Povolání: prodavač cvrčků - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

28. dubna 2000, 00.00 | Nevěříte, že existuje? Přesvědčí vás výstava Jiřího Tondla, který má takovýchto kuriozit ve svém archivu čítajícím 4.000 snímků z Číny velmi mnoho!

„Šahrazád králi dlouho vyprávěla, tisíc a jednu noc jí naslouchal …,“ prozrazuje na orientální krásku František Hrubín ve své básni. A já dodávám: možná ne tisíc a jednu noc, ale určitě hodně dlouho by trvalo, než by si člověk prohlédl všechny fotografie, které Jiří Tondl věnoval Číně a Pekingu zvláště. On sám říká, že se jedná o více než 4000 negativů a pozitivů, na nichž zdokumentoval pro své přátele a známé v tehdejším Československu zážitky a postřehy z Říše středu. Stalo se tak v letech 1986-90, kdy fotograf v Pekingu pracoval. Malou, ale zajímavou část z této kolekce můžete právě nyní vidět v OKD Vltavská v Praze-Holešovicích.

„Ovládá-li fotograf svou kameru nejen okem, ale i srdcem, pak především zaznamená svůj prožitek města, proniká pod povrch jeho ulic a domů a jistojistě objeví jeho genia loci“. To jsou slova sinologa Josefa Hejzlara, jimiž uvádí tuto atraktivní výstavu, a na dalším místě dodává, že nádherná magická tvář starého Pekingu stále ještě přetrvává. Jiří Tondl se skutečně zaměřuje zejména na genia loci tohoto starobylého města, jejž na jeho fotografiích reprezentují jednak historické stavby a dále typově nebo sociálně zajímaví obyvatelé. V této kolekci nenajdete žádnou reminiscenci na věk mobilních telefonů, skleněných mrakodrapů a klimatizovaných limuzín – jako by se čas zastavil u pouličních holičů, prodavačů cvrčků a buddhistických mnichů. V této souvislosti nechává fotograf za milosrdným závojem nezájmu i odpudivou realitu Rudé Číny s jejími bombastickými hesly a pochodujícími masami. Pokud to chce někdo napadnout, ať si uvědomí, že právem umělce je mimo jiné vybírat si ze skutečnosti to, co nejlépe reflektuje stav jeho vlastního nitra.

Výstava je totiž nazvána „Obrázky z Pekingu“, a již sám výraz „obrázky“ navozuje představu jejich atmosféry. Tondl nás provádí městem, tržišti i paláci, ukazuje nám jeho střechy z výšky, představuje lidi, kteří ho zaujali. Vidíme drobné barevné detaily výzdoby Brány Nebeského klidu, jejichž obdobu důvěrně známe z dekoru čínského porcelánu. Pestré filigránské kráse pavilónku Letního paláce nechává umělec vyniknout proti modři oblohy s nadechnutými oblaky. Hned vedle však nostalgii po minulosti léčí pohledem na tuctovou čínskou rodinku, která se utrmáceně usadila na prahu jedné z bran v barvě terracoty, a neposedný potomek – jak jinak – se pokouší bránu otevřít.

Také Zakázané město nám Tondl ukazuje spíše z té intimní strany: dva metaři v modrém pracovním obleku s bílými rýžovými klobouky na hlavě spolu hovoří u zdi. Fotografie je půvabná zejména kombinací nenápadných zemitých barev. Chu-Tchungi v očekávání jara jsou záplaty stejných šedivých střech a malých dvorků, ale také působivý pohled v protisvětle přes širokou střechu do vzdálené zeleně se vztyčeným prstem věže uprostřed.

Také Tondlovi Pekingčané jsou zajímaví. Jsou to buď staří lidé, jejichž zbrázděné tváře vypovídají o jistě nelehkém životě, v několika případech nám však fotograf představuje i lidi mladé, často i děti. Je tu například malý chlapec ostříhaný dohola, oblečený v jakési quasi uniformě, jenž střeží vchod do obskurního obchůdku se závěsem ostře modré a červené barvy. Nebo mladí mniši, které fotograf zachytil při procházce po cestičkách klášterní zahrady. A je tu celý příběh: dva se smějí, jeden dokonce mává do objektivu, třetí mladík v pozadí se však netváří nadšeně, a zřejmě své druhy kárá.

Velmi působivý je snímek starého holiče, jenž svého ne o mnoho mladšího zákazníka obsluhuje v jakémsi podloubí u zdi přímo na ulici, zatímco v pozadí se realizují jiné obchody. Čínské tržiště je život, což dokazuje i snímek starého muže v modré haleně a rýžovém klobouku na pozadí nakupených stánků s prodejním artiklem všeho druhu. Jinde fotograf zachytil povozníka, jenž odpočívá na své kárce přímo na ulici uprostřed ruchu; usnul, i když kolem něho chodí lidé a projíždějí autobusy. Za jakýsi zlatý hřeb výstavy však považuji snímek prodavače cvrčků, na němž okamžitě upoutá veliký žlutý útvar podobný hnízdu ptáka snovače – jsou to zřejmě desítky malých klecí umně připoutaných k tyči na kole. Záběr je dokonale vypointován, takže můžeme měnit optiku od estetické bizarnosti útvaru až po pro nás trochu komické vyznění snímku.

Jedinou výhradu k výstavě mi poskytlo pouze její umístění. Nejsem si jista, zda rozmístění fotografií podél schodiště k přednáškovému sálu je šťastné. Možná si jich povšimne více lidí, špatné a roztříštěné světlo pronikající vchodovými dveřmi i stropem jim však zabrání, aby si snímky skutečně vychutnali. Umístění spodní části v osvětlené vitríně je znatelně lepší.

Při shlédnutí výstavy mne okamžitě napadlo srovnání s podobnou výstavou Karola Benického, která se konala letos v zimě na zámku Liběchov, a o níž jsme též přinesli zprávu. Snímky Jiřího Tondla jsou na první pohled méně rafinované, často však svým účinkem často působivější. Souhlasím s Věrou Váchovou-Šmokovou, která o nich napsala: „Jsou svědectvím o tom, že autor Peking důvěrně znal, že v něm fotografoval, a to nejen za spolupráce rozumu, ale i srdce.“

(Jiří Tondl: OBRÁZKY Z PEKINGU, OKD Vltavská, Bubenská 1, Praha 7, do 12. 5.)