčiny (Mechanismus Optik und Linsen von Tashima). Název Minolta (Machinery Instruments and Optical Lens Tashima) se na fotoaparátech objevil již v roce 1933, ale k jeho oficiálnímu používání jako názvu společnosti došlo až o mnoho let později.

Kazuo Tashima (1900 - 1985)

Nifcarette (1929)

Kazuo Tashima, který o své společnosti prohlásil: „jsme jako malá loďka, která vplula do velké bouře,“ měl velmi smělé plány, ale musel se potýkat i s počátečními problémy. Stejně jako konkurenční výrobci byl i Tashima závislý na neustálém přísunu ovčí kůže, ze které se vyráběly měchy pro fotoaparáty. Ovčí kůže byl ale velký nedostatek a pro následující měchový Minolta Vest z roku 1934 byl již použit Minoltou vytvořený neohebný měch ze syntetické pryskyřice. Díky tomu byl Vest mnohem levnější a navíc se lépe ovládal. V roce 1937 Tashima svou společnost zreorganizoval a znovu ji přejmenoval, tentokrát na Chiyoda Kogaku Seiko Kabushiki Kaisha (dále jen Chiyoda). Velký úspěch Minolty Vest přivedl Tashimu k myšlence rozšířit své portfolio. V přístavním městě Sakai postavil novou továrnu, kde byl ihned zahájen vývoj objektivů s důrazem na vytvoření první japonské dvouoké zrcadlovky (TLR - twin-lens reflex) Minoltaflex. První verze této zrcadlovky spatřila světlo světa v prosinci roku 1937. Proč říkám první verze? - protože celá řada TLR od Minolty obsahuje úctyhodných 24 modelů.

Minolta Vest (1934)

Minoltaflex (1937)

Všechny TLR od Minolty vycházejí z již zažitého konceptu a od konkurenčních fotoaparátů stejného typu se nijak zásadně neliší. V případě Minolty byla sice valná většina modelů doslova kopií německého Rolleiflexu, ale přesto se do podvědomí uživatelů zapsaly jako velmi kvalitní fotoaparáty s vynikajícím obrazem a vysokou rozlišovací schopností. Jednotlivé modely se od sebe lišily mnoha různými rysy. Např. použitým typem filmu 120, 220, 127 a dokonce i 35mm nebo použitou závěrkou atd. Minoltaflex I z roku 1936 již nabídl prevenci dvojí expozice, Minoltaflex automat z roku 1939 zase první samočinné natahování. Zajímavých parametrů se dočkal i Minoltaflex z roku 1943, který nabídl výměnu objektivů nebo schopnost použít film typu 120 nebo 35mm. Šlo však o speciální armádní verzi, a tím pádem veřejnosti nedostupnou. O pět let později byl vyroben ještě jeden model s výměnnými objektivy, ale podle zdrojů se nikdy nedostal na pulty obchodů. V polovině 50. let se jméno pro dvouoké zrcadlovky Minolta změnilo z Minoltaflex na Autocord. Hlavními rysy Autocordů jsou špičkové objektivy Rokkor, (viz skla pro Minoltu) nové mechanické ústrojí pro posun filmu nebo zabudovaný expozimetr a u pozdější verze i CdS měření. Kapitolu těchto vzácných „kousků“ uzavřel v roce 1966 Autocord CDS III.

Minoltaflex Automat (1939)

Minolta Autocord CDS III (1966)

Skla pro Minoltu

Téměř do 50. let společnost Chiyoda pro své fotoaparáty využívala levné objektivy Anastigmat, které v roce 1889 vyvinul Paul Rudolph pro společnost Carl Zeiss. S blížícím se nástupem SLR Minolta bylo potřeba zajistit i odpovídající objektivy, které by naplno využily jejich potenciál. Vlastní vývoj byl zahájen v Ósace roku 1940 a prvním fotoaparátem nesoucím nový objektiv s názvem Rokkor byl sklápěcí Minolta Semi IIIa z roku 1946. Název Rokkor vymyslel sám Tashima, který se jednou ráno díval z okna své kanceláře a sledoval zrající rýžové pole, až jeho zrak po chvíli ulpěl na nedaleké hoře jménem Rokko (931,6 m) a přidáním písmene „r“ byl nový název na světě. Tento název pro objektivy byl používán až do roku 1981, kdy jej vystřídala již jen Minolta. První řada však trpěla mnoha nedostatky, jako byla menší maximální clona a malé základní prvky, což sice výrazně redukovalo jejich cenu, ale díky těmto problémům nebyly první SLR Minolta příliš populární. Další řada objektivů však tyto nedostatky postupně napravila a značka Rokkor je do podvědomí fotografů zapsána jako velmi kvalitní optika. Minolta jako jediný výrobce fotoaparátů již od začátku trvala na jednotném a jednoduchém bajonetu, což se také povedlo, a výměnu objektivu bylo možné provést jednou rukou a ještě potmě. Díky dlouhověkosti originálního bajonetu SR pro ručně ostřící fotoaparáty nebyl problém použít např. objektiv Auto Rokkor z roku 1958 na fotoaparát z roku 2003. Bajonet s všeobecným názvem SR se dále rozlišuje podle přidaných nových rysů objektivů. Jmenovitě: SR, SR2, SR3, SRT, SRX, SRD a SRM. Více informací o objektivech pro SLR Minolta naleznete zde.

Minolta 35mm

Hledáčkových a dálkoměrových fotoaparátů vyrobila společnost Minolta velké množství. Všechny využívaly 35mm film, ale formáty se měnily od plného rámu směrem dolů k polo-rámu. Zajímavé je, že některé z nich byly prodány pod jiným jménem jako: Gaf, Ansco nebo již zmíněný Revue a pravděpodobně i další. Po druhé světové válce byly velmi populární kopie německé Leici se šroubovým uchycením objektivů a stejným směrem se ubírala i Minolta. Ze stejného konceptu vycházel hned úvodní model Minolta 35 z roku 1947 vybaven 45mm f2.8 objektivem Super Rokkor se závitem 39mm x 1mm. Obrazová velikost byla neobvyklých 24 x 32 mm, což byl v té době jakýsi japonský standard. Tento fotoaparát je nejen prvním 35mm Minolty, ale zároveň prvním japonským fotoaparátem s paticí pro blesk a samospouští. A přestože byla Minolta 35 pouhou kopií Leici, byla velmi populární, a pokud ji máte doma, a navíc se sériovým číslem pod 0900, pak máte velkou vzácnost. Jde totiž o první „kousky“. Následující modifikace se od sebe téměř nijak neliší. Vždy šlo pouze o kosmetické úpravy. Na následujícím náhledu si můžete povšimnout až příliš stejného vzhledu 2 modelů s téměř desetiletým odstupem data výroby.

Minolta 35 1a (1947)

Minolta 35 model II (1956)

Vedle Minolty 35 byla vyráběna i série Minolta A, která měla nabídnout novější rysy se zachováním snadného ovládání. Úvodní model z roku 1955 však nabízel pouze fixní objektiv Rokkor 45mm f3.5 a dálkoměr pro přesné ostření. Minolta A je označena jako první japonský fotoaparát využívající nové zjednodušené stupnice pro nastavení clony, kdy místo normálních f čísel je použito přímé rovnoměrné stupnice. Více komfortu nabídla o dva roky mladší Minolta Super A s vyměnitelným objektivem a speciálním bajonetem. V nabídce objektivů byly tři standardní 50mm f1.8, f2.0, f2.8, jeden širokoúhlý 35mm f3.5, tři teleobjektivy 85mm f2.8, 100mm f3.8 a 135mm f4.5. Vše doplňoval i volitelný selenový článek, který se jednoduše připojil k bleskové patici a číselníku závěrky. O rok později byl na bruselské výstavě představen prototyp vylepšené Minolty Super A, která vycházela ze systému Leici M. Mezi přítomnými byl i Ernst Leitz, který podnikl veškerá opatření, aby Minoltě zabránil v používání jejich bajonetu. Ve skutečnosti byl naprosto ohromen kvalitou tohoto klonu a možná právě tento okamžik vedl k pozdější spolupráci mezi Leitzem a Minoltou, která jako jediný výrobce dokázala okopírovat systém Leici M nejvěrněji.

Minolta A (1955)

Minolta Super A (1957)

Padesátá, šedesátá léta minulého století se mezi výrobci fotoaparátů nesla ve znamení někdy až neuvěřitelných soutěží, kde nechyběla ani Minolta. Svůj podíl slávy sklidila např. hledáčková Minolta Autowide z roku 1958, která byla světově prvním fotoaparátem s integrovaným CdS expozimetrem. Nebo dálkoměrová Minolta V2 s korekcí paralaxy a rysy pozdějších SLR, u níž si Minolta dala opravdu záležet. Šlo v té době o fotoaparát s nejvyšší rychlostí závěrky B, 1 - 1/2000. Soutěživý duch se Minoltě opravdu nemohl upřít a následující V3 z roku 1960 rychlostní rekord ještě zvětšil na 1/3000. Zajímavé je, že nebyl nikdy vyroben model V nebo V1. Na diskusním fóru někteří uživatelé spekulují, že název V2 byl vybrán podle německých raket, ale ty V1 měly. Další velice úspěšnou sérií byla Minolta Hi-Matic, kde již úvodní model z roku 1962 disponoval vestavěným selenovým článkem a programovou automatikou expozice. Série Hi-Matic byla vybrána vesmírnou agenturou NASA jako výbava posádky do vesmíru a není tajemstvím, že produkty společnosti Minolta jsou pro vesmírné účely používány dodnes. Více o sérii Hi-Matic se můžete dočíst zde.

Minolta Autowide (1958)

Minolta Hi-Matic (1962)

SLR Minolta

Ve střední třídě je výtečných fotoaparátů ještě velká spousta, ale my již přejdeme k profesionálním SLR. Zde si představíme jak rané ručně ostřící modely, tak plně automatické z řady Dynax. Minolta vstoupila do světa SLR v roce 1958 (Nikon až o rok později) s úvodním modelem SR 2. Jednooké zrcadlovky jiných výrobců na trhu již byly, ale chybělo jim několik rysů, které Minolta považovala za samozřejmost. Jako špatný příklad lze uvést chybějící přímé zpětné zrcátko u Asahiflexu, které při exponování zůstalo v horní poloze, čímž zůstal zatemněný hledáček, viz článek: Okénko do historie 3. - Pentax. Dalším problémem u konkurence byla procedura výměny objektivů, která byla nešikovná a časově náročná. Všechny tyto nedostatky měla Minolta vyřešeny a konkurence mohla jen tiše závidět. Tato snadno použitelná 35mm zrcadlovka určila směr, kudy se má cesta SLR ubírat. Za své výjimečné parametry je uvedena v knize: Evoluce japonských fotoaparátů (jako jeden z nejdůležitějších fotoaparátů ve fotografické historii), kterou publikovalo mezinárodní muzeum fotografie George Eastmana v Rochesteru státě New York.

Minolta SR 2 (1958)

Minolta SR 1 (1959)

Událost: V roce 1958 společnost Chiyoda využila své optické zkušenosti při výstavbě svého prvního planetária. O rok dříve vypustil Sovětský svaz Sputnik I a o sledování vesmíru byl velký zájem. Minolta později vybudovala planetárií ještě několik. Roku 1959 byla otevřena první dceřiná společnost Minolta Corporation v New Yorku. Toto jméno bylo vybráno kvůli popularitě této značky na fotoaparátech. K oficiálnímu přejmenování společnosti z Chiyoda Kogaku Seiko na Minolta došlo až v roce 1962.

Spolu se SR 2 Minolta představila i nové objektivy (viz skla pro Minoltu), které pro tento systém byly nutností. Objektiv Auto-Rokkor typu 1 sice ještě vykazoval nějaké nedostatky, ale měl již dvě vrstvy bezbarvého nátěru z fluoridu hořečnatého aplikovaný v různých vrstvách, které radikálně redukovaly odlesky a vzplanutí. Ve skutečnosti šlo o světově první multi-nátěr (multi-coating). Minolta SR 2 zaznamenala velký marketingový úspěch, což Minoltu vyneslo na přední místo v SLR fotografii. Přes veškerou slávu však v Ósace neusnuli na vavřínech a o dva roky později SR 2 nahradila pokročilejší SR 3. Před ní byla sice ještě SR 1, ale šlo spíše o levnější, ořezanou verzi SR 2. Nová SR 3 proti SR 2 měla zaprvé nižší cenu a za druhé systém měření, který původní model postrádal. Minolta tím zároveň odpověděla konkurenčním společnostem Canon, resp. Nikon, kteří své SLR uvedly v roce 1959 s již zabudovaným selenovým článkem. V případě SR 3 a SR 1 byl selenový článek pouze zaklápěcí, ale pro Minoltu bylo hlavní, že nějaký byl. Vestavěný systém (CdS) měření světla předvedla až SR 7 v roce 1962, která byla prvním japonským SLR fotoaparátem s tímto systémem.

Minolta SR 3 (1960)

Minolta SR 7 (1962)

Událost: V roce 1960 vstoupila Minolta na kancelářský trh uvedením své kopírky Copymaster. Roku 1968 byl využit nejmodernější expozimetr Minolty pro vesmírnou misi s lidskou posádkou Apollo 8. Právě společnost Minolta tzv. „vytrhla trn z paty“ americké vesmírné agentuře NASA, protože nikdo z tamních odborníků si nevěděl rady, jakým způsobem budou určovat expozici. Stejné vybavení provázelo i dalších devět Apollo misí, včetně mise přistání na měsíci.

Po několika modifikacích úvodní SR série přišla na řadu série SRT. Jejím uvedením roku 1966 se Minolta po dlouhém otálení zařadila mezi výrobce, kteří ve svých SLR používali TTL měření. První zrcadlovka, která dohnala náskok konkurence, je SRT101. Tyto dvě série byly velice úspěšné, ale Minolta cítila, že musí udělat něco víc. Proto v roce 1972 uvedla první ze série X, model XK, který zamířil na profesionální trh, jež ovládal Canon a Nikon. Minolta XK byla první profesionální SLR s TTL měřením a automatickou kontrolou expozice. To vše ještě doplněno o elektronicky ovládanou titanovou závěrku s rychlostí 16 - 1/2000, prioritou clony, informační hledáček atd. Minolty XK bylo celkem šest verzí, které se lišily zejména výbavou. Např. roku 1976 Minolta uvedla verzi XK motor s rychlostí až 3.5 fps. Špičkový model X-700 z roku 1981 již nabídl i výstražný akustický systém, který upozornil na špatné hodnoty, LED indikaci, dva prioritní režimy + plný manuál, atd. Nicméně právě tato pěkná SLR měla i nedostatky, kde selhávala hlavně elektronika. Pro tyto profesionální SLR byly k dispozici i odpovídající objektivy (viz skla pro Minoltu) a řada Rokkor MC a MD pokryla veškeré požadavky fotografů.

Minolta XK (1972)

Minolta X-700 (1981)

Událost: V roce 1972 podepsala Minolta dohodu s Leicou o spolupráci při vývoji SLR. Roku 1977 vstoupila Minolta uvedením pulzního oximetru na trh s lékařskými přístroji. Roku 1981 Minolta uvedla první 35mm fotoaparát Minolta CLE s TTL měřením. Roku 1983 Minolta uvedla první kopírku se zoom funkcí. V roce 1984 byl zahájen vývoj asférických plastových čoček pro CD přehrávače.

Druhá generace SLR Minolta přinesla mnoho revolučních novinek, kde exceluje hlavně tolik oblíbený Dynax, jehož brzký příchod v roce 1985 ohlásila Minolta 7000 (Maxxum 7000 pro Severní Ameriku, Alpha 7000 pro Japonsko). Jednalo se o světově první 35mm SLR fotoaparát s integrovaným auto-fokusem (automatickým ostřením), který vyhrál cenu Grand Prix na mezinárodní výstavě Interkamera ´85. Pro AF zrcadlovky byla uvedena i nová řada objektivů a dalšího příslušenství, a navíc byla zachována zpětná kompatibilita s předchozí řadou SR. Minolta 7000 nechala své konkurenty opět daleko za sebou, ti totiž s AF teprve experimentovali. Skutečnou lahůdku pro profesionály přichystala Minolta o tři roky později, kdy uvedla prvního člena rodiny Dynax. Minolta Dynax 7000i - vítěz ceny evropský fotoaparát roku 1988 - byl pokročilými funkcemi doslova „našlapán“. Jako první nabízel prediktivní ostření, dále nejvyšší rychlosti závěrky 1/4000s a motorový pohon s 3 fps. Stinnou stránkou byla velká váha a ne zrovna tichý chod, který byl Minoltě často vytýkán, ale na druhou stranu byla zachována relativně rozumná cena, což si ve svém postavení Minolta mohla dovolit.

Minolta Maxxum 7000 (1985)

Minolta Dynax 7000i (1988)

Událost: V roce 1985 umírá na selhání ledvin zakladatel společnosti Minolta - Kazuo Tashima. Pan Tashima byl prezidentem společnosti 54 let až do roku 1982, kdy převzal vedení jeho prvorozený syn Hideo.

Další úspěšné Dynaxy už jen jmenovitě: v roce 1989 - uvedení Minolty Dynax 5000i s integrovaným bleskem, 1990 - Dynax 8000i byl ve speciální bílé verzi vybrán Sovětským svazem jako výbava pro orbitální stanici Mir, 1991 - Dynax 7xi s informačním LCD v hledáčku, 1992 - Dynax 9xi s nejvyšší rychlostí závěrky 1/12000s, 1993 - Dynax 700si s multi prediktivním ostřením je vítězem cen TIPA a nejlepší Evropský SLR fotoaparát ročníku 94-95, 1997 - Dynax 800si je světově první fotoaparát s vestavěným bleskem a směrným číslem 20, 1998 - nejvyšší profi třídu Dynaxů zastupuje SLR Dynax 9. Na mnoha veřejných diskuzích a výstavách byla označena jako absolutně nejlepší kinofilmová zrcadlovka, jaká byla kdy vyrobena. Jistě, zastánci jiné značky jsou proti, ale s klidným svědomím vás mohu ujistit, že v pevném robustním titanovém těle se ukrývá vše, co má takto označená SLR mít. Série Dynax sice pokračovala až do roku 2004, šlo ale převážně o střední profi třídu. Tímto tedy analogovou část Minolta zakončíme.

Minolta Dynax 800si (1997)

Minolta Dynax 9 (1998)

Událost: V roce 1990 bylo zřízeno československé zastoupení značky Minolta. Ve stejném roce Minolta uvedla svůj první a poslední fotoaparát pro instantní fotografii Instant Pro, který byl založen na Polaroidu - Spectra Pro.

Minolta Digital

První krok při přechodu z analogu na digitál Minolta podnikla v roce 1995, kdy uvedla první 1,75 Mpx dSLR DiMAGE RD 175 založenou na analogovém Dynaxu 505si. Pro zajištění odpovídající kvality obrazu museli konstruktéři sáhnout po celkem nákladném způsobu. Světlo procházející objektivem bylo hranolem rozděleno do tří jasových složek (RGB), na které již čekaly tři 1/2" CCD snímače. Více informací najdete na našich stránkách. Následující 1,5 Mpx RD3000 z roku 1999 byla založena na těle Minolta Vectis v systému APS a vybavena již „pouze“ dvěma CCD snímači, které přijmou hranolem rozdělený obraz a za pomoci další technologie a filtrů je dosáhnuto výsledných 2,7 Mpx. Více informací opět viz server grafika. Co mě ale mile překvapilo, zejména v případě staré RD 175, že na internetu jsou stále k dispozici ovladače pro všechny Windows včetně Visty.

Minolta DiMAGE RD 175 (1995)

Minolta DiMAGE RD 3000 (1999)

Další digitální fotoaparáty z rodiny Minolta DiMAGE si představíme jen okrajově, protože potřebné informace lze nalézt na internetu. Minolta DiMAGE 5 a 7, které v roce 2001 tolik šokovaly všechny fotografy, získaly cenu TIPA. Šlo o velmi pěkné profesionální fotoaparáty, ale konkurenční Olympus je přesto nechal za sebou. Digitální EVF zrcadlovka DiMAGE 7Hi z roku 2002 měla mnoho nových rysů, které jsou všude chváleny, ale měla i stinné stránky. Při ISO 200 je míra šumu ještě přehlédnutelná, ale při ISO 400 je již velmi rušivá. Minolta DiMAGE A1 z roku 2003 již měla velmi pokročilé funkce´, jako např. optický stabilizátor, který jí pomohl porazit jinak podobně vybavený Sony DCS-F828. Ovšem i zde byla překážkou hlavně větší míra šumu, zvlášť při nižším osvětlení. Od roku 2004 již byly všechny fotoaparáty značeny vlajkou sloučené společnosti Konica Minolta. V její pestré nadílce kraluje dSLR Dynax 7D z lehkého hořčíkového těla a optickou stabilizací, který získal zlatou cenu DIWA za nejvyšší úroveň výkonu.

Minolta DiMAGE 7 (2001)

Minolta DiMAGE A1 (2003)

Vznik společnosti Konica Minolta

Oficiálním datem pro zahájení obchodní činnosti nově vzniklé společnosti Konica Minolta je uveden 1. říjen roku 2003. Tomuto sloučení dvou profesionálních výrobců fotografické techniky předcházelo podepsání předběžné smlouvy, kterou 7. ledna 2003 podepsali Fumio Iwai, prezident Konici, a Ota Yoshikatsu, prezident Minolty. Jedním z primárních cílů nového vedení bylo zajistit pevnou a silnou pozici na trhu s důrazem rozšíření společného portfolia. Společnost Konica Minolta se sestávala z dnes již bývalých třech obchodních divizí s tím, že každá měla nadále udržovat své dosavadní činnosti z minulých let. Prezidentem divize fotoaparátů byl Ito Yoshi, zobrazovací divizi dostal na starost Bob Striano a Kaoru Morishita měl divizi ostatního zařízení. Právě posledně jmenovaný dnes vede nově založenou obchodní společnost KMSA (Konica Minolta Sensing Americas), která vznikla v dubnu 2006 se specializací na měřicí přístroje, 3D metrologie a další průmyslová zařízení. Na základě vysokých finančních ztrát Konica Minolta dne 19. ledna 2006 oznámila, že definitivně opouští fotografický trh, včetně chemikálií, barevného filmu i papíru. Tato zpráva šokovala všechny příznivce Konici Minolty a hlavně 3700 zaměstnanců, kteří byli propuštěni. Veškerý servisní provoz byl převeden na společnost Sony, která nadále pokračuje ve vývoji fotoaparátů kompatibilních s automaticky ostřícími objektivy Minolta. Dnes je ve vedení společnosti Konica Minolta prezident Ota Yoshikatsu.

Závěrem

Společnost Konica Minolta (hlavně Konica) byla vždy tak trochu ve stínu velkých ryb jako Nikon, Canon, atd. To ale v žádném případě neznamená, že by měla horší fotoaparáty. V mnoha případech tomu bylo právě naopak. Fotoaparáty Konici i Minolty se vždy vyznačovaly bezchybným, tichým chodem a valná většina i těch nejstarších skvostů zrozených poctivou řemeslnou prací funguje dodnes. Skalní zastánci této značky jistě vědí, o čem je řeč. Jsem moc rád, že jsem i tento článek mohl psát, protože tyto historické přístroje mají své kouzlo, a je velká škoda, že Konica Minolta již žádný fotoaparát nevyrobí. Tímto dnešní díl ukončíme a již na příště se můžete těšit na speciální díl. O tom ale až příště.